Jak to tak bývá, chtěl jsem si psát poznámky. Nepsal. Chtěl jsem si tedy aspoň sepsat osnůvku. Nesepsal. Jako obvykle jsem otevřel počítač a začal klovat slova dřív, než si promyslel koncept. Ono se to ňák vyšpatní, někam nasměřuje, ňák vyústí. Jako dycky. Odjeli jsme s Brianem na menší týdenní roudtrip po Kalifornii, Nevadě a tak. Jak řikám, zatím si všechno ani nevybavuju, přijel jsem zpět do Laguny před pár hodinama, tak snad fotky pomůžou. První zastávka byla v Mammoth. Cesta tam je krátká. Jako z Varů do Žiliny nebo tak něco. Než zabouchneš dveře, zase vystupuješ. Mezi zavřením a otevřením těch dveří je asi tak osum, možná devět zatáček. Většina cesty vede pouští, takže je furt na co koukat. Sluncem sežehlá krajina, vyschlý jezera, zapadlý městečka jak z U-Turnu, chrrrrrrrrr, blik, hemmmmffffffffff. Po několika hodinách jsme zahlídli skejtpark uprostřed ničeho. Zaujal mě jen tím, že na obzoru se kontrastně tyčilo pohoří Sierra Nevada. Teda myslím, že to byly tyhle kopce. Jinak tam byla už jen hamburgrárna, indián na skejtu a pří—šer—ný vedro se sluncem nad hlavou. Hlavu před tou ohnivou koulí schováš leda tak, že si jí strčíš do trenek. Vlastních. 
Po několika pokusech jsem usoudil, že nejen, že nerad fotím v parcích a je jedno jestli snow nebo skate, ale nemám ani sebemenší motivaci tam něco vymejšlet. K tomu Brian na betonu nerad jezdí. Jednoduše jsme pokračovali. 
O hodinu později nám taktak nebouchlo mlíko v ledici. Ono 7000ft z ničeho nic je znát. A to hodně. Vyndat kolo a vyjet na něm na vrchol trailu je tolik bolesti, že fotobágl na zádech je slušnej nesmysl. Sípal jsem při každým pohybu a potlačoval veškerý dojmy, že stehna, plíce, prostě všechno, nemaj kyslík, jak jen to šlo. Naštěstí ho neměl moc ani mozek, takže to…šlo. Snažil jsem se myslet na něco jinýho. Snažil, ale to…nešlo. Bez kyslíku mozek nemyslí a byl jsem tam, kde jsem začal. U toho, že je to fakt zlý. No, to je fuk, zpět k proudu slov. Až do setmění jsme makali na trailových fotkách a pak se přesunuli na spaní. To nám přerušily mimořádně silný poryvy větru. Cloumalo to s celou dodávkou jak s plastovou hračkou. Přesun ve 3am a dokončit úkol-spánek.
Druhý den mžení a vítr furt stejně nesmyslně silnej, spíš silnější. Proto jsme se chytře přesunuli vejš do hor do resortu a plnili poslání až do podvečerních hodin. Na to, jak to, že jsem nemohl v tý vejšce ráno přejet parkoviště od auta k lanovce a pak tam vydržel kmitat 7h, se mě neptejte. Nevím to.
Večeře dole v Mammoth bylo poslední zastavení před odjezdem do Rena v Nevadě. Ale o tom zas příště, jinak se tu uklovu do bezvědomí.  RT