Tenhle zadek tady nahoře je Zuzka Neckářová. Když jsem jí ho vyfotil, měla Trnku, už na lopatě. Po přetěžkým nejdeckým enduru jsem si chtěl vytočit nohy a tak jsem se přidal. Blbý bylo, že jsem se jí trefil do sprintů. Z kompenzační padesátky bylo 50km s ostrým nástupem každých 18 vteřin. Ve stavu krajního vyčerpání, masivní křeče do pravýho stehna a malíčku na levý noze jsem alespoň hrdinsky tasil telefon. Na to, abych jí přelezl už to nebylo a tak jsem si říkal, že je to dobrý aspoň na památku, až tam zůstanu sám. Navíc mě dě si la představa Mühlleithenskýho sedla, který nám stálo v cestě k domovu.

A tohle je osamocený běžec. Vcelku si dával, ale tentokrát jsem byl já ten, kdo má někoho na lopatě. Tohodle chlápka, kterej se taky vydal do kopců v mizerným počasí. Já si to švitořil na kole svým tempem. Relativně bezbolestně, jestli rychle, to nevím, ale dnes mi nikdo brutálně nekopal do morálky a chlapo-ega. Uznávám, nefér, ale co už, že jo, historie se neptá.
Ihned se mi ty dvě fotky v makovici propojily. Doma jsem se na ně díval a říkal si, že možná mají na to, aby přesáhly moment rychlosti závěrky, kterou se to cvaklo.

Mohlo by jít o to, že jednou trpím, jindy ne, ale je hezký potkat někoho, když je hnusně. Kdo se na to taky vyprdnul a šel ven, sportovat. Neseděl doma u internetů a negůglil jakou výbavu na co a jakým způsobem a jak. Ani to, že je hnusně, ale „hned zítra…“. Prostě vypadl ven. Navzdory počasí. Není nutný, aby se ti sport stal tunelem a tréninkovou pastí. Stačí ho mít v srdci, protože sport je nejlepší filozofie pro život.
Tak a je to venku.
~rt