Voláme promotérovi, ten otáčí vůz kdesi v nitru města cestou na večeři a jede nás nazpět ještě vyzvednout. Soukáme se dovnitř, kde už sedí hladových lidí víc. Ani nevím, kdo tam vlastně v té tmě byl. Registruji jen Bena Reida na vedlejší sedačce, řidiče a Kamila vepředu.
Večeře přišla vhod. Téměř jsem se lekl, aby kvůli mě jednou pro vždy nezrušili švédské stoly. Takový menší “Obelix style…dnes jen tři kanečky-držím dietu”. Následovala prohlídka spotu, kam se přiřítil na poslední chvíli i Michal Maroši s Vítkem Ludvíkem. Prostě jsme se prošli metrem, kde bylo několik drobných náznaků, že se tu něco zřejmě bude dít. První noc jedu okamžitě chrápat, poslední 4 dny tahám opět z místa na místo, že mi vše splývá. Kamil jde do klubu. Gratuluju. Ani náhodou. Sotva přežiju při vědomí cestu na hotel. Megaautobus nás veze noční Peští jen dva. Si připadám jak Mick Jagger. Kamil nevím, kdy přišel asi nedělal rachot, nebo ho dělal, ale já byl v nenarušitelném spánku. Ještěže tak.
Druhý den bylo na pořadu několik bodů. Matně si vzpomínám, že tam byl brefing, riders media shooting, interviews, pak přesun do města podpořit demonstraci. Ani si už nepamatuji jestli to bylo za rozšíření cyklostezek. Myslím, že taková poenta tam byla. Moc se to nepovedlo, takže jsme tam dojeli, vyndali kola z busu, chvíli zevlovali na náměstí, Rennie dělal smyky, což byla tak asi jediná činnost, co tady z nás kdo dělal. Zaplať pánbu za přibližně desetiminutový konvoj motocyklistů ve všech pruzích průtahu městem. Návrat. Nic konkrétního na práci, tak jsme zalehli. Chvíli jsme krafali a zkoušeli vymyslet jaké kolo a gumy večer na závody. Když jsme začali usínat, rozlítly se dveře do pokoje a ztrestala nás MagiarTV, udělali s Kamilem rozhovor a já se bavil. Musím poznamenat, že byly zhulený jak králíci, takže jim bylo jedno, jestli před nima, pro prdel kamery, kope nohama Kamil nebo Federer. Večer jsme se sešli na recepci a organizační prodlevy pokračovaly. Večeře kdesi v restauraci. Další čekání. Poslední souprava metra jela po půlnoci a ranní jestli ve 4 ráno? Mezitím se vše muselo stihnout.
Jestli jsme si mysleli, že se lautr nic neděje a organizátoři přinejmenším tápou. Překvapení přišlo s tím, co za život vládlo pod zemí, lidí a lidí. S tím samozřejmě problém, kdo kam smí a kdo kam nesmí, vagóny metra postavený na průjezd závodníků ve stanici, eskalátory zastavený, dráha vyznačená, klopenky připravený, klády také, no jedním slovem to bylo veliký. Vítek Ludvík mi nezištně pomohl při kroužkování, zatímco já už si chystal věci na focení a prámálo, jako obyčejně, jsem se staral o akreditace. Vyběhávat si podrobnosti věru nesnáším, nestarám se, nezařizuju a o to více se pak rozčiluju, když na sebe se stuff personálem ve vypjatých situacích pliveme nadávky. Samozřejmě mají pravdu, i když na svou chabou obhajobu musím říct, že se chovám jak mám. Na druhou stranu, místní kameramani a jejich asistenti zde byli také dobří dobrodruzi, takže se mi například stalo, že koukám a ono to neblesklo, zvednu oči, rozhlížím se a sativ s bleskem zasunutý v rohu. Tam kde ještě před pár okamžiky stál a mířil kam měl, teď stojí lokální floutek, ruce v kapsách a teniskou kresllí znuděně klikyháky po zemi. Před chvílí tudy asi prošel kameraman, kterému držel triko, aby nezakoplnul a nehodil záda, soudím podle toho. No, cvičně na něj křiknu několik sprosťáren, kterým stejně nerozumí a jdu jinam.
Celou akci popisovat nebudu, Ono se vlastně do konce, už kromě závodění a ranní cesty domů, nic nedělo. Konečně jsem se vyspal. Dva dny po tomhle, když jsem dorazil domů. Do Kraslic. Do holobytu.
Tak jo. Rob