Asi bych měl vyjasnit některá fakta hned na začátku. Střela navzdory názvu není rovná.
Ani v ose X, ani v ose Y a ani nemůže býti řeč o ladnosti balistické křivky vystřelené střely.
Dále – cesta do Žlutic vlakem nemusí být tak jednoduchá, jak tvrdí aplikace ke zjišťování spojů. Nám fungovalo podle jejích teoretických představ jen prvních 25 minut. K prvnímu přestupu v Sokolově.


Tam začala realita.
Maximálně vystresovaná vlakvedoucí s povolením komandovat a řvát, nám s výrazem štvaného zvířete oznámila, že do vlaku se nevejdeme a vrácení peněz není její problém.
Nevrle jsem se otočil na uhrovatýho mladíka v kapánek větší bundě s kapucí, který osobní prostor pochopil jako ind na tržišti v Bombeji. Pokusil jsem se mu pohledem říct něco jako “odprejskni smrade”. Vrátil mi ho se samolibým úšklebkem někoho, kdo už se měsíc nemusí bát maminky, když nepozdraví učitelku. Dal se interpretovat jako “až mi uhneš z cesty, blbečku”. Vlak i perón působil jako vakuová komora. Chumel vyflusnout, chumel nasát. Já s Tomem jsme tenhle princip momentálně narušovali. Obrátil jsem pozornost zpět k nasupené vlakvedoucí a zeptal jsem se jí na základě jakého pravidla vyřadila nás a nikoliv ty tři mutující študáky, kteří si beztak lístek teprve koupí.
Jeden z nich zrovna vmanévroval kolem mě do dveří vlaku a nijak zvlášť se nesnažil mě minout ramenem. Vlakvedoucí se na mě podívala, jako bych právě pronesl něco latinsky, nafoukla tváře, mávla rukou, pískla do píšťalky a náš oční kontakt s ambicí přejít v souboj vůlí, přetnulo zavření dveří. Obraz mi odjel doprava.
“Tak to bychom měli.”, pronesl svým laskavým humorem Tomáš, když se na prázdném perónu díval za odjíždějícím vlakem a já do míst, kde před chvíli ještě stála vlakvedoucí.

Žlutice od nás jsou na východ. Ale koleje na východ nevedou. Dá se tam jet takovou půlkružnicí horem přes Vary nebo spodem přes Cheb.
Další možností byl tedy vlak v opačném směru přes Cheb. Ten měl jet zhruba za 40 minut. Odebrali jsme se do čekárny ukrýt se před větrem. Opřeli jsme si kola o stojan s brožurkama ČD, informující nebohé čtenáře, jak krásné, zábavné, levné a chytré je cestování vlakem. Byla tam i jedna ČD Bike s dojemně nešikovným vyobrazením cyklisty.

Průvodčí druhého vlaku byl mnohem příjemnější, ovšem nedokázal nám zaručit, že se s koly do Žlutic dostaneme. Doporučil nám si koupit lístek a doufat.
Když mi ho prodával, zadíval jsem se mu přes rameno na modrou lokomotivou ČD Cargo, s optimistickým sloganem Cokoliv Kamkoliv.
Napadlo mě, že pokud tím myslí do Plzně, Prahy, Olomouce nebo Ústí, tak asi ano.

Přestup v Mariánkách znamenal přestup z páteřního koridoru na koleje do vnitrozemí.
Měli jsme tam dost času si prohlédnout zdejší hezké nádraží.
Zastřešení peronu ze čtyř různých profilů kolejnic odkazovalo jak k účelu budovy, tak ke snaze ušetřit, ale i ke smyslu pro humor. Máme s Tomem rádi i humor i poctivou práci. A té jsme na nádražní budově viděli hodně.
Impozantně vysoký strop a velkorysá okna propouštějící dovnitř klíčovou komoditu – světlo, tvořil harmonický celek. Zkrátka byla ve všem opakem dnešním montovaným stavbám, které jsou většinou všechno, jen ne hezké.

Když se vlak rozjel, pěkná nádražní budova odjela dozadu a zepředu se do zorného pole vsunula bytovka, tak tak odolávající únavě z vlastní existence. Přes celou plochu pravého spodního okna vyveden bolestně barevný poutač Klub Restaurant, každé písmeno jinou barvou. Ten byl jednoznačným argumentem, že nejen držitelé střelných zbraní by měli podstupovat psychotesty. Také všichni, kteří by mohli přiživovat tuhle estetickou perverzi ve veřejném prostoru.
Vjemy mají být asi také v rovnováze, konstatovali jsme pobaveně.

