Katarze obrázk

“Co myslíš, dalo by se za den ujet 400km?”

Tahle otázka padla poměrně brzy po vyjetí do naší 300km jízdy.
Dokud se jede ve třech, z kopců dolů k řece, není potřeba přehnaného úsilí, sil je na rozdávání, takže i spousta času probrat politiku, kovid, kola i to, jací jsme byli a jak bylo. Někde mezi touto bezbřehou eufórií, nostalgií a spokojeností se lehce vyřkne otázka na kterou zní odpověď ráno zcela jinak, než-li večer.
_RX_0739
_RX_0744
Bez názvu-1
Mlha líně se převalující v krajině se ještě nerozhodla prozradit, jaký den nás čeká, auta zatím nevyrazila terorizovat na silnice nešťastníky, jež se po nich pohybují bez karoserie. Příjemná teplota dokreslila jakousi lehkost všeho. Zřejmě nikdy jsem neměl pocit, že jsem v Chebu tak rychle. Náměstí prázdné, uličky prázdné, ticho. Stále vše zahaleno mlhou a klidem.
Tou dobou již Patyho brýle s téměř čirými zorníky, které se pokusil odrosit asi na dvacátém kilometru disponovaly nejčirejšími zorníky na trhu – totiž žádnými. Během zmiňovaného odmlžování původní vyklepal a všiml si toho, až když mu bylo divné, že slzí. Návrat na místo, které jsme si pamatovali jen zhruba dopadl podle očekávání. Zorníky mínus.
_RX_0771
Bez názvu-4
Hájis byl toho dne v obdivuhodné kondici a vytahoval jednu historku za druhou, díky čemuž jsem brzy rezignoval na snahu si jich co nejvíc zapamatovat, včetně podání a kontextu. Jednoduše jsem na to neměl kapacitu. Když jsme projížděli kolem Nebanic, upoutali jeho pozornost koně rozverně cválající výběhem vedle cyklostezky a vzpomněl si, že onehdá jel taky kolem koní se svou holkou a neuváženě poznamenal, že by nikdy nevlezl na nic, co samo myslí.
Přítelkyni postihla dočasná ztráta smyslu pro humor a věnovala mu pronikavý pohled, který mířil skrz Hájise kamsi do neurčité dálky za něj.
_RX_0829
U Poříčí jsme si prozměnu museli vyslechnout, jak se Hájisův táta dostal do mezní situace. Musel kadit a to okamžitě. Byl víkend, stezka plná víkendových sportovců, sluníčko svítilo, lomoz jak na Václaváku. Když vykonal nejnutnější, rozhlédl se na bobku a neochotně konstatoval, že všude, kam až oko v tom křáku dohlédlo, byly téměř výlučně suché klacky. Travnatý břeh je několik kroků od něj. Ležel na druhé straně pulzující cyklostezky, což vyvolalo spíše hořkosladký, než-li blahodárný pocit.
_RX_0839
Asfalt vystřídala mokrá hlína břehů Ohře. Povrch byl po dešti předešlého dne rozblácený a plně korespondoval s blátivě hnědou barvou řeky. Podle všeho tímto marastem pojedeme až do Varů. Nechtělo se nám tam zdržovat opatrnou jízdou a zvolili jsme cyklokrosový styl. Když jsme udýchaně pod Svatoškama obhlíželi škody, už tou dobou stály za řeč. Za Varama směrem na Kyselku tempo nepolevilo, naopak jsme ho ještě vyšroubovali. Stále svěží, čerstvě rozjeté nohy, svažující se profil, asfalt a sluníčko se postaralo o akutní ztrátu soudnosti a začali jsme hrát silničářskou hru na pokerface při odstřídávání a na toho, kdo první neodstřídá. Zhruba v polovině této divnosti, jsem si uvědomil, že jedeme jako utržený ze řetězu a nikdo se nemá ke kapitulaci. A že za to nevyhnutelně brzy zaplatíme. Ovšem hra je hra, tady jde rozum stranou. Natáhl jsem hochům špic a lehce překalibroval rychlost směrem nahoru.
