Proč vlastně ne? Protože nemám peníze? Protože je to moc narychlo? Zima mi jasně ukázala, že ať mám našetřeno cokoliv, peníze se rozplynou a zaboha nezjistím kam. A nebylo to poprvý. Nejlepší obrana je útok a radši to rozfofrovat dřív než se to udělá samo každodenními nenápadnými výdaji. Na druhou stranu po návratu budu řešit trable, jenže – kdybych měl donekonečna čekat, až budu na něco připraven, až budou podmínky, až to půjde, tak to bych si asi došel jen na velkou. Co jsem natropil, budu řešit až za 14 dní. Bůh ví, co se během tý doby ještě vymentosí.
Takže od začátku.

Středa, 23. února 2011, večer. Pípnul skype od Briana, ať v pondělí přiletím do L.A., že v úterý vyrazíme bikovat do Mexika.
“OK”, odepsal jsem mu za 15 vteřin, abych nebyl přizdisráč.
“Kruci, na tohle nemám.”, blesklo mi hlavou.
Hmm, jenže Mexiko za mnou nepřijde, jestli si Trnka nechce milostivě zajezdit nebo snad zafotit. Tak co už. Splácal jsem to dohromady, zaplatil vše měsíc dopředu. Na účtu zbylo vakuum a já v pondělí sedl na letadlo. Co já sakra vím, co bude? Furt se tu se vším seru a hovno z toho, tak co už taky. Lepší fotit pro Lopese a jeho kámoše za prachy na ruku než za platby dva měsíce po splatnosti, pokud si to patřičně vyžebrám. I řeči o krizi, i přednosti kamarádům kamarádů klientů opravdu jednomu lezou krkem. Krom toho s Brianem je to vždy spojené s neuvěřitelným ježděním a fotky se dostanou pořádně ven.

Po devíti hodinách naše éro zadrncalo o ranvej JFK v New Yorku a já zvesela šel přehodit bagáž na další spoj. Fakt je, že krabici s kolem po Ruzyni snad k letadlu táhli po betonu. Vypadá, že nepotřebuje ani další rentgen. Tejpou se snažím zmírnit škody a pokračuju na spoj do Los Angeles. Cože, já mám tři sedačky?! Bezva! Od srpnovýho extempóre cestou do Oregonu se v letadle vyhýbám preclíkům a volím arašídy. Ne, že by na nich nemohl prasknout zub stejně tak, ale prostě jen tak z trucu. Šest a půl hodiny se můžu rozvalovat pod dekou. Jsem klikař. Probudil jsem se až nad L.A.
Když vidím krabici s kolem, tak nevím, jestli brečet nebo se smát. Částečně z ní čouhá zadní stavba s obroušenou brzdou. Doufám, že jste to aspoň neohnuli, vy šmejdi.

Brian předvedl stejnou dochvilnost jako v Portlandu. Zastavil přede mnou dřív než se za mnou tiše zavřely dveře LAX.
“Máš nový auto… zase.” obhlížim mu stříbrnou dodávku.
“No jo, mám rád auta, znáš mě. “
Téma Mexiko jsem cestou do Laguna Beach nakousl první já:
“Hele, a není to tam nebezpečný?”
“Hmm. Jo i ne. Tam, kam jedem není vůbec nic. Jen my a guide. Jíst budeme ryby a cestou tam nebudeme nikde zastavovat. Určitě ne v Tijuaně. Mělo by to být bez problémů.”
Nemusel být atomový fyzik, aby si všiml, že mě to moc neuklidnilo a pokračoval:
“Hele jo, je tam dost drog, zlodějů, lidí, co tě zastřelí kvůli prkotině a úplatných policajtů, ale tak to je. Doklady pořádně zašijeme někde v autě, budeme mít fotokopie, peněz vezmeme jen minimálně, před hranicí natankujeme plnou a pojedeme bez zastavení až na místo. Nebo nebudeme stavět nikde ve městech. Ten guide tam jezdí už dlouho.”
Sice se mi neulevilo, ale aspoň byl připravenej. A je fakt, že jsem se na to těšil.
“Ale zítra jdeme jezdit tady v Laguně, musím ti ukázat pár trailů, protože hlína je teď skvělá!” změnil téma.
Noc v posteli mi udělala dobře. Druhý den si v krátkých hadrech švihám s Brianem a Hans Reyem na kopec k prvnímu trailu. Budou dva a budou parádní. Navíc těsně před setměním. Krásný podmanivý světlo umocňuje veškerej ten zážitek. Vracíme se téměř za tmy, motáme uličkama Laguna Beach a já nasávám ten podvečerní voňavý a teplý vzduchu. Jo, vyndal jsem se a trochu odřel. Jednou. Ale je nutný otestovat místní hlínu. Takže mi to ani nevadilo. Seděl bych doma a stereotypně pokračoval v každodenní činnosti. Hned první den vím, že jsem udělal dobře. A taky, že jo.