Vlakem do Toužimi.
Nejeli jsme do Toužimi, jeli jsme do Žlutic, ale tam se jede přes Toužim.
Každý, kdo má základní vizuálně gografické povědomí o Toužimi musí pochopit, co tím myslím. Jen to poválejte na jazyku. Vla-kem-do-Tou-ži-mi.
Stále se mezi čtenáři najde někdo, kdo by nám chtěl vyprávět o dobrodružství, jen proto, že byl v Patagonii nebo na Madeiře? Pokud nejel vlakem do Toužimi, tak pravděpodobně nerozumí zcela situaci.
Promotali jsme se krásným kaňonem do Bečova a tam přestoupili z dvouvagónového Regio Sharku do jednovagónového motoráku Regio Mouse :).
Ten nás právě přes Toužim měl dovézt do Žlutic.
Nacpali jsme se hubenými dveřmi dovnitř a pokynuli strojvůdci, že můžeme.
Byli jsme ve vlaku jediní.
Kdy jste naposledy jeli vlakem a koukali z otevřeného okna? To je jako z filmu! Starý dobrý koleje znemožňující komunikaci, namáhající břišní svalstvo a neustále hrozící, že si v zatáčce rozseknete čelo o okno. Průvodčí nemá pípací taštičku s čudlikama, ale kleště a na nádražíčkách přehazuje výhybky. Zaplavila nás vlna nostalgie.




Žlutice
Po necelých šesti hodinách, třech přestupech a přibližně 160-ti kilometrové cestě jsme byli ve Žluticích. Byl čas pozdního oběda.
Seděli jsme u piva a talíře plné nezdravé, nenačančané, nebiovegan smažené dobroty za 155,- hned vedle dveří, vedle nichž bylo šest erárních plácaček na mouchy.
Vlna nostalgie nepolevovala.
Vyhřívali jsme se v pocitu svobody s dětinskou radostí.
“Kurva to pivo je silný!” zařehtal na mě jako kůň Tomáš.
“Podívej se doleva.” syknul jsem na něj koutkem.
“Doleva! Ta druhá levá!” osyknul jsem ho a cuknul očima na druhou stranu, když se jako robot podíval doprava.
Oboum už nám v obličejích odstínu paviáních prdelí tepalo ve spáncích a lícní kosti sálaly teplem. To pivo bylo fakt silný. Podle délky a nepřečtitelnosti názvu na půlitru bylo zřejmě holandské a jestli se mu neubráníme, tak podle všeho budeme u placení i chrčet jako holanďani.
Vedle, kam jsem se snažil nasměrovat Tomovu pozornost seděli dva týpci na pátečním pivu. Jeden vypadal jako vypadají všichni lokální prodejci Oktávií na dvorku a druhej jako někdo, kdo je vždycky poslouchá, protože Oktávie stojí hodně peněz.
Prodavač oktávií se střídavě předklání a zaklání a vojevůdcovskejma gestama vypráví jednu z těch vágních historek ze světa “Chápeš ty vole? – Představ si to ty vole!” jak to chodí v Thajsku a na Muriciu. O stůl vedle sedí chlapi, co jdou z práce a v telce pod stropem sledují hokej. Číšnice vypadá jako Madonna (dnes) a celkově je to mimořádně roztomilý mix vjemů. Tom navrhuje, abychom se nasáli, než vyrazíme, ale to jsme naštěstí ještě s vypětím vůle zvládli zavrhnout.





Vyjet na Vladaře nakonec bylo víc o tlačení, než šlapání. Ne, že by to byl přehnaně prudký kopec, ale nám se prostě nechtělo. Dvanáctkové řetězy jsou drahé a na snížení hladinky je dobrá procházka. Rozložili jsme spaní a v silném větru a s vědomím toho, že dnes už nemusíme nic vytáhli z batohu poslední pivo. Celou zimu jsem se těšil, až zase zběhneme, vysmekneme se z každodennosti a budeme zase na chvilku volní. Plno hvězd, plno Muskovo čurbesu, stromy ještě bez listí, čistý výhled. Krása!

