Máme-li všichni stejně velkej koláč – má ho víc ten, který ho sní rychleji?
Nedávno jsem psal krátký sloupek do Vela o tom, jak těžký je si udělat čas na kolo. Tedy v některých dnech, kdy „všechno muselo být včera“.

Odpovědí mi byl posměšnej mail:
Kecy, prdy, beďary-ty, že máš taky někdy stres?:-))) Dobrý to je, děkuju, a teď si dej další kávu a hleď dál do slunce.

Došlo mi, že Ruda evidentně nevidí moje poflakování v souvislostech.
Všichni musíme kmitat. Každej se musíme snažit. Ale vocamcať pocamcať. Den rozsekanej do bloků, do hodin, do minut dá výsledek, který vytvoří blok volného času. Na hodiny, na minuty, na vteřiny – pochopitelně.
Díky nechci. Mojí největší ztrátou času je ta, kdy se honím jako dement, abych ho měl víc.

A jen proto, že občas mezi tím “nestíháním” zatraceně lpím na tom, abych taky “stíhal”, ještě neznamená, že jsem na tom s časem jinak. Jaký si to uděláme, takový to máme.

Dny:
Plzeň
Fotil jsem kamarádovi caparty. Bylo to tak trochu čoromoro, páč měsíční svišti prděj na trpělivost. Po hodině a půl tam snad bylo pár snímků a já byl mentálně na úrovni vzrostlého stromu, pouze jsem stál. Když jsem se zase nahodil, uvědomil jsem si, jak moc mě baví fotit fotky pro lidi. Nekomerční. Takový ty, který nesou radost adresně. Nesnaží se působit na všechny.

Praha – Olympus
Schůzka nad foťáky v Olympusu. Po více jak desetiletém spojenectví a spolupráci se naše schůzky posunuly tak trochu do jiné roviny. Tentokrát jsme měli na setkání hodinku a musel jsem zpět na Temný Západ.

Tábor – vlak Velo
Objíždím okruh pro další díl Velokomiksu Vlakem za trailem. Letos se to celý trochu zaškobrtlo na tom, že jsem si zlomil packu, takže v této sezóně poprvé. Rozepsal bych se detailněji, ale budete to mít v trafikách, takže vydržte prťky.

Kamenický Šenov – Kolokrám video
Pár hodin spánku a ráno s opuchlým ksichtem už sedím v autě a mířím pro změnu na sever natočit další videoskeč pro Kolokrámníky. K dohledání na jejich YT.

Konečně den doma, ale celej den chcalo šikmým deštěm. K vzteku, ale vzhledem k tomu, kolik se mi toho nahromadilo u stroje, jsem to vlastně uvítal a celej den komputeroval. Večer jsme si s Tomem sedli k ohni a zapili Honzíkovo zdraví. Tomovovi s Markét se totiž narodil malej svišť, když jsem se honil v Táboře.

O den později už jsem zase házel věci do tašky a v sobotu ráno mířil na Havlovo letiště a odtud přes Londýn do Toulouse a dál Pamplony pro reportáž Canyon-Movistar. Fofrem zpět, vysypat do kompu ty nuly jedničky a šoupátky je zfackovat do podoby sterilně barevných obrázků, který jsme přijali za fotko-štandard. K nim sepsat text a doufat, že jsem nepřestřelil. Vyšla v 53×11 a v minulým příspěvku jsem na ní upozornil.

Svatba. S dreskódem jsem měl vždycky problém, ale bylo mi požehnáno a já mohl zůstat v triku a dělat fotky místo společenský zařaditelnosti. V zásadě jsem tam byl od toho.

No a další ráno sednu na kolo, jdu se projet, potkám známýho ve firemním autě, kroutit hlavou a rozhazovat rukama nad tím, že tolik volna by chtěl mít taky.

Něco mi říká, že pokud nedokážu ani s volným časem víc, než ho prospěchat, tak mi je stejně k prdu.

Takže tak.

~rt