Následující den ráno jsme se sjeli na poslední pumpě v San Diegu s druhou dodávkou. Po půl roce jsem opět potkal Joea. Brian mu Trnku zatajil a jen se zmínil, že “mu veze překvapení”. A bylo veselo. Brian, Já a Anni v jednom autě. Kevin, Joe, Johnny v druhým. Až v Mex po cca sedmi hodinách jsem si všiml, že s námi jede ještě jedna dodávka. Joey a Clark. Jak už jsem se jednou zmínil – cestování autem je zajímavější než letadlem. Už kolem San Diega si nejde nevšimnout vojenských lodí, vojenských základen a neustále nízko kroužících bojových vrtulníků Apache. Do Mex to není problém, ale stačí se podívat na záplavu aut směrem do US a je jasný, že zpět to zadara nebude. Během 15ti minut se ocitáme v jiným světě. Holt Mexico není Kalifornie a příhraniční oblast je výživná. Cesta utekla relativně rychle a za necelých 9 hodin jsme na poslední pumpě před pouští. Při upouštění gum čekám noční čtvrthodinku v terénu.
“Hej Kevine, jak je to daleko do kempu?” napil jsem se piva, který Joey starostlivě rozhodil mezi nás a dál zkoumám kaktus vedle auta.
“Sixty kej…” utrousil Kevin.
Jako správnej Evropan si samozřejmě nedokážu představit místo, který je opravdu opuštěný. V Evropě je nejodlehlejší divočina šest kilometrů za infocentrem.
Kuck… plivnul jsem hlt nechtěně zpět do flašky a rychle se otočil na Briana.
Ani se nesnažil skrýt pobavení a usmíval se na mě jak měsíček.
Brian si sundal svojí KTM a zmizel v temnotě pouště. Za volant se nacpal Joe a vydali jsme se za ním.

První ráno v kempu a mně to nedalo. Musel jsem vstát před rozedněním. Už to tak mám. Rád se dívám, rád si pamatuju, rád vstřebávám. Sedl jsem si na pahorek asi 15 min od campu a díval se, jak vychází slunce. Pamatovat si je nejvíc. Rozhodně.
U snídaně jsme si prohlédli mapku a spíš to vybízelo k ohrnutí nosu. Táhli jsme se sem takovou dálku kvůli pár pěšinkám na pětníku. Netušil jsem svůj omyl a myslím, že jsem nebyl sám.
V kempu nás bylo jedenáct: Brian, Kevin, Neil, Clark, Johnny, Joe, Joey, já a tři Mexičani, kteří se nám starali o jídlo. Z toho Neil, Clark a Mexičani se starali o kemp. Jezdilo nás šest. Kevin a Joey v roli průvodců.

Hned prvních 24 mil singletracku mi uštědřilo pěkných pár facek. To bylo naposledy, co jsem sebevědomě vyrazil z kempu s fotobáglem. Odteď jen s vodou na měsíc a malým PENem, kterým jsem odfotil většinu všeho. Zaplaťpánbů za tenhle minifoťák! Taky jsem bolestně zjistil, že poušť není placatá. Do kempu jsme dojížděli těsně při setmění a já osobně seriózně na pokraji vyčerpání. Padl jsem do stanu a spal. Nekonečný singletracky namotaný pouští vznikaly tak, že Joey sedne na KTM EXC 530 a prostě je vyřízne do země motorkou. Pak přesedne na kolo a doladí detaily. Dlouhé míle ze zatáčky do zatáčky nebo stoupání, který ani jako stoupání nevypadá, ale vším mě přivádělo k šílenství, sjezdy, kde jsem postrádal chrániče i kuráž. Allaround biking se vším všudy. Povrch prach, písek a výhradně volný kameny. Vyjedete mimo stopu, píchnete o trny. Podcenil jsem to a v 20ti minutách byl na prázdných gumách třikrát. Kaktus z tretry nesundavejte vlastní rukou, ani se jich radši nedotýkejte. Taky jsem si to zkusil jak blbec. Pijte zavčasu – až se budete sápat volnýma kamenama nahoru, není téměř možný se pustit řidítek, všechno vypadá blízko, ale je daleko jak zadem do Habartova. Kopce, který se zdají, že vyjedete lehce a nakonec taktak, že nelezete po čtyřech s kolem za krkem… bla bla bla a další zjištění nebo optický klamy, který si z pouště budu pamatovat, bych vám doporučil v tomto článku nepřehlédnout.
“Krucifix, co to je?!” nevěřícně vytřeštil oči na mojí duši Joe, zatím co jí měním za druhou.
“Duše…, co se ti nezdá?”
“Ty vole, víš co je za rok?! 2011! Jak to, že máš v kolech duše?!”
“Emm. No víš…”
“… kašli na to, večer budeš tubeless. To snad není možný. Duše…” mávl rukou Joe.
Večer mi vyházel z kol duše, nalil tam mlíko a do konce pobytu jsem jen vyndaval ostny dlouhý jak půl ukazováčku, ale už nezůstal prázdnej stát vedle trailu.