Vylezl jsem s přísvitem a počkal si na východ slunce, abych ho do sebe vpustil, nasál. Je to dramaticky jiný prožitek, než na něj koukat přes stěrače auta. Když jsem zase zalezl do rakety, sledoval jsem tři sýkorky, které se honily ve větvích. Probrali se stejně, jako to v noci utnuli. Řvali jako v deštném pralese a v minutě všechno utichlo. Šli spát. Tekhle – lousk. Ráno stejně tak jako na povel začali štěbetat. Nic mezi tím, nula. Žádný ty co jdou spát později nebo vstanou dřív a tak si šeptaj jako u doktora v čekárně.




Ranní kaše, toust, čokokuličky a konstatování, že je chladněji, než kolik máme věcí. Takže máváme rukama a snažíme se na to nemyslet.
Před Rabštejnem jsme absolvovali první brod. S mírným překvapením jsme ho neprojeli, voda byla nad kolena. Bylo nám známo, že vzhledem k zašmodrchanosti Střely a menší zašmodrchanosti cesty podél ní, budeme brodit X-krát. Otázka tedy hned po prvním brodu přestala znít “jak velká má Lakatoš kola”, ale “jak vysoko má Lakatoš kabinu”.

Rabštejn nás překvapil. Jakoby tohle místo uniklo komunistické devastaci normováním, devadesátkovýmu podnikatelskýmu baroku a s velikým podivem i současné potřebě udělat všechno rychle, levně, bez slitování nevkusně, pokud možno s hodně čudlikama, z toho co je v Obi a podle toho „jak to mají na západě“ víc, než kdy jindy.
Na skále nad Rabštejnem na nás v bezvětří dolehla první chvilka filozofie. Oznámil jsem Tomovi, co bylo vyloučené necítit – totiž, že smrdíme jako hovada. Tom informaci přijal s důstojností gentlemana a zneutralizoval tím, že to nevadí, dokud se tak nechováme.
Cestou nahoru jsme minuli dole pivnici a asi v půlce kopce četnickou stanici s cedulí “nejlepší sport je kafe a dort”.
Takže to teď se zastávkama vezmeme odshora dolů, než se vnoříme do zelené podél potoka.

Zelená do Plas byla fantasticky technická, hezká, důvtipná a udržovaná pěšina podél břehu. Minimum tlačení a více než solidní počet úseků, poukazující na alarmující nedostatek trialových dovedností v arzenálu našeho ježdění. Tyto místa nekazila radost – naopak, hecovala nás! Současně se stala hlavním viníkem naší oválenosti a příčinou jednociferné prostupové rychlosti současně. Trial je o tom, kdo se vyčerpá víc, při sotva měřitelné rychlosti. O tom není pochyb.
Brodů nebylo tolik, kolik jsme plánovali, protože se jen jeden dal projet bez namočení (ne tak docela) a s přibývajícím počtem a zkracujícími se intervaly mezi nimi nás takňák přestávaly bavit. V některých jsme nesli kolo v podpaždí, v jiných za krkem. Některé nás trápily hloubkou, jiné kombinací hloubky a prudkého proudu. To se propsalo do stavu naší upadající morálky a vedlo k improvizaci v místech, kde to charakter břehu dovolil.





Důsledkem náročnosti, našeho laxního přístupu k tempu, intenzivního nácviku rozvazování a zavazování tkaniček, ještě intenzivnějšímu trialovému drillu, kochání se, totálního vyčerpání nebo vyklepávání hlíny z helmy, jsme se do Plas dokodrcali po pěti hodinách.
Z plánovaného oběda v Plasech se stalo neukotvené jídlo v neukotveném čase mezi odpolední svačinou a večeří. Tu jsme vylepšili klasickou chybou objednávky při hladu a žízni. Po pizze velikosti víka od kanálu a dvou plzních se nám ani dobře nevstávalo ze židliček a ani dobře nenasedalo na kola.

Vzhledem k podvečeru v místech, kde při plánování mělo být odpoledne a razanci právě utrpěného šniclkomatu, jsme se rozhodli pro alternativní plán. Chtěli jsme alespoň do raket zalézt jako lidi, nikoliv pod tlakem tmy a špinaví. Proto jsme rezignovali na dojetí k soutoku Střely s Berounkou a z kol slezli v Dolním Hradišti u hospody. Ta měla na zahradě betonový plácek na taneček a dětské hřišťátko, což upoutalo naší pozornost.