Před výjezdem z Varskýho okresu nás čekala Andy se svačinou a doplněním zásob, čímž zaplaťpámbu ukončila tuhle zhovadilost třech amatérských odborníků na bolest.
Bez názvu-5
Bez názvu-7
Bez názvu-6
_RX_0888
Bez názvu-8
Dohnal nás déšť. Po určitou dobu jsme mu odolávali, ale pak už byl natolik silný, že jsme se zašili pod mohutnými listnatými stromy lemující silnici kolem Okounova. Tam na nás padalo nepatrně méně kapek, zato mnohem větších.
Do Kadaně jsme se dopotáceli uplně durch se skřípajícími koly, drhnoucími brzdami a varhánky na rukou i nohách. Zde na nás čekala Hájisovo Ája s dalšími zásobami a kuskusem. Tou dobou už jsme nepůsobili bezstarostně a ani náhodou jako někdo, kdo má v plánu dnes ještě ujet 140km v kopcích.
Spíš jsme připomínaly objekty zájmu mezinárodních humanitárních organizací.
Když se zastávka nachýlila zeptala se Ája Hájise.
“Miláčku, co budeš chtít připravit k večeři?”
“Já nevím Bobyku. Něco, dobrýho. Co tě napadne. Mně je to jedno.”
“Takže si klidně namažeš chleba se šunkou?”
Protentokrát věnoval pronikavý pohled Hájis Áje.
Až pak se nejistě rozesmál.
_RX_0901
_RX_0903
_RX_0908
_RX_0911 1
_RX_0916
Bez názvu-9
Něco jsme zbaštili, namazali řetězy a pokračovali. Jak jsem již zmínil, nadšení začalo uvadat a tento trend se zrychloval s bezútěšností zdejší post-těžební krajiny. Foukalo a ochladilo se. Nohy těžkly. Ocelově temné mraky tak tak držely další vodu nahoře. Vtipy už nezněly. Komunikace se osekala na nejnutnější minimum: “Doleva? – Ne doprava. – Tady? – Asi.”.
Mně se tu taky nejelo dobře a zbytečně často jsem začal pokoukávat na Suunta se zabudovaným snímačem globálního polohového systému.
Příliš brzy, napadlo mě.
Prokličkovali jsme zdejšími fabrikami, divnou rekultivovanou krajinou a vyhledali pumpu kousek před Komotau. Mnoho kafí, mnoho sušenek, pár cigaret a ňáká ta pepsi nám slibovaly dočasný návrat do hry.
Jako tolikrát, když někam jedeme s Hájisem, jsem si uvědomil, že by se při pohledu na nás, kdejakýmu modernímu progresivnímu post-studentovi se sbírkou potvrzení o dosaženém vzdělání, ale na prahu sběru zkušeností, s anticky vytesaným tělem, bezbřehým nutričním přehledem, ovšem nic netušícím o metabolického průseru čtyřicátníků, rozklepal spodní ret.
_RX_0930
_RX_0935
Prokličkovali jsme Komotau a trefili ústí Bezručáku. Opět začalo pršet. V posledním městském podjezdu zastavujeme, abychom přečkali nejhorší. Paty si tou dobou prožíval hlubokou krizi. Bylo zřejmé, že za výrazem popletené beznaděje zvažuje několik alternativ. Zhroucení, pláč, vlak, spánek. I když s první a třetí alternativou jsem si nebyl jist. Paty by si zřejmě nedovolil v mojí a Hájisově přítomnosti cokoliv vzdát. I v tomto stavu mu muselo být jasné, že cosi takového by se rovnalo situaci, kdy nebožák žák nepozdraví Igora Hnízda v opuštěné chodbě. Nicméně hypoteticky to zvažovat mohl.
