Michal Prokop. Odpočinek nebo povalování se na hotelu. Michala takhle vidím často. Tady jsem byl jen dost rychlej na to, abych cvakl dřív než uhnul slunci.

Není postel jako postel. Mates Nykles. Asi 4h ráno a -10C. Převaloval jsem se z levýho na pravej bok a koukám na ty hvězdy. To ony přivolaly nutkavou potřebu fotit. Stativ na druhý straně díry, foťák v jednom báglu, baterky někde ve spacáku, spoušť ani nevím kde v druhým báglu. Raz-dva-tři-nádech-teď. Už při rozkládání stativu, ke kterýmu jsem se lepil jak k omrzlýmu zábradlí před školou vypovídaly prsty službu. Ještě namontovat foťák, nastavit kompozici. Blbě. Nachvíli zalízt do rakety a čekat, až ruce poleví. Pokračujem. Pár kousanců do prstů, do půlky těla venku na mrazu. Hodně dlouhých 10minut. O co větší boj o to větší klid a mír na fotce. S Matesem je vždycky o zážitek postaráno.

Ester. Ano, šli jsme fotit, ale nakonec ten oheň přišel vhod.

Honza Škarnitzl. Žádný focení, žádnej plán, žádný kalkul. Jen jsem stál u silnice a zvedl foťák během Honzovo intervalů na Mühleithein.

Tomáš Zejda. Fotka zakopaná do archivu. Vídeň. Cirkus. Všude moc lidí a ve výsledku je sice na co koukat, ale dost dobře není co fotit. Pokud tedy klientovi nechcete na stůl vysypat řadu fotek rybím okem doslova křičících "nic lepšího jsem nevymyslel!". Navíc byla zima a děsný šedo. Vyšponovanej na špičkách, zaostřeno snad dobře a ruce s foťákem vysoko nad hlavou. Tyvole jo, klaplo to, umístěný to je, ostrý to je...jen to nikdo neuvidí. Ne kvůli Tomovi, s tím bych problém neměl, ale kvůli českýmu byznysu obecně. Byl jsem tam pro Specialized, který si mě najal a nebylo by fér to pak rozeslat klukům, ať si to zadara rozvěsí na fejsbuky. A když ti - čert to vem, jezdci většinou pravidla ctí, ale když si pak přihřeje polívčičku třetí strana přes jezdce, tak to už je problém. Tom je fajn a chtěl jsem jen předejít možnému nedorozumění v našem rybníčku, kde na vás neustále někdo zkouší stejnou hlášku: "je to jen na web, na fejs, nejsou peníze". Oukej, na webu to vidí víc lidí, účel je stejnej, dopad širší=práva za fotku jsou stejně drahý. Když fotografové musí měnit styl, musí ho měnit i klienti, aby na ně sehnali peníze. Pro mě je totiž fotografie stejně tak obživa jako klientova práce pro něj. Web a hlavně fejsbuk je slušný smetiště. Ohromnej nástroj a tak obludně zneužitej. Díra která skoro všechno sešrotuje a pošle do temnot zapomnění. Plný a prázdný zároveň. Trh se mění. Když si to můžeš "nafotit na telefon" - a stačí ti to - nafoť si to na telefon.

Dan Atherton a chlap s roztaženýma prackama, kterej tam prostě asi měl být. Ten chlapík mě štval už čtvrt hodiny. Nejdřív stál za mnou. Byl trochu navátej a do toho mi drobil bagetu na hlavu. Furt řval a navíc byl v tom rozmaru, kdy ho nenasere prostě nic. Nemělo smysl ho okřiknout nebo poslat do doprdele. Pak zmizel. Mně se ulevilo. Cvak, kouknu a koho nevidím na fotce?! Při mačkání snímku kolem byla taková mela, že jsem ho vůbec nezaregistroval. Ale o co víc k vzteku byl za mnou, o to víc k užitku byl tady.

