Jak dlouho se už navštěvujeme? Dlouho. Jak často? Často. Když je to cca 1x ročně a dlouho, tak už je to často. Vloni jsme štěrkoletili ve Filipovo nejbru, o čemž jsem vám ze dