Týden focení a ježdění v Livignu je za námi a já se pokusím o pár postřehů během podávání kol s vybavením Kamilovi u nakládání dodávky na zpáteční cestu.

Tělesný schránky zmordovaný jak po týdnu ježdění v Livignu. Nejhůř je na tom-jak jinak-Šlacha. Dopoledne mu jedna ze zatáček nevyšla a podle toho, co už hezkou chvíli poslouchám, je to opravdu zlý. Dominik skuhrá a vypráví. Naslouchám a naslouchám. Není pochyb. Ten pád musel být tak strašlivý! Šlacha může být rád, že mu neulítly rovnátka. Aby vyprávění dodal na věrohdnosti, tak s okázalým sykotem nadzvedává triko a ukazuje mi asi 1,5 cm na 1,5 cm drobnou oděrku na boku.
“uuuu” skřivím soucitně obličej.
“Tak vidíš..” hekne Šlacha a začne si lehat na gauč s pohyby důchodce půl dne po totálce kyčelního kloubu.

“Podej mi tamto” a vedle Kamilovo zadku čouhajícího z dodávky, začne čeřit vzduch jeho ruka.
“Co tamto?” zeptám se zadku.
“Tamten járek!” štěkne zadek a ruka se začne nervózně mlít ve vzduchu v marný snaze nahmátnout cosi, co jí ještě ani nepodávám.
Zazmatkoval jsem a dal do ruky první molitan, co se mi válel u nohy.
Ruka zmizela jak s kořistí a Kamilův zadek se začal zase vrtět v rytmu nadávek
při kurtování kol, který nikdy není podle jeho představ.

Focení nebyla taková láce. Poslední den a poslední dvě fotky. Kamil leží na zemi
a vedle něj Šlacha, oba jak v márnici. Takže lampu Šlachovi do ruky a Kamila posadit na kolo, doběhnout ke Šlachovi zase mu nasměrovat ruce kam mají mířit. Palec nahoru Kamilovi rychle, než Šlachovi zase poleví ruce. Cvak, a je to v prdeli. Horečně vymýšlím výraz a nadávku sám na sebe a důležitou průpovídku, která donutí ty dva to všechno opakovat, dokud ten obrázek nedává smysl.
Radši si to pak dělám celý sám, abych je moc nezatěžoval. Takže, když to mám ready, vyrušuju Kamila se Šlachou ze hry, kde se dávají kameny s kytičkama na hlavu a vysvětluju jim, ať jdou jezdit před objektiv. Ne, vůbec nejsem vychovatelka z mateřský školky.

“Plášť!” štěkne na mě zadek z auta.
Cuknu se a snažím zorientovat myšlenky.
Podávám první, co leží na hromadě plášťů.
Mizí v autě a za dvě vteřiny letí ven.
“Ten je na hovno! Jinej.”
Podávám další, co je nahoře,
Rachtání přešlo do strojového tempa, takže jsem tentokrát podal asi správnej.
“Cvak, šleh, plesk, ughrrvghJÁUU…podělanej gumycuk!” zaduněla dodávka.

Rád bych napsal, jak jsem si to taky užíval já. Že jsem nebyl jen v bikeparku. Týden bych tam ani nevydržel. O tom, jak jsem zkusil i traily kolem, který byly jedním slovem kouzelný, ale o mě tu nejde, takže se vrátíme ke krátkým sekvencím, který nás provázely. Některý dny není jak popisovat. Třeba situaci, kdy nás vezmou na sjezdovou trať, kde se jelo mistrovstvý světa 2005 v downhillu a myslí si, jak si to neužíváme. Mě s fotobatohem jak almara na zádech a Kačku, která jezdí na kole dva dny. Ani fotit tam není co, jen držet brzdy a drncat dolů. Tlačit zpět na opakování u focení se rovná nesmyslu. Byl jsem rád, že jsem to měl za sebou a mohl se přesouvat tam, kde mi to jako hobíkovi dává smysl.

“Buřící!!” křikla dodávka.
Heknul jsem.
“Bu-říí-cííí!!!” rezonuje opakovaně dodávka.
“Cože?!” hlesnul jsem.
“Podej mi buřící!”
Rozhlédl jsem se kolem nohou a rychle selektoval věci, který neumím pojmenovat hanácky.
Molitan, pedály, gumycuk, zateplovací hmota PVC trubek, madračka, hardy…, zpět!
Hadry, madračka, za-te-plo-váky PéVéCé tru-bek. Stop!
Jak se kurva může říct hanácky “zateplovák na trubky?!”
Jo kruci, to musí bejt ono a bleskurychle podávám ruce z auta kus šedýho měkkýho.
Ticho.
Ty jo, já to trefil, pousměju se. Nejem až takovej přizdisráč.

Na podvečerní session jsem si neodpustil opět fotku, z těch, který Kamil miluje. Ta dva roky stará z Maroka je stále přede mnou. Mám jí rád, ale Kamil jí nemůže vystát. Prvně. Je na ní asi milimetrovej a ještě k tomu musel překonat skalní údolí s několikanásobným brodem. Tak tady to bylo podobný. Je milimetrovej a jede tam do dlouhýho kopce. Tušil jsem, že nebude nadšenej. Trochu škodolibě, ale tušil. Když mě se ta cesta tak líbila…, díky za trpělivost, chlape! A za nervy! Při vzpomínce, jak jsi uvažoval nad situací mít kraví hovno v kufru na tretrách, abys jedno nevyšápl asi za minutu. Jak na potvoru, co? No jo, tak teď už to víš.
I přesto věřím, že se ti to i následující den, kdy jsem tě opět vykopal z bikeparku na okolní traily pro pár snímků, líbilo. Přes všechno to focení a zastavování, že se ti vrátilo nadšení, když sis mě pak vodil vracečkama dolů do údolí a mstil všechny fotokřivdy na mojí jezdecký nemohoucnosti, kterou neomluví ani ta skříň co si vozím na zádech. Ve srovnání s Tebou je to.. jaks mi to začal říkat od Maroka(?)..hřebík. Jsem fotograf a tak je fajn, že to s tebou zhrkám, no ne? Myslím, že sis to užil a klidně bys zase se mnou jel ten trail i dýl, kdyby to šlo. Mě se to líbilo!

Poslední večer. Bylo to tu trochu kontroverzní, pokud mám psát jen o práci, protože nelze stíhat všechno a mě stálo dost vnitřních sil oželet některý místa a snímky, který bych rád udělal v určitou dobu. V bikeparku toho moc nevyfotím. Já ne. Tam je to inspirující jako Gondíkovic receptář. Blesk, zatáčka, skok. Ale trip to byl skvělej. Perfektně jsem si zajezdil a užil příjemný chvíle. Díky! Bavilo mě to!

Buch.
Kamil třískl dveřma hned jak narval do dodávky půl penzionu, ve kterým jsme bydleli. Já si dal sluchátka a Dire Straits mě pomalu uspali na zadní sedačce cestou z Livigna.

Brou. Rob