Po setmění sprcha z vody v pytli ohřátém přes den na slunci a večer trávíme u pivka na improvizovaném baru. Ach, málem bych zapomněl na excelentní jídlo převážně z ryb a jiných potvor, který nám Mexičani připravovali. Rád bych zde napsal jejich jména, ale španělsky umím jen “grácias a porfavór”. A oni anglicky uměli jen ukázat prstem na talíř, kterej jsem zrovna hledal.

Další ráno a já opět stojím osamocený na útesu za mým stanem. Nemůžu jinak. Trochu se peru s poryvy větru. Jsem tam sám, všichni ještě spí, slunce akorát vykouklo nad obzor. Koukám na delfíny, jak se semtam ladně vynoří mezi vlnama. Jsem na nejopuštěnějším místě, jaký jsem kdy navštívil. Teď už to vím. Snažím se ten osvobozující pocit do sebe vytesat a pamatoval si ho, jak jen nejdýl dokážu. Abych za vzpomínkama z těchto zážitků mohl zdrhat, kdykoliv budu mít znovu dojem, že život je jen fádní sled dnů beze směru a smyslu. Říkám to furt. Je lepší mít tohle v sobě, než se honit za novou mikinou na sebe. Tenhle den budu celý den jezdit. Stejně jako včera. Stejně jako předevčírem. Jezdit do zblbnutí. Ještě, že tak.
“Na co tam civíš?” zívl vedle mě Joe.
Já se lekl! V tom rachotu vln a poryvech větru jsem ani nezaregistroval, že vedle mě zívá ta
jeho rozcuchaná kebule s vytlačeným obtiskem zipu od spacáku na lícní kosti.
“… Mmm, přemejšlím, jestli má cenu se v tomhle větru vyčůrat, nebo dojít do kadiboudy na druhý
straně kempu.” vymyslel jsem rychle něco inteligentního. Otočili jsme se a šli si nalejt čerstvě
uvařený kafe z termosek. Vonělo celým kempem.

“Bacha Robe, had!” vykřikl Joey asi metr přede mnou.
Zkřivil jsem hubu, zatáhl brzdy a přemýšlel, co se stane. Vlastně se mi vypnul mozek. Zastavili jsme, a když jsem se otočil, tak jsem se jen ujistil, že jsem ho minul o dvě šířky gumy. Klika. Chřestýš si tam spokojeně hověl srolovanej jak bobek a jazykem dával okázale najevo, že ho tam spíš otravujeme než bavíme. Otočím se zpět na Joeyho, kterej s pobavením rukou naznažuje pohyby chřestýšího ocasu.
“To bylo o fous, Joey…”
“Jo to bylo.”
Tento den jsme se rozhodli vyjet a vytáhnout kola na nejvyšší hranu za kempem. Vypadá to na hodinu, ale trvá to hodiny tři, z toho poslední s kolem za krkem. Odměnou nám byl nekonečný sjezd dolů na pobřeží oceánu. Kdybych to sjel na jeden zátah, asi bych měl ruce nafouklý jak krabice od starýho mlíka, takže jsem byl ve svý podstatě i rád, že mi to ve třetině sjezdu vypadlo z pracek a já si při zvedání mohl trochu odpočinout. Lepší mít odřený lokty, než se o pár zatáček níž zabít o kaktus. Navíc jsem od prvních šlápnutí jel bez pohonu, protože jsem hned po rozjezdu serval ořech zadní náby. Nevadí. Brian celý sjezd jel za mnou a natáčel ho na svou GoPro kamerku. Přece si nenechám vzít tuhle srandu kvůli ořechu. Dolů šlapat nemusím a do kempu mě pak dotlačil. Rozbít nábu tentokrát nebylo, až tak špatný.

Večer líně a příjemně utíká na improvizovaném baru, kde nám Neil představil svůj zcela nový drink Nig#55. Kdybyste stáli o hodinu později na horizontu kilák za kempem, tak vidíte jen svítící tečku kempu v dálce a bujarý řvaní několika hlasů “van mór nig fiftyfáááááájf porfáávóóór, he he heeee…”
Chutnal všem.

