Bzučení neviditelné elektriky, pravidelné klapání semaforu, šum plynových topení. Téměř neslyšná kakofonie zvuků paradoxně zvýrazňovala naprosté ranní ticho prázdné křižovatky.
Normálně tyhle ruchy nevnímám, protože jsou překryté běžným hlukem, ale když je naprosté ticho, spektrum vnímání se rozšíří a jeho rozlišení přiostří.

Klášterní ticho zahnal plechový řev zběsile vytočeného motoru.
Otočil jsem se ke zdroji rachotu.
K semaforu rychlostí chůze líně kličkovala stará pežotka.
Nejistota směru podle všeho vycházela z mléčně bílého předního skla, po němž v nejrychlejší frekvenci lítaly stěrače se zvukem smirkového papíru.
Zasatvila na červené. Motor nepříčetně řval a nepravidelně se vytáčel do strašlivých, opravdu strašlivých, otáček. Stěrače se snažily gumou setřít námrazu. Silueta uvnitř se hlavou lepila na přední sklo, jako by to mělo pomoci prohlédnout skrze vrstvu námrazy.
Zelená.
Auto nic.
Krám poskočil dopředu v momentě, kdy naskočila oranžová. Udělal další přískok a po velmi nepravidelné křivce bez blinkru se vydal vlevo. Rádius upravoval pečlivě, leč chaoticky. Do protisměru na konci zatáčky dohopsal, když na semaforu znovu naskočila červená. Zuřivá pežotka opouštěla prostor křižovatky rozvážným tempem, linie směru plus mínus oscilovala středem silnice.
Fascinující! Nevěřil jsem vlastním očím. Kdyby řidič vystoupil, tak během červené, by sklo oškrábal sakumprdum, když to nezvládl před vyjetím. Široko daleko nebylo ani živáčka, natož další auto na zadním nárazníku. Tak proč?!

Přijíždí Hájis.
Celé estráda s pežotkou v tichu ranního náměstí mě upřímně rozesmála.
Směje se na mě, protože se směju.
„Viděls to auto?“, ptám se.
„Jo, něco tam jelo, ale nekoukal jsem.“ zastavuje Hájis a zvedá ruku k plácnutí.
Zakroutil jsem nevěřícně hlavou, plácl si a přeostřil z Hájistovo zachumlaný hlavy na pomaloučku kličkující vozidlo za ním.
Přes celé auto stříkaly ostřikovače.
Neuvěřitelný!


Vyrážíme na Schneeberg.
Další bezvýznamný kopec, který neměl hlubšího významu, než se nám stát cílem, kam vyrazit. Původně s námi měl jet i Paty, ovšem ten zrovna procházel jedním ze svých obvyklých alkoholových relapsů a chaotický shluk písmen, mezer a znaků v textovce, která byla telefonním signálem Hájisovi doručena nad ránem, nesla v zásadě stručný vzkaz – nejedu.
Proto jedeme sami.

Na výjezdu z republiky zastavujeme na hraniční benzínce. Čas je dobrý, počasí perfektní a teplota – ta je jaká je. Ranní káva, pišingr a odpočinout. Paní pumpařka je v dobrém rozmaru, proběhlo pár vtípků na teplotu vs.ježdění na kole, kde jsme vs.kam jedeme, sempřiložtekartu vs.dýško. Také jeden dobrý skutek, když si si Hájis chtěl koupit zapalovač a paní mu ho dala s tím, že se stydí takovej šmejd prodávat.
Seděli jsme v nízkých paprscích slunce s rukavicemi mezi zadnicí a betonovým soklem. Hájis si zapálil svou nezbytnou požitkářskou cigaretu.
“Někde jsem četl, že za každou vykouřenou cigaretu ti Bůh vezme jednu hodinu života a dá ji Keithu Richardsovi”, poznamenal jsem.
“Keith je dobrej”, odpověděl poťouchle Hájis, vyndal placičku, aby zavolal Márovi a informoval ho o tom, že zatímco on-Mára marodí doma, my jezdíme na kole.
Krásné ráno, uvědomuji si.



Nyní se přesuňme i s milým čtenářem na úpatí Schneebergu.

Na úpatí Schneebergu kontroluji číslici vzdálenosti dojezdu na vrchol a začíná mi docházet, že na tenhle kopec pravděpodobně nebudu vzpomínat s přehnaným sentimentem.
Kopec ještě pořádně nezačal a mně se začínají vyjevovat bílé myši.
Před posledním narovnáním přípravné části kopce se nám do cesty připletla skupina lidí, venčící lamy.
Přiřadil jsem je k bílým myškám.
“Tvole lamy?” hekl Hájis.
Uvědomil jsem si, že se mi to nezdá.
Předjeli jsme skupinu několika lidí v městském oblečení, které by se spíše hodilo ke korzování na Náměstí Republiky. Až na to, že oni tady na špagátech venčili lamy.
Opět si připomínám, že musím zapracovat na zlozvyku formovat si ihned představu o lidech podle prvotního obrazu. Jako by v první řadě na koncertě Anthrax nemohl skotačit primář neurochirurgie. Přeci to v zásadě není nic proti ničemu.
Asi i z toho důvodu mě hned napadlo, jestli se nejedná o další instagramovou zhovadilost či nový trendy doplněk fastfood turismu anebo snad další čakrózní isoterickou krávovinu slibující zdraví, klidnou mysl a šťastný život za cenu víkendového kempu s lamama a dobromyslným motivačním koučem trpící nutkavou touhou předávat své přesvědčení, navzdory kompetentnosti, za peníze ostatním. Přesně takovým, kteří ve mě vždy vyvolávají nutkavou potřebu stát se demotivačním koučem.
Vlastně – první dojem může mást, ale ne vždy se plete zcela.
Tak jako tak mi do toho nic není.
Venčí si tu lamy, no.
Lamy.

V tento moment jsme nemohli tušit, jakou sehrají roli nad pohledem do mapy asi o měsíc později, jenž donese zjištění, že se do těchto míst musíme vypravit ještě jednou.

Štěrkovka se přehoupla přes horizont a mě zaplavila úleva.
I přes ní ve mně ale hlodalo, že když to takhle půjde dál, tak nevím nevím, jak se dostanu na vrchol.
Po krátkém houpání při obkružování kopce přišla levá zatáčka a konec testovacího okopávání.

Nadešla zásadní konverzace s kopcem. O sušenkách, lenosti, výmluvách, sezení u počítače, ne-čase, bříšku, bejvalejch nohách a vlastně všemu tomu, co bejvávalo.
Kopec milosrdně naslouchal a nemilosrdně mlčel.
Dyť to doprdele není spravedlivý, já jsem umělec – ti by neměli takhle trpět!
Kilometr a půl pod vrcholem si urovnávám priority. Odteď se nepodívám dál než metr před kolo, pojedu rovnoměrně a nezatlačím ani o watt víc, pokud by se objevily ty matoucí momenty, kdy mívám přihlouplý pocit, že se cítím líp. Trvají většinou pár vteřin a dokáží podříznout větev.
Půl kilometru.
Situace ještě není beznadějná, rozhodně je ale těžká, a už jde v zásadě o každou blbost. Bojím se, abych v té pomalosti nezavrávoral nebo nenajel na volnější kamínek, který by mě znemožnil. Z představy kapitulace po 80km, na dohled vrcholového průsvitu lesa, mě zachvacuje vlna strachu.
Ještě 300m.
Kopec stále nepolevuje a začíná to být, doprdelepráce, mimořádně napínavé.

Nevím jak se to stalo, ale ocitli jsme se oba na vrcholu. Musel jsem si přiznat, že pokud jsem si tohle nad mapou představoval jako skvělý zážitek, tak jsem se opět epicky spletl. Hledal jsem v Hájisově výrazu rozhřešení, ale našel jsem jen poker face Kimiho Raikonnena při zvažování masové vraždy novinářů na tiskovce po závodě, který se mu nevyvedl. Došlo mi, že v tenhle moment by mi cenu trasovače roku nepřiklepl.
Mlčky jsme si přežvykovali pečlivě zabalenou svačinu, zpracovávali právě utrpené trauma a čekali, až se nám vrátí humor.
Je skoro cinické, že kvůli tomu vrcholu jsme jako tolikrát vyrazili. Byl cílem. Jde snad o jakýsi druh masochismu? Ale kdeže! Jen obvyklé paradoxní důvody. Věci nemají být zadarmo, to by přece nic nemělo cenu, nebo?

Rozhlížím se.

Vrchol je evidentně imperialistická odpověď na lidově demokratickou Dyleň. Také radarová věž bez přístupu, ale kolem si němci pro návštěvníky udělali přeci jen ňáký ty semvylez rozhledničky a tadysevyfoť pitominky, aby tu nebylo až takový nic jako na Dyleni. Hledám v sobě onu radost ze zdolání, ale není. Přijde později. Za pár dnů. Možná dřív. Nemůžeme tu moc vysedávat, je půlka listopadu, pot je prevít, počasí nevyzpytatelné, soumrak bleskový, únava neúprosná a domů 80km.

Držíme se asfaltu a při sjezdu nám dochází, že to je zásobovací asfaltka, obkružující kopec s milosrdnějším sklonem.
Nebavíme se o tom.
Důstojně děláme, že ta asfaltka tu není.
Jsme přeci chytřejší, než ti blbečkové, kteří to nezjistili cestou nahoru a sápali se rovnou turistickou trasou svírající s vrstevnicemi značně zneklidňující téměř pravý úhel.

Domů se vracíme trošku západněji. A více po silnicích. Už zase brebentíme, je nám fajn a překypujeme ironií. Chvilkami si musíme zanadávat, že němci jsou možná ještě větší hovada vůči cyklistům, než ta zvěř na našich silnicích. Možná to zní troufale, ale je nutno zohlednit souvislosti. V českém svinčíku silničního provozu a záplavě značek na značky, jaksi předpokládáte vlastní neviditelnost. V SRN se jedná o jev nečekaný a neodhadnutelný, odehrávající se nad to v mimořádných rychlostech. Měli by nás objíždět s metrem a půl, ale argumentujte bez karosérie.

Za nás se řidičák musel vykvízovat komplexními schopnostmi stran předvídatelnosti, zdravého úsudku, nabytými znalostmi předpisů, značek a k tomu všemu správným souhrnem pohybů volantem, pedály, páček a pák nezbytnými k ovlivňování rozmanitých pohybů vozidla. Dnes se zřejmě získává načtením QR kódu. Možná i proto jsou některým lobotomům v moderních vozech s mahagonovou palubní deskou i ty nejzákladnější pravidla nejasná a pletou si je s doporučením, aby nevdechli kostičku lega nosem.

Ale nekažme si krásný výlet provozním svinstvem všeobecné bezohlednosti. Zpět do republiky jsme vnikli od jihozápadu jakousi šniclštráse pro přeshraniční héren unt métchen. Čekala nás poslední zastávka na pumpě a pak jsme přes ašský velkolepý skanzen zamířili k domovu.






Krása, drazí přátelé, ale bude nutné repete – budu vás informovat :).
RT