Objet Doupovky je vlastně prkotina. Stačí 3-4 hodiny času a tyčinka v dresu. Jenže riskujete, že se to zase zcvrkne do fixování horizontu, soustředění na točení nohama, prázdný pohled pod přední nábu a občasnou kontrolu parametrů jízdy na digitální krabičce. Chcete-li vejleti, je to trochu jinak. Vejleti začíná ještě před vyjetím – vymejšlením. To ještě nevíte, že chcete objet Doupovky, poněvadž ten smysl nebo chcete-li “motiv”, teprve hledáte. Jakejkoliv smysl. Nemusí být hlubokomyšlenkovej Za konec vybíjení tučňáků v Ugandě ani vznešenej, třeba Za zánik učesaných travellerů s čistejma teniskama na Instagramu. Nemusí jít o nic víc, než že máte chuť to podniknout.
Pak se domluvit třeba s Hájisem, u nějž je alespoň drobná šance, že se sebere a vyrazí než, že bude 6 měsíců v roce něco odsouvat doaleluja kvůli tomuhle a hlavně tamtomu. Nu a když se to potká s počasím, nadšení se dostaví hned s prvním šlápnutím do pedálů. Vejleti začíná!




Dlouho jsem přemýšlel, jak těch pár řádků uchopit, protože, jak chcete popisovat objíždění vojenskýho prostoru? Bylo možné zasadit vyprávění do příšerně vážného rozepisování mýtického místa a dechberoucí odvahy objevovat nečekaně očekávané „zapomenuté“ krajiny…což je kravina, protože to je jen relativně uzavřených pár kopců a lesů s dírama po granátech. Fakt ne! Nebo z toho zkusit udělat další epickej cajdák ohledně cyklosvobody, svobododůležitosti, protivně epických fotek a žmoulání plechovky piva s debilovýrazem do ohně, což je momentálně aplikované téměř na vše jednoduchým ctrl+C a ctrl+V. Osobně u toho běžně řvu se zakloněnou hlavou, ať jim doprdele vezme někdo baterky! Takže taky ne! Možná to pojmout jako popis cesty: „tam jsme se dali doleva, načež nás nepříjemně překvapil prudký kopec, následován šokem z nedostatku převodů a nakonec nás dorazil páreček turistů v místě, kde jsme chtěli svorně slézt, čímž dramaticky změnili situaci – chápete – prostě nejet za této okolnosti nepřicházelo v úvahu…bla bla bla…“? Jak vidíte, není z čeho vybírat.


Z toho plyne, že vlastně není co popisovat, protože se jednalo o nanejvýš privátní vejleti. Nepřenositelný zážitek, kterej jsme si děsně užívali a přinesl to blahodárný uspokojení z vejleti samotnýho, z jízdy na kole, z krajiny, z poznávání nových silniček. Radost i rozčarování z propojování neznámých silniček různýma stezkama a cestičkama. Projeli jsme ospalý vesničky i nepříjemný tupý místa ve kterých bylo jen bušení do pedálů. Některý kopce jsme si dávali, jindy se jen kochali. To a tolik ostatního namixovalo blahodárný pocit z jízdy, která nás opět dovezla před připomenutí si, jak skvělej vynález kolo je.







Těch 106km v hlavě nosím celou sezónu jako skvostnej vejleti! Že to bylo plejtvání časem, dočíst až sem? Jak se to vezme, protože ono jen to, že jedete-li v cizím území do neznáma v očekávání toho, co jste si usmysleli u stolu doma, má svou vlastní chémii a pak i ten vítr kolem uší šumí takňák jinak. A jak tohle popíšete? Šššššššš (?)..tak to asi těžko.


~rt