2018-02-05-0012_hotovo

První cestou roku 2018 byl Hannah v Říši. O tom teď psát nebudu. Teď se budu v krátkosti věnovat druhé cestě – s Michalem do Chrvacka a zpět. Zase do do Chrvacka. Zase dodávkou. Zase s koly. Emm, abych uvedl věci na pravou míru – v Chrvacku jsem byl, co mi je známo 2x v životě, takže to, že vyšly dva jugoslávský blogy za sebou je náhoda. Fakt.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Zpět k ději – opět s koly, to by bylo jako tolikrát, ale tentokrát s berany a nejednalo se o trénink. Opravdu jsme vezli štěrkolety, abychom fotili štěrkolety! Ponejprv jsme plánovali něco dostupnějšího – Istrii, ale lednový počasí na jihu umí sice dost, jenže ne všechno, proto jsme museli prstem do mapy píchnout ještě o kus jižněji – Makarska. Během celý cesty jsme nepřišli na to, jak nás to, potažmo Michala napadlo. On si vsugeroval, že je to jasný, ale nedokázal vysvětlit, jak to, že to znal, když to neznal. Divný. Asi to měl uložený v tom prostoru mozku, kde vzniká dežaví nebo halucinace. Vyráželi jsme na noc, abychom vyšetřili půlden na rozkoukání. Nejsem noční řidič. Michal to ví a šetří mě co mu jeho řidičsko-robotické schopnosti stačí. Jakmile sednu za volant mezi 2-5 hodinou ranní, dojedu stěží na další odpočívadlo. Tak to je. Chorvatsko podél dálnice je jako Amerika. Nekonečný, liduprázdný, pocitově rozlehlý. Pohled do mapy ale nenechá nikoho na pochybách, že pod úrovní Plitvických jezer je to moře-kopec-dálnice-pláň-kopec-hranice. Vizuálně to tak, ale nevnímáte a máte dojem rozlehlosti. Paradoxem byla ona dálnice, připravená na nekonečný proud červencových aut. Tolik pump s naddimenzovanýma odpočívadlama, byla teď v lednu prázdné jako okolí atomová střelnice. Makarska je riviéra. Je jedno jestli francouzká, italská nebo chorvatská, prostě riviéra. Na riviéře chodí lokálové v lednu zachuchlaný od hlavy až k patě v šále, bundě, čepici, slunečních brýlích a ostatním, co znemožňuje ohýbat ruce v loktech, nohy v kolenou a otáčet krkem, díky čemuž se pohybují trochu jak tučňáci. Ti co se nepohybují strnule sedí v poloprázdných kavárničkách, odkud bez hnutí, mrknutí, výrazu hledí v dáli. My tam chodíme v triku a mikině. To je riviéra.

