Začalo to nenápadně. Na hlavu mi kapaly občasný kapky deště a všude kolem voněl les. Štrádoval jsem si to trailem. Pěšinka byla čistá a hrábě víc na rameni než na zemi. Ani nebylo co uklízet. Zima tak akorát a přes rozeplou bundu a mikinu jsem hrdě lesu vystavoval nápis „Always Lucky“ svýho ošoupanýho trika O`Neill. S lebkou. Větve všech stromů kolem nerytmicky kmitaly v tom svým nepravidelným rytmu. Nikdy se neunaví. Koruny stromů šuměly a krápání to rámovalo do krásnýho obrazu. Klid, pohoda a křupání větviček pod mejma krokama. Asi nikdy mě neomrzí nasávat tenhle obraz.
Křupání větviček zrychlilo. Mysl zvolna přestávala vnímat krásu kolem. Místo toho zaměřila svůj výpočetní výkon na věci po kapsách. Jakoby tam snad mělo zničeho nic něco přibýt. Samozřejmě tam nic nepřibylo. Když jsem tam doma dal nožík a rukavice, mám po kapsách nožík a rukavice, to dá rozum. Křupání větviček zase o fous zrychlilo. Oči rentgenovaly nejbližší okolí. Všude to zkurvený jehličí. Jehličí kam se podíváš. Podělaný jehličí a suchý křoví. Všechno blbě!
„Always Lucky“ bleskne mi hlavou! Jasně! Před léty, když ještě tohle triko nebylo na hromádce triček do lesa, jsem netušil, jak zásadní význam pro mě bude mít kdesi v březnu roku 2014. Shazuju bundu, mikinu i to triko.
Jaká ironie! Čupím na bobku za stromem a v ruce žmoulám triko s nápisem „Always Lucky“, který to teď zachrání. Svým způsobem i započne tři dny s bledým ksichtem a bez kafe.