Hájis se povzbudivě usmál, zašustil s blistrem neurčitého tvaru, stáří i zmuchlanosti a vymáčknul mu do klepající se ruky bílou tabletku, která mu dle jeho názoru měla pomoci uspořádat myšlenky.
“Na, to tě postaví na nohy a na Robáku, ať se ti s náma taky jede dobře.” vymáčkl cosi i mě.
“Co to je?” zeptal jsem se nedůvěřivě.
Nevěřím, že by mi podal něco nekalého, ostatně Anežčin cukr, jak To-Cosi sám přejmenoval a který nám podával během cesty z Rujány, za nás tehdy ujel zcela bez diskuze solidní porci kilometrů. Na druhou stranu Hájis vyrůstal na přelomu tisíciletí ve Falkenau, což nebylo zrovna prostředí chlapců z pěveckého sboru.
“Kofein, Robáku, kofein.”
Chutnal hnusně a téměř okamžitě jsem začal roztěkaně vtipkovat a chovat se jako ventil přetlakovaného potrubí těsně před kolapsem.
_RX_0937
Vjíždíme do Bezručáku. Jede se mi tuze dobře. Stíhám fotit, kochat se, zastavovat, brebentit a celkově se nedokážu ubrzdit. Když si uvědomím, že kluci mají mojí agresivní pozitivity i přítomnosti po krk, jedu napřed vyjet přebytek energie. Bezručák letím jak zamlada. Se sebezničujícím nasazením, pocitem hmotnosti dávné minulosti, nezměrnou vyježděností i sebetríznitelským talentem, který se dnes dá s určitou dávkou fantazie připsat jen pošahaným KOMatikům. Znovu jsem si vzpomněl, že Ampler nastoupil nad Podstrání na velkou, znovu jsem si říkal, že to musím taky, zároveň se chlácholim, že se hlídám natolik, aby mě neklepla pepka. Na Šebíku jsme všichni zase v richtigu, máme za sebou krásné údolí, jež nás s elegantním sklonem vyvedlo na vrcholky hor a před sebou posledních přibližně 105km. A dočista před námi Šelku.
_RX_0942 1
_RX_0946
_RX_0948
_RX_0949_čb
S vědomím prázdnoty vrchu Krušek se naládujeme spoustou dobrot, než se vydáváme podél kolejí směr Měděnec. Už jsme ve fázi, kdy jedeme od zastávky k zastávce.
_RX_0951
_RX_0950 1
_RX_0953
Pod Měděncem zavzpomínáme, jak jsme si tu museli před pár roky s Hájisem vypomáhat, když se nám střídavě vypínaly nohy cestou z Teplau. V Měděnci je přesvědčuju, že bychom měli opět něco sníst, protože už jsme v temných vodách a tady se tělo chová jakkoliv, jen ne předvídatelně. Jedna – spíš jediná – zahrádka je otevřená. Slézáme z kol a usedáme.
Vyprávění přehnaných historek od vedlejšího stolu, jež hlasitě a se slitou artikulací vedl mladík s otočenou kšiltovkou neurčité barvy i stáří, podkreslovalo naši objednávku. Nutno podotknout, že ta již byla značně osekána na tři alternativy, krčící se vespod nápojového lístku: sýr, utopenec a pica. Třebaže jsme riskovali hněv kuchaře, vybrali jsme si každý jiné jídlo. Paty sejra, labužník Hájis, jenž pokud zrovna není na 220tém kilometru, z hloubi duše nesnáší odfláklá jídla, zvolil utopence a já s potřebou teplého do bříška, objednal picu. Hladem vymodelovanou představu pici mi rozfoukalo cinknutí mikrovlnky z kuchyně.
My dávno uždibovali takových těch věcí, co ležely na talířích a Hájis stále seděl s nepřítomným výrazem nad utopencem s kouskem chleba.
“Co je?”, zajímali jsme se.
“Teď mi došlo, co mi řeklo to moje děvče – miláčku, tak si namaž chleba se šunkou.” zabrblal aniž změnil přiblblý výraz.
“To přece nemohla myslet vážně…”, dodal.