Dovolte krátkou vložku. Při dojezdu do Makarský pod cedulí „Dobro došli na Jadran“ nám u zadního kola upadl urezlý kryt kotouče a dělal nemilé zvuky. Chvíli jsme kolem toho chodili, porůznu se drbali na zátylcích, až nám bylo jasný, že musíme sehnat cihly, protože Michalův hever byl v hodně nevyzpytatelný kondici.
„Nemůžeme přijet do Chorvatska a hned někomu lohnout cihly, jak čecháčci!“
„Máš jinej nápad?“ odtušil Michal s pohledem zaraženým do zadního kola.
A tak jsme našli u zahrádky na skoro hlavní silnici hromadu tvárnic.
„Jako fakt tu šlohnem dvě cihly (?)“, pronesl jsem spíš odevzdaně než v otázce.
„Tři.“ opravil mě Michal a dodal, že to provedeme rychle a nikdo si ničeho nevšimne.
Podezřele nenápadně jsme přeběhli silnici, s heknutím vzali 3 tvárnice. Jedna z nich nám upadla na silnici. Nešikovně to cpeme do auta. Já se vracím pro třetí, ležící uprostřed silnice. Blíží se paní s dítětem za ruku a kočárkem. Házím tvárnici s rachotem rychle do auta. Paní z nás nespouští pohled. Z nás a z naší SPZ.
„Dobrý den.“, pronesla bezvadnou češtinou, když nás míjela.
To jen tak na okraj.
mak2
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Bydlení v apartmánu na riviéře v lednu je taky všude stejný. Vemte si papuče. Ježdění tentokrát nebylo stejný, protože jsme nehledali kopec, nehledali ani zkopec, ani kopec s traily. Ježdění i tvoření mělo taky odlišnou energii, musel jsem si připomínat, že nejsem na vejletě, ale v práci. Nerutinní, osvěžující. Ještě jsme chytli tak skvělý počasí, že jsem půl dne ztratil jen hejkáním z radosti. Večerní nízké světlo celou tu nádheru ještě vygradovalo. Lítal jsem po kopci jak pošuk a hledal ve sprintu nejlepší možný úhly, zároveň furt ještě hejkal radostí ze všeho toho kolem. Druhý den dopolednímu pudinku (oparu) od moře chvilku trvalo, než se rozpustil, ale po 11h už do nás prali sanšajni. Třetího dne to vypadalo, že se pudink nerozpustí vůbec. A on se nerozpustil.
maka5
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Proto jsme upravili plán. Nejprve projet tunelem do vnitrozemí. Tam na nás foukla lednová realita. Zapli jsme si mikiny a pohledali jestli někde v autě nevezeme krom dvou kartonů sladkých limonád a navigace třeba i bundu. Shodou náhod jsme našli velmi zajímavé místo jako ze středověku. A odsud byli lámáni mužem o holi-klacku, jít do jeho stavení na kořalku. V 11h dopo a s vidinou cesty domů jsme to nevyhodnotili jako skvělej nápad a s díky odmítli. Následně jsme projeli tunelem zpět k moři, kde se zázrak nekonal a opar držel svéřepě pozice. Proto jsme zamávali Makarský a vydali se po pobřeží na sever do Splitu, kde přejedeme na dálnici. Kousilínek pod Splitem jsme vyjeli z pudinku a ocitli se opět v půlce května. Tím jsme dostali šanci na posledních pár akcí na kopci, což jsme využili. Poslední pohled na úžasný výhledy a klikatou uličkou nad srázem, kde se dodávka občas vešla jen s tichou motlitbou, jsme se sešmodrchali dolů do Splitu.
maka__
2018-02-05-0023_hotovoA
2018-02-06-0006A
2018-02-05-0021-hotovoA
maka_

Kaloricky zcela korektní hambáč v Mekyně a šmitec, pohádky je konec, za 10h zpět v našem Czechia-Kocourkově, kde si vlastní lid zvolil Zeman-Babiš-Tokio. Protože chceme, aby nám všem bylo líp, jdeme na to od lesa nenapadnutelnou logikou: “vidím hovno – šlápnu do hovna // říkaj hovna – věřím hovnům – volím hovna”. Asi je jasný, jak to bude vypadat hned příště. Po vyčpělém (leč mimořádně úspěšném) tématu „uprchlíci“ nám teď Šikanzen bude omýlat téma czexit, dokud neuvěříme. Jakoby nestačil Ten Který Objímá Stromy a Ten Který Dává Chléb…Úspěšně aspirujeme na experimentální národ století, na kterém svět může s úžasem sledovat, kam až ti roztomiloučký hloupí czechiáčkové, kteří chtějí jen brát, ale nic nevracet do systému, dokáží sami zajít. Vlastně se není čemu divit. Dokud tihle týpci ze schránek s úsměvem širokým a radou do života, popřípadě bojovým sloganem budou mít k dispozici takovou masu odevzdaných, internetově negramotných, google-maturantů, vesničanů, maloměšťáků, starých komoušů se zahrádkou, bílých límečků se špinavejma trenkama a křupanů z příhraničí, odkud taky jsem, tak to budou mít cestičku ke státním příspěvkům a moci doslova vypucovanou. „Něco-cokoliv jim řekni, ti burani u hranic to sežerou.“. Třeba v Kraslau náš milý japonský ochránce před uprchlíky furt visí nad kruháčem a věřím tomu, že buď se plakát vymění jen za heslo s czexitem nebo tam bude dokud barák nespadne. Čert nám byl dlužen přímou volbu prezidenta a Bůh nás ochraňuj před….třeba referendem o czexitu, vlastně před jakýmkoliv referendem, dokud referendujeme jako ve Formanově filmu, protože my v tom máme slušnej guláš a fejsbuci s interneti na to sypou kobereček koření. Dále nás ochraňuj před sdílením kravin na fejsbucích, kteří tam věšej přivandrovalci s doktoráty z historie, pasáčci oveček nebo kdejakej zatr sakr řezník Krkovička se všemi jejich neviditelnými loajálními pomocníčky trolíčky a vlastně i dost našich kámošů, kteří by měli mít na tlačítko „sdílet“ zbrojní průkaz a psychotesty…mno…ten seznámek na ochraňování nás by byl kapánek delší, ale už moc nevěřím tomu, že to máme v těch našich hlavinkách v pořádku.

No nic, máme co jsme chtěli.
~rt