Ruda na mě tlačí, ať to bleskám. Já mám poslední dobou ocucaných nableskaných fotek tak akorát po krk, ale náš zákazník náš pán. Snažím se vymyslet cokoliv novýho, ačkoliv je mi jasný, že z vody zázrak neuvařím. Je květen a na kopci je to pekelně dlouhý. Když neprší nebo nesněží dá se to, ale jakmile se zvrtne počásko je to nekonečný. Zpestřuju si to aspoň několika okamžikama, kdy zinscenujeme bitku. Za několik minut má podobu převratu na Filipínách. Bylo to sice jenom “jako”, ale lekl jsem se, když jsem naběhl s foťákem k Bašce a ta mi jí bez zaváhání a přesně bouchla pěstí na lícní kost až se mi rozsvítilo. “Co blbneš doprdele?!” houknu. “Prepáč, já sa nechala uniest…” Skvělý, osahávám si pusu, jazykem zkotroluju vnitřek a pokračujem. Za několik okamžiků je přede mnou hromada rukou, helem, nohou, že i na snímcích musím přemýšlet kolik tam je vlastně lidí.
Nebleskl. Janek na prkně zmizel 3 kroky pode mnou v neproniknutelný hradbě mraku a mžení, ve kterým tu klepu kosu a Ruda kousek nade mnou bohuje a bojuje s necitlivýma rukama, ve kterých drží blesk. “Zmrzli baterky.” Uklidňuju ho. Měním v durch promočeným báglu za poslední, který jsem vyštrachal z druhýho blesku a zároveň zjišťuju, že se mi orosila 14tka zevnitř. Dobře. Dávám tedy jinej objektiv a chlácholim se, že zima pro mě končí za několik hodin. Stylovější poslední zimní session jsem si přát nemohl. Nerozumím snowboarderům a jejich komunitě. Proto zřejmě nikdy neudělám slušnou fotku. V parku jsou samí Šóni Vajti a podle toho se většina z nich chová. Na ty dobrý z nich radost pohledět. Ta zbylá část, od hlavy až k patě, přesně podle přísnýho diktátu všemožných magazínů a silných firem, se na prkně kroutí hůř než já v sedumadevadesátým na náhrobní Rook desce ve vaťákách. To ještě SNB nevládl ospale uhoupanej hip hop s oslintanejma šátkama přes pusu, ale pořádnej rokenrol, co nás převálcoval energií, zmuchlal jak plechovku od piva a do fabriky se nám podařilo doplazit ve středu.
Oddaluju spolknutí dalšího brufenu, jak jen to jde. Po celou dobu mě bolí zub, a to dost. Jsou okamžiky, kdy bezmocně ležím na báglu a nejradši bych si zahrabal hlavu do sněhu. Žádný antibolest prášky jsem nikdy nebral, ale tady se to stává nedostatkový zboží. Zůstat tam o den dýl, mám růžový hovna. O 24 hodin později si zarejvám prsty do vlastních stehen a čekám, kdy mi bolestí exploduje hlava, zatímco se zubař systematicky prokutává k odumírajícímu nervu. Prozatím to nechal rozsekaný, že za týden pokračujem. Až si to sedne. Bezva. Už se nemůžu dočkat, až si zase poškrábu stehna vlastníma rukama. Aspoň, že je zima za náma.
Rock on! Rob