Už jsem to párkrát říkal – sny se mají plnit. Hezký na tom je, že když to zůstanou sny, nic to nezkazí a když se splní, tak vás to naplní.
Mně jeden splnil Brian Lopes. Věděl, že jsem velkej fanda Dave Cullinana aka Cullyho. Před léty řádil ve sjezdu i dualu jak
černá ruka a navzdory zraněním a nemocím se dokázal vracet a vždy být na kopci nepřehlédnutelný. Pro nás, které ovlivnil konec
`90 a přelom milénia jsou tihle střelci zásadní.
Jednou kdosi zaklepal na dvěře a tam chlápek, kterej na mě vystřílí takovou kadenci slov, že se mi jen rozšířily zorničky.
“Nazdar! Tak co je! Co koukáš! Mám pupek!? No myslím, že to ještě není tak zlý! Není! Je to dobrý! Ahoj, já jsem Cully…”
Kruci, byl to šok.
Šli jsme ten večer na večeři. Ti dva vzpomínali a rozbalovaly se neuvěřitelně zábavný historky.
Dave dlouho nejezdil. Roky. Ale i tak jsem se ho zeptal, jestli následující den něco nepodnikneme. Dohodli jsme se na pumptracku.
Když jsme odcházeli z terasy, Dave volal domů: “Holky ,v garáži mám někde kolo, tak mi ho nafoukněte, táta jde zítra jezdit!”
Druhý den tam opravdu byl! Stál tam tak, jak jsem ho znal. Bílý Vansky, vysoký fusakle, černý kraťasy, triko, kyblík, oukleje a starej Ructus.
Mrknul na Lopese a opět spustil tu jeho kalifornštinu rychlou jak šicí stroj: “Kurva, co to je?! Jseš model, nebo co?! Jdeme přeci jezdit, ne!”
I Brian byl spokojený a evidentně si to s Davem užíval. Ovšem, že Dave už není jak když závodil, ale furt je to ten Cully a ten jeho úžasnej styl. Bavilo nás to.
Byl to vynikající večer a mám z něj pár fotek, který nikdo jinej na světě nemá.
~rt