Vstoupili jsme do místnosti o třech stolech, jedné pípě vedle lednice, jedněch vyšších šedesátek dveřích s cedulkou WC dámy vedle nižších osmdesátek dveří s cedulkou WC páni, tabulí s nabídkou, jedněma kamínkama, několika policemi s nesčetně fotbalovými poháry, vstupem na verandu, jedné televizi na jedné ze stěn mezi stropem a podlahou.
Menší dveře pro dámy by emancipované matky roku, které svá batolátka používají ke sběru folouerů na instagramu a testování alternativně experimentálních postupů na miminkách, nepochybně nesli dosti nelibě, napadlo mě po zběžné rekognoskaci prostoru. Mně to přišlo vtipný.

“Dobrej.”, oslovil jsem pána obsluhující páku pípy.
“Brej.”
Chvilku jsem zvažoval, jak se zeptat. Vzhledem k místu jsem usoudil, že přímočará nekomplikovanost, by mohla fungovat.
“Můžeme u vás přespat?”
Ticho.
“Chci říct – támdle venku na dětským hřišti.”
Ticho.
“Pivo si dáme taky.” přešlápl jsem.
Páka přerušila tvorbu pěny.
“Kolik vás je?” promluvil, aniž se na nás podíval a mně z nejasného důvodu naskočil obrázek Klinta Ístvůda.
“Jen my.”
Dál se díval na pěnu a znovu přitáhl páku.
“Dva.” dodal jsem, když jsem si uvědomil, že jsem mu neodpověděl na otázku.
Vrátil páku, položil půllitr.
“Budete jíst?”
Pizzové trauma bylo stále velmi čerstvé, ale nečitelný výraz mistra pípy mi napověděl, jak zní očekávaná odpověď.
“A-ano, jo, jasně, budeme.”
Za mnou, kde jsem tušil Toma, se ozval neidentifikovatelný zvuk. Pokusil jsem se rozluštit jestli zněl souhlasně, nesouhlasně, zoufale, varovně, panicky nebo byl kombinací všeho.
“Můžete si tam ustlat. Kola si dejte pod schody.”
“Díky! Sjedem se jen dolu k potoku umejt.” zahlaholil jsem.
“Točim vám pivo.” zněly slova nesoucí nerafinovaně sdělení, abychom sebou mrskli.

Pod vesnicí byl most a pod ním jsme se umyli.
Dojeli jsme zpět a zasedli ke stolu, na kterém už stály dvě piva a jídelní lístek, vyznačující se sympatickou srozumitelností. Tři položky se třemi favority, kteří by na každém jiném jídelním lístku byly outsidery.
Dali jsme si hermelín s chlebem a pálivou papričkou.


Slávie hrála s Bohemkou, vedlejší stůl se zaplnil. Nechali jsme sednout hermelín i únavu a probírali se dnešními zážitky. Bylo nám dobře.
Dokud nám vrchní nedonesl 4ks vyšperkovaných tortil.
“Vypadáte, že jste toho dneska hodně našlapali.”
Tomáš nejdřívě zapíchl pohled do tortil, pak ho zvedl na mě a mírně naklonil hlavu k levému rameni. Já se zmateně podíval na záda odcházejícího vrchního.
“Děkujeme!”, houkl jsem k zádům.
S velmi reálným nebezpečím, že se vyzvracím z přežranosti, jsme je snědli.
Při poslední na stole přistály tři smažené rybky.
“No dopr -”, načal jsem myšlenku.
“My tolik peněz nemáme, pane.” zpanikařil Tom.
“Jenže mě baví vařit.” utrousil pán.
“-dele!” dokončil jsem myšlenku, načež se mi – nevím proč – vyjevilo pár slov z textu, který Metallica vepsala do skladby No Leaf Clover.
Pak přijde uklidňující světlo na konci tunelu, to k tobě jen jede nákladní vlak.
Naštěstí už toho víc nedonesl.

Zbytek večera jsme trávili v hlubokém oddechování, tichu, sledujíc fotbal, aniž jsme ho vnímali. Později jsme se co nejtišeji, aby nás vrchní nezabil jídlem na dobrou noc, přesunuli na hřišťátko za hospodou a rozložili spaní.
Podle předpovědi byla šance, že trochu sprchne, ale teď svítily hvězdy.