Michal Prokop a jeho první umístění v desítce evropského endura. Závod byl velmi náročný, ale vyšel. Michal se musel vyvarovat chyb, mít v hlavě plán a pak se ho "jen" držet. Zvládl to skvěle a během neděle jsem zaznamenal několik momentů, kde probleskl Prokopův hlad po výsledku a skalpech soupeřů. Pro mě je v tý fotce, ale něco jinýho. Cítím z ní snahu se zorientovat. Vznikla v sobotu, při najíždění trati. Celý krok do endura byl pro něj, sprintera, extrémní změnou. Nejistotu se snaží přeprat odhodlání, vyčerpání prozměnu ego. Proč? Jak? Kdy? Vidím tam víc otázek než odpovědí, obavy a určitou zranitelnost, kterou u Michala normálně nevidím. Pro mě velmi důležitý snímek.

Pepa Dressler se s SSD trailem ani moc nepere. Na kole umí. Poprosil mě o několik fotek. Samože najít průsečík v našich programech je oříšek a skončilo to takhle. Přijel si zajezdit a já vzal do báglu foťák s jednim objektivem. Míst je tu hafo, ale slunko se postaralo o koření. Jo, klapla ani nevím jak, přiznávám.

Před mnoha roky jsem tu byl. Přesně na tomto místě. Nepamatoval jsem si detaily, ale hrubou podobu ano. Věděl jsem co a jak tam chci fotit. Takže šlo vše jak po másle. Cvak, dobrý, dál. Netušili jsme, že za 16 hodin si Michal při pádu zlomí loket. Plánovali jsme udělat další krůček ve světovým enduru a ne, že pofrčíme fofrem domů.

KPŽ Karlovy Vary. Cca 20min čekání na Zuzku Neckářovou skončilo fotkou kohosi, koho neznám. Zuzky defekt na trati, o kterým jsem netušil vše změnil. Trochu mokrej jsem byl.

Petra. Fotka uvařená z vody. Nic nebylo, světlo, prostředí, múza, nic. Pak se na pár minut objevila díra v mracích. Z ničeho uvařená fotka, kterou mám rád. Utvrdila mé vlastní přesvědčení, že je lepší reagovat, než-li plánovat.

Gabča Soukalová. Ani druhý den jsem se neuvolnil při focení střeleb. Téměř jsem nedýchal, abych je nerušil. Trenér se jen smál, ať jim do toho kecám a nebojim se si tam rachotit jak chci, že potřebujou, aby zvládali se soustředit. Pak vzala pušku a já zase ani nepíp. Radši.

Jarda Hájek. Obyčejnost. Uvěřitelnost. Opak všeho, co ve fotce nemám rád. Nableskaný, dokonalý trik, ještě dokonaleji zvolený oblečení, všechno správně a zase dokonale. Bez života, bez emocí, bez chyb tolik vlastních každýmu z nás. Kalkulovat s úspěchem a využívat nejaktuálnějšího schématu, respektovaných webů a firem. Prázdno duplikátu. Jardu jsem dlouho fotil na snowboardu. Je přesně ten chlap, se kterým se domluvím na hrubých rysech a pak je dobrý mu nechat prostor. Tím dostanu slušnou šanci, že do fotky propašuju "jednoho z nás". Bude tam ta "zábava" o který všichni Známí mluví v rozhovorech a přitom nejsou schopný jí uchopit, vysvětlit, o to míň ukázat fotografovi při focení. Obyčejnost každého nás.

Hájis ještě jednou.

Mates Mikula. Celý den v sedle, ve foťáku hodně fotek, ale ani jedna, která by mě vevnitř jakkoliv rozvibrovala. Až na tuhle. Věděl jsem, že nemá cenu ji nikam posílat, protože je rozmazaná a vůbec celkově rozházená - a víte co - nejhorší je někomu vysvětlovat jak jsem to myslel. S každým funguje něco jinýho. Se mnou život, emoce, neuhlazenost, nepředvídatelnost, obyčejnost, příběh. Tohle je výcvak při kterým jsem řval radostí už při stisknutí spouště. Věděl jsem, že to je můj snímek.

Zuzka Dvořáková. Nejlepší věci jsou ty nejjednodušší.