_RX_0956
Sedáme na kola a vydáváme se urazit dnes asi předposlední úsek – na božídarskou pumpu. Poté bychom to teoreticky měli domotat na jeden zátah domů. Nohy, tělo ani hlava dávno nejsou v kondici. Už dlouho přemýšlím, kdy mě začnou zužovat náznaky křečí, ale kupodivu se drží, takže stále ještě mohu nakládat s úsilím i měnit polohy na kole. Možná jsem dnes nasekal méně chyb, než-li jindy. Jisté zakolísání na cyklostezce před Varama intelektem nehýřilo a během kolotoče za Varama, měli na Sorbonně taky zavřeno, ale jinak jsem držel disciplínu. Jedl jsem jak jsem si naplánoval, pil jsem jak ruský auto a celkově se snažil nikde ani chvíli nejet “na sekeru”. Zdá se, že mi to dnes vychází. Kluci už si protočili krize a nyní pod Loučnou obličují křeče Hájise. Nemám cestu z Měděnce na Klínovec rád. Nudí mě.
_RX_0962
Respektive její část za Halží, kolem Meluzíny. Jsou to nezáživný vyasfaltovaný signálky bez zatáček a sevřený hustými smrky. Nevidíš kam jedeš a sklon je přesně ten prevít, že zub těžkej, druhej lehkej, ale rozhodně se tam nechceš crcmat dlouho, takže musíš furt tlačit na pilu. Doplním-li to dávno nezdravě zahuštěným provozem a alarmujícím procentem empatických intelektuálů za volanty prestižních vozů, dává mi to dosti znepokojivý výsledek i bez přispění osobní averze. Kopec z Loučný nahoru mi taky nikdy moc nechutnal. Nejde o sklon, délku, pravidelnost. Ty jsou jaké jsou, ale prostě některé kopce se mi nelíbí. A to, že jednoduše postrádají moje sympatie, má za následek, že je nerad jezdím a proto se mi i špatně jezdí. Z Loučný na Klínovec je jeden z nich. Taky si uvědomím, že je to asi poslední výraznější překážka. Když tam něco zmentosim a napadnou mě křeče, tak jsem dnes skončil. Kupodivu, ale funguju. Samotnýho mě to příjemně překvapuje. Jsme nahoře. Teď sjet na pumpu a dopřát si dnes poslední pauzu. Slunce se dostalo na obzor a my se po nákupu nezbytných propriet zhroutili na chodník za rohem pumpy. Čekalo nás posledních 65km.
Bez názvu-10
Matoucí zvláštnost posledních sta kilometrů spočívá v tom, že je to právě těch posledních 100km. Těch sto kilometrů, které při třistakilometrové jízdě ukážou, že o předešlých 200km vlastně nešlo – jen bylo nutné je urazit, aby součet dal 300. Stejně jako s přibývajícími roky získáváte nadhed na již prožité, tak to platí i zde. Pocit “kousku” protože se přeci jedná o posledních sto kilometrů je kriticky zavádějící. I těch posledních 100km zkrátka obsahuje oněch 100km. Proto pocit, že už to je coby kamenem dohodil, zajišťuje, že se bude jednat o bezpečně nejnekonečnější a nejnáročnější kilometry celé trasy.
Až v poslední stovce se jede o tříkilo, všechno před tím je nutná předehra.
A hlava v oné poslední třetině hraje přinejmenším stejnou roli, jako celková fyzická únava a doposavaď utrpěná svalová devastace.
Bez názvu-11
_RX_0971
_RX_0991
_RX_0994
“Robáku, ohledně tý čtyřstovky, ti teď nemůžu nic slibovat.” poznamenal Paty, s heknutím žuchnul na zámkovou dlažbu vedle jeho letitého FauVé T4 model ambulance z dob komisaře Šimanského a nemotorně se pokoušel přelstít zátku piva, které si tu ráno schoval.
_RX_0997
Toho dne jsme ujeli přes 300km.