OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Mě snad omejou. Už mi promokají i stehna. A trenky.

Před dvěma hodinama jsem támhle přes pole zaparkoval auto a před hodinou začal v dálkách dole pode mnou vyhlížet světla závodního konvoje. Před půl hodinou o sto metrů níž v zatáčce zapadl italský mládenec s perfektně upravenými vlasy v italském voze. Chtěl se jen otočit, zajel čumákem do pole a plánoval couvnout a jet zpátky. Plán se zasekl na padesátém procentu – zajel čumákem do pole.

Jak známo, nevyplácí se jednotlivosti vytrhávat ze souvislostí. Když týden prší a prší se sněhem nebo občasně sněží a mezi tím vlastně nic jiného, pole jsou podmáčená, hodně podmáčená. Pokud vjezd do pole , kam zajedu čumákem, abych se otočil je ta ona jednotlivost vytržená z kontextu počasí, alespoň tuchu, co je podmáčené pole jílovitého bláta a navrch zohledněnému všeobecnému povědomí o váze černého italského vozu s předním náhonem, motorem vpředu a nízkým podvozkem, tak tomuto mládenci nepomůže ani M.V.A. (Matka Všech Aplikací).

Auto se mírumilovně vnořilo předními koly do pole a spokojeně sedlo na spodek. Chvilku se nic nedělo. Přední kola se počala zběsile točit nejprv dopředu, pak dozadu a nadále v různých intervalech tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zpátky.

Byl jsem v zbědovaném stavu a celý výjev jsem sledoval s pramalým zájmem. Drkotaly mi zuby, klepaly se namodralé ruce a celkově jsem byl ve spořivé hybernaci. Emoce byly dávno jednou z komodit odstřižených, aby neubíraly energii.
Jako úplně každému klukovi, co nenosí po kapsách voňavky mi bylo jasný, že tohle nejen nevytlačí, ale ani si před to auto nestoupneš a pokud ano, vyzuješ se z bot, a začneš zachraňovat ještě boty, načež přijdeš o fusakle. Bylo mi to fuk. Oči sledovali výjev. Nic víc.
Po chvíli zpět začali fixovat horizont, kde se snažili vymodlit světla konvoje, který by mě vysvobodil z tohodle nejmokřejšího, nejstudenějšího, nejšedivějšího a největrnějšího místa na úpe celým světě.

Začaly ke mně doléhat vzdálené zvuky. Výraz štvaného zvířete 15cm před mým obličejem. Přeostřuji na blízko. Italský mladík s dříve bezvadnými vlasy v jakési legrační bundě myslivecké barvy a střihu vojenského konga, jen zezadu vykrojený do fraku a s rozparkem kousek nad lítky. Z ní mu koukali ještě legračnější tenoučké texasky, v kterých měl asi nožky, což na zemi bylo zakončeno bezvadnýma bílýma teniskama. Figurka.
Doostřuji a zjišťuji, že opravdu spíná ruce a chce, abych ho zatlačil. Nevím jestli se mi to nezdá. Kdyby věnoval jedinou italskou promily z úsilí, které věnoval tomu, aby se oblíkl, jak se oblíkl, třeba myšlence tlačení jeho auta z týhle jílovité bažiny, muselo mu dojít, že kdybych snad do toho pole stoupnul jednou nohou, tahají mě tři další tifosi a můj prestiž by byl v háji.
To je snad zlej sen, on tu fakt je a fakt to chce.

Odstrkuju jeho spínající ruce, mávnu na projíždějící auto s černouškem za volantem a se slovy “you need this car” píchám prstem do auta s černouškem za volantem, čímž otáčím zoufalou italskou hlavinkou a podávám tím tonoucímu pomyslné stéblo.

Následujících 40min jsem sledoval kmitot kolem nehybného auta. Praská první, druhé i třetí lano, pak i jakýsi pás ze zedních sedaček. Děje se spousta věcí s výsledkem nula.

Na horizontu se objevily světla konvoje a na nejstudenější, nejmokřejší, nejvetrnější místo na úpe celým světě začal doléhat vzdálený hluk vrtulníků. Závod je tady!

Koušu si do prstů, máchám rukama, poskakuju a jinak se snažím rychle dostat na provozní teplotu. Už jsou v serpentině. S nebývalým vypětím se snažím zaostřit a udržet kompozici. Jde to blbě, nemohu uvěřit tomu, jak moc se klepu zimou. Jsou tady!!
Cvak.
Cvak.
Cvak.
Cvak.
Cvak.
Cvak.
A jsou pryč. Hluk vrtulníků se vzdaluje.
L1008443
L1008453

Já po třech hodinách zamířil pružně jako zrezlej robot k autu. Nechávám Itala ve vojensko-myslivecký bundě s rozparkem, kde je a soustředím se, abych si nepřehryzl jazyk zimou.
Startuju a mířím fotit do cíle.
IMG_20180303_162258
~rt