U snídaně. Vlastně před snídaní. Stany ještě chrápaly. Míchám si s Neilem kafe a klábosíme o všem a o ničem. Neil je bývalej námořník. Mluví málo a tiše. Jenže ví opravdu hodně. Přesně ten týpek co všude byl, všechno zná a nikomu to nevypráví. Dostáváme se až k represím komunistů v 50. letech i Jáchymovu. S údivem zjišťuju, že i Američan může vědět, co se děje za jeho hranicema. Čumím.
“Hele Neile, je to tu neuvěřitělný. Po těch pár dnech už ani nevím, kde mám telefon. Všechny starosti jsou tak neaktuální. Na oceán můžu koukat strašně dlouho, jezdit celej den, jíst to, co je a nikdo neřeší, jestli mám zmuchlaný triko nebo rozcuchaný vlasy. Všechno je tak daleko, že tě ani neláká to tu opouštět. Tohle je místo jako bejk…”
Neil se usmál a jen pokejval hlavou. Věděl dobře, co cejtím.
“Do kdy tu jseš ty?” zeptal jsem se.
“Hm… nevím… asi do prosince…” našpulil zamyšleně spodní ret.
Vytřeštil jsem oči.
“Neile, kruci, dyť je začátek března!”
“Hm. No a?” pokrčil rameny.
Nejtvrdší chlapi jsou fakt ti nejtišší.

Každý den přinesl jiné zážitky, jiné traily, novou zábavu, jen bolest při stoupáních byla den za dnem větší. Občas jsem netušil, kde v sobě beru ještě sílu na další a další otočení pedály, ale každá krize přejde. Sjezdy, výhledy, klikatící se zatáčky i odpočinek po jízdě byly odměnou, která za to stála! Kdybych měl čekat, až tu postaví lanovky, v životě si nezajezdím. Jsem svobodnej a můžu jezdit kde chci a jak chci. Nahoru i dolů. Punta San Carlos je pro nespoutané ježdění snad nejlepším místem, který jsem kdy navštívil. Navíc pocit dobrodružství není jen pocitem. Když něco rozbijete, nedojdete si do bikeshopu, nezavoláte kámošovi a ani si nepostěžujete večer na Twitteru. Zapomenete na telefon, zapomenete na internet. Jste tam jen vy, kamarádi a pustina, která čeká, až do ní vlítnete a vybajkujete se do bezvědomí. A až večer zůstanete metr před stanem, protože se vám nepodařilo vyčerpáním doplazit do něj, tak při tom sípání a chrčení aspoň budete civět na nejzářivější hvězdy, jaký jste kdy v životě viděly. Je to pohled pro bohy.
Tak takový je pro bikery Punta San Carlos v Mexiku.

A takovejhle byl můj neplánovanej trip do Kalifornie a Mexika.
Život jde dál a já si z něj chci co nejvíc pamatovat. Ne se jen starat, jestli jde jak se sluší a patří podle přednastavených standardů. Vždycky si u toho vzpomenu na síťový graf sociálních jistot z Básníků:
“První automobil si koupíme… malý moment… za pět a třičtvrtě roku. Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty… první dovolená v Jugoslávii. Následuje první dítě. Pak již výše zmíněný automobil. Ach… ZDE se stávám zástupcem ředitele! Druhá dovolená v Jugoslávii. Druhé dítě. Mezitím samozřejmě rekreační chata, pak též barevný televizor, přívěs a tak dále, a tak dále a tak dále… na deset let dopředu. Náhody jsou vyloučeny, anebo se s nimi počítá.”
Abych byl upřímný – je fakt, že se furt šťourám ve všem dost jednostranně. Proč to nejde, proč je tohle špatně, proč tamto nemůžu, kvůli čemu si to nemůžu dovolit a na všechno mám takových odpovědí protože…, že i Nostradámus by se ode mě mohl učit. Nechápu sám sebe, že týhle jedný straně věnuju tolik pozornosti. Kde beru vědomí, že se nepletu a vím, co a jak? Plánuju já a všichni kolem mě a všichni jasně víme, co jde, co půjde, co nejde, anebo nepůjde.
Druhý straně – totiž, co můžu získat, už tolik pozornosti při rozhodování nevěnuju. Přitom je tak vzrušující a nečekaná. Podle slov moudrých by se člověk měl rozhodnout během sedmi nadechnutí. Je otázka odhodlání a schopností duše prorazit na druhou stranu. Jasně, že jsem to nevymyslel, ale snažím se na to myslet a šlapat do toho, jak jen můžu. Dělám to pro sebe, ale i tak bych si přál mít těch zábran mnohem méně. Jsou povětšinou jen v hlavě.
Furt jenom plánujeme… jaká škoda! Víte, že když jsem byl malej, plánoval jsem, že budu kosmonautem? Zcela vážně! Z ňákýho nepochopitelnýho důvodu mi to nevyšlo. Asi plomby nebo co.

Adíos Rob.