Jeden ze štamgastů před půlnocí začal rachotit pět kroků od našich spacáků.
„Tak já to to teda nebudu zbytečně tůrovat“ prohodil pobaveně s výraznou dikcí a občasným zadrhnutím směrem k našim spacákům.
Sedl na takovou tu elektrověc s malejma tlustejma kolama a vysokýma řidítkama, co rachotí jen tím, jak není slícovaná. Baterka, zrcátka, plasty, sedačka, náby rachotí, pohon ne.
„Úplnej Akrapovič…“ zahuhlal nasraně Tomův spacák, že nás musel vzbudit, jen aby nám oznámil, že odjíždí na elektrobazmeku.
Káplo na mě.
Následujících 15 vteřin brilantní efektivity by přimělo k pozvednutí obočí a několikerému zpomalenému přehrání záznamu i člena Delta Force.
Za 16 vteřin jsme byli na verandě pod střechou a spali dál.



Pošmourné ráno. Vstali jsme a rychle vyjeli za vesnici. Nasnídáme se až u řeky. Hned první metry po sjetí ze silnice nám znovu ukázaly krásu téhle pěšiny. Umělecké dílo. Snídáme v klidu. Na soutok s Berounkou to odsud máme necelé čtyři kilometry.
Na soutoku jsme se vyfotili a začali přemýšlet, jak na druhý břeh. Pokud bychom Berounku měly brodit, vybavila se mi fotka z vietnamské války. Henri Huet z AP na ní zachytil řadu brodících se vojáků po krk ve vodě s flintama nad hlavou. Na to jsme s Tomem neměli.
O dva kilometry po proudu jsme jako slečinky přejeli po velkém silničním mostě.

Červená do Plzně začala také krásně a navnadila nás krásnou vyhlídkou z Havlovi skály, ale brzy nám jí dosti zkomplikoval následek boje techniky s kůrovcem a do našich hlav se začala vkrádat trudnomyslnost. Občasný déšť, neustálé slézání z kola prolejzání kalamitou. Později se boj změnil s bojem s pozemky pobřežních chatiček. Přirozená línie stezky se proměnila v dosti nepřirozenou a s ní neustálé šplhání do kopců a objíždění “zákaz vstupu” špagátů. Vyčerpalo nás to a navýšilo hodnotu skvostnosti zelené podél Střely ze včerejška. Dnes už to bohužel lepší být nemělo. Ale o tom dlouhé Romaniacs ježdění je. Nejen tvrdá jízda, ale i sběr zážitků – všech.







V jednom místě jsme zase museli vystoupat z kaňonu. Byl tam golfový resort. Rozhodli jsme si tam koupit kolu a nechat nás doběhnout síly, které jsme nechali kdesi v cestě za námi.
Vstoupili jsme do tiché haly se zeleným tepichem, kde hrála tlumená hudba a cinkaly příbory. Kdyby do dveří vstoupil Neil Armstrong ve skafandru zaneřáděným od měsíčního prachu a s chytnišutr tyčkou v neohrabaný rukavici, zapůsobilo by to na osazení restaurace asi stejně. Mělo to i svou výhodu. Ještě nikdy k nám obsluha nedoběhla tak rychle. V zásadě u nás stála slečna s milým úsměvem a dotazem na naše přání, jakmile jsme vstoupili do dveří. Přesněji řečeno – stála před námi.
Při otázce s poněkud tvrdší dikcí z poněkud východnějšího východu do nás zapíchla pohled a tužku do bločku.
“Máte kolu?”
Tužka zaškrábala.
“To bude všechno.”
Úsměv, otočka a odcupitala k pultu.
Ze situace zřetelně vyplynulo, že není žádoucí, abychom se hýbali z místa směrem dovnitř.
Donesla 0,5l koly v plastu, jako z regálu v Penny.
Stočtyřicet. Sedmdesát jedna.
Sedli jsme si na obrubník před restauraci a já začal hledat odpovovědi k několika otázkám.
Tenhle golfovej resort nevypadal, že ho zásobuje armádní vrtulník, ani ledoborec pod dohledem lodě Greenpeace, aby cestou nešťouchl do tučňáka. Zkusmo jsem zmáčkl flašku, byla měkká. Takže ani nebyla z porcelánu z dynastie Ming.
Ani lidi u stolů ani já jsme ničím nevybízeli k aplikaci ekonomického principu při převisu poptávky.
Proč jsem si jí tedy vlastně koupil?
A jaký je vlastně rozdíl mezi snobem a blbečkem?
Z povzdálí nás sledoval lokaj nesoucí všechny znaky správce.
Mimovolně jsem sáhl po revolveru u boku.
Imbusy a montpáka v bederním pásu mě vrátily do reality a já ustoupil od plánu, zkusmo ho zastřelit, jestli by mi to neumenčilo zmatek z toho , že jsem si právě dobrovolně koupil kolu za sedmdesát korun, čímž jsem se oficiálně stal kokotem.

A závěr cesty to neměl možnost vylepšit. Škaredé počasí doprovodilo přiblížení k Plzni sítí přiblblých cyklostezek v polích, centrující již tak centralizovaný volný pohyb do absurdna. Představa trávení volného času v prostředí, v jakém se nahání Higgsův boson pod CERNem je skličující. A pokud vedou změtí sateltních zhovadilostí, prokousávajících se dál a dál od města, hloubš a hloubš do krajiny, jde z toho na mě vskutku temný pocit.
Krajiny máme málo, tak jí alespoň vyasfaltujeme. Jestli tohle jsou nápady, které generujou mozky s diplomem, tak tu něco neštymuje. Možná jde o to, že jakékoliv smysluplné a rozumné “ne”, přebije žolík v podobě uspokojivě naplněného konta pod chodníkem Curychu.
Laťka už zkrátka není nijak vysoko.

V první vhodné uličce Božkova jsme se převlékli, abychom mohli mezi lidi a na první MOLce si z konví u stojanu opláchli kola. Na hlavním nádraží si koupili lístky na vlak z Jižního Předměstí a šli si dát někam guláš. Při jídle na nás definitivně dolehla deka z únavy.
Vlak přijel na čas. Študáci trávili nedělní odpoledne zahazováním zdánlivě nevyčerpatelných životních vteřin nad sociálníma sítěma, aby si trochu urychlili nástup depresí z dovolených v Dubaji těch, který tam už zoufalství dohnalo. A stran ostatních – v neděli z města na venkov a nadto vlakem, moc lidí nemířilo. Vlak byl z větší části prázdný.
Sedli jsme si na sklápěcí štokrlata vedle kol a smířlivě jsme se vnořili se do vlastních myšlenek z čerstvých zážitků.

Ještě včera by mě nenapadlo, že na našich špindírojdních jízdách se ocitnu na golfu. Natož, že si tam budu něco kupovat. V zásadě od tohoto okamžiku včetně, už kolem nás nic nestálo ani za to nic. Příjezd do Plzně byl zkrátka škaredej a Plzeň nedisponuje potenciálem to vylepšit sebou samotnou. Jistě – počasí tomu hodně napomohlo. Jedinej, kterej to mohl vylepšit, lokaj se znaky správce, pokud bych ho zastřelil, to také nevylepšil. Dál zastřihává živý plot a hlídá, aby se mu po nejbru nepromenádoval nikdo, kdo platí keš.
Mno, musím k sobě být upřímný. Vlastně by situaci v zásadě nevylepšil, jen na chvíli umenšil mou vnitřní tenzi a stísněnost z blbosti.

Oukej, jenže co to všechno ostatní? To přece bylo skvělý! Úžasně jsme si tu legraci užili. Projeli jsme těžkým a nesmírně krásným prostředím, spali pod hvězdama a byli svobodní. Přeci si nenechám přepsat dva a půl dne svobody a skvostné zábavy dvěma hodinama prokousáváním se výdobytkem společenského statusu a lidské bezohledné rozpínavosti.
Nenechám.



Vlak nerachotil.
Jel po kolejích páteřního koridoru, byl moderní a opečovával komfort cestujících.
Zavrtěl jsem se na zadku, abych se uvelebil a strčil si do uší sluchátka.
Našel jsem skladbu Little Wing. Ne originál, ale její interpretaci od Stevie Ray Vaughana a nechal jsem se na jejích křídlech přenést zpět nad Střelu, Žlutice, Toužim, Mariánky a Sokolov. Ke všemu hezkému a zábavnému, co nám takhle cesta přinesla.

Zvýšil jsem hlasitost, zavřel oči a nechal se nasát uhrančivostí basové linky pod kvílivou gitárou Ray Vaughana. Bez ní by ta skladba, celá její nenápadná, úžasná konstrukce nefungovala.
Škaredo posledních kilometrů u Plzně začalo saturovat veškeré hezko, které jsme schytali před ním.
Nezkazilo zážitek.
Pomohlo mi uvědomit si, jak silný, krásný a kompletní byl!

Bu bu bu :).