Bylo nebylo, ale spíš bylo, v dobách, kdy dvojka s jedničkou ještě tvořily dvanáctku na konci letopočtu, jsme si na konci října s Tomem a Štefanem s odcházející suchou sezónou nakreslili dlouhý okruh. Nešlo o trailové vylomeniny našeho WSR zavíráku a obsahoval onen žádoucí pocit dobrodružství i ztrácení se.

Okruh měl přes 70km, vrátili jsme se za tmy a stal se nezapomenutým. Tomáš cestou našel gumovýho pískacího křížence T-Rexe s krokoušem, kterého jsme impulzivně přejmenovali na Tondu a od té doby tomu říkali “Tonda okruh”, aniž tím odkazoval na konkrétní trasu.
Už jsme navzdory řečem nic podobného neudělali. Roky plynuly a my se čas od času bavili o tom, že bychom to měli zopakovat, ale skutek z jakéhokoliv důvodu vždy utekl.
Letos (vlastně vloni > 2021) se nám nechtěně povedlo navázat. Nechtěně proto, že jsme to neplánovali.

Ráno -3⁰C. Podle předpovědi nás čekal první mrazivý a jasný den této zimy, která toho dne vlastně začala.
Jasná obloha, křupající země jakožto důsledek dlouhých dešťů posledních dnů.
Ranní sraz v osm na semaforu nevyšel, ale v půl devátý už jo.
Klendra jak na motorce.
Zima ani léto nepřichází postupně, jen nevyhnutelně.

U pumpy za městem stála nastartovaná Škoda Yeti. Další známka, že zima je opravdu tu.
Ledničku s pepsinama protentokrát ignoruju a pozornost zaměřuji na regál s nepalmáčovejma sušenkama Mila, Lina, Milena, Miňonky, Tatranka, Horalka, už du.
“Není trochu zima na ježdění na kole?”, pronesla shrbená záda pod objemnou bundou, jež si mlčky míchala řídký ranní kafe.
Podle všeho se jednalo o záda majitele nastartované Yetiny.
“Uvidíme za pět, šest hodin, zatím to jde.”
Záda si přestala míchat kafe.
Obsluha – “Kartou?”.
“Ano prosím.”
“Vy budete na kole šest hodin?”, navázala záda.
“Jo – když to půjde dobře.” odpověděl jsem od dveří, než se za mnou neslyšně zavřely.
Před pumpu jsem jednu sušenku neprodleně vdechl, navzdory všemutomu, kterak tenhle nebo tamten výrobek, pokud nasypeš, rozmícháš a vypiješ, tak budeš vypadat jak ten fit týpek s výrazem „myslím to s tebou dobře“, co o něm na jutubu vypráví. Sichr je sichr. Odskákala to tuším Mila, zbytek putoval do chlebníku.

Mrazivý vzduch byl křišťálově průzračný, díky čemuž byly výhledy nádherné a v ničem nepřipomínaly svět plný problémů. Často jsem si musel připomínat, že všechno fotit nemusím, nechci (to jsem si lhal) a ani nemůžu. Za A jsme na vejleti a měli bysme ho taky prožívat, ne jen dokumentovat. Za B mám dva filmy, přibližně 70 cvaknutí. Bod B je v tomto případě výraznou podporou bodu A. Internet se bez další haldy epik fotek hravě obejde.

Úvodní výšlap je peklo. Vždycky byl, jedno jestli na jaře, v létě nebo v zimě. Kládaři ho navíc během posledních propršených týdnů značně vylepšili. Proto jsme trochu kalkulovali, že mráz by mohl být na naší straně. Jenže lesáci už ho nechali stáhnout radlicí mezi kolama dlouhýho traktora a tak mráz uplácaný nugetě pomohl jen z části – nafouknul a zkřehnul. Zkrátka kopec sotva začal a už riskoval, že bude značně nepopulární. Mlčky jsme se snažili otáčet pedály a neslézt, aby náš již tak těžce zkoušený prestiž neutrpěl knokaut.
Ostatně nejde jen o ten úvodní krpál, spíše sérii tří, který se starají o intenzivní zážitek. 2,5h na 25km bez zbytečnýho bloumání má ohledně náročnosti této stezky vypovídající hodnotu. Je to kombinace kořenů, břehu, někdy vody a sklonu všemi směry. Žádná moderní hladká flow pro současná vychytaná kola z kosmických materiálů, nabušená technologiemi, wifinami, kabely, baterkami, senzorikou, tmely, čudliky, gombiky, heboučkým odpružením a čert ví jakým dalším bazmekem. Spíš stará škola hranatých terénů z dob kol neodpružených s nebezpečně dlouhými představci.

Nespěchali jsme, abychom se opotili jen tolik, kolik bezpodmínečně musíme, ovšem i to bylo dost. Před posledním kopcem se Tom chytil do pasti naoko zamrzlé vody a nechal kolo píchlý v blátě. Jen tak tak odskočil s minimem škod, ovšem jedna bota se potopila. Následovalo koukání na kolo v poněkud zvláštní pozici, jež nedělalo dvě věci – nejelo, protože na něm nikdo nebyl a nepadalo na bok, přestože na něm nikdo nebyl. Další analýza možností potvrdila následující zřejmý krok – půjde o krok, jakože krok – konkrétní pohyb, nikoliv strategické rozhodnutí, takže bez dalších škod se to neobejde.

Na konci pěšiny, přibližně po další půl hodince přišla vhod pauza na jídlo a nahřátí se v paprscích. Navzdory řečem marketingových oddělení firem vyrábějící sportovní oblečení, že v jejich oblečení už není nutno přemýšlet, přišla ke slovu obyčejná, tiše promlouvající pravda – musíš. Dalších pár km budeme mrznout, než se voda na kůži znovu ohřeje.
Mrzly mi ruce i nohy a bylo to déle, než jen pár km.

O důležitosti samotného cíle není pochyb. Jedno jak impozantní nebo pitomoučkej je. Má na svědomí radost z dosažení. Já měl tento viadukt v merku od jara, kdy jsem ho náhodou identifikoval v mapách a uvědomil si, že k němu vede jednoduchá cesta, ale i hodně těžká – a ta nás zajímala.

Bonusem bylo, že ten most byl opravdu hezkej. Sice ho na druhé straně vylepšili stožárem převaděče mobilního signálu, ale mít všechno nejde, takže byl hezkej. Fakt, že se nám to navzdory “mluvení o tom” nakonec podařilo objet ještě před sněhem, tomu všemu dodával punc zasloužené odměny. Opodál stála rozpadající se budka, kterou kdysi využívali asi péesáci a docela v součastnosti podle všeho občasní trempíci a bezdomovci. Rozdělali jsme vedle ní oheň, abychom se nahřáli a usušili si propocené hadry.



Na to, že jsme měli jen křesadlo, nožík a plán, to dopadlo dobře.



Oheň zahřál na těle i na duši a před námi byla cesta domů, která se díky našemu orientačnímu ne-talentu dosti natáhla, ale večer jsme byli doma. Nakonec to tedy trvalo 7h a záda z pumpy dávno zapomněla, že se o ježdění na kole v zimě ráno s někým bavila. Kdyby nás teď viděla a propojila si to, dost možná by jim zaskočilo i to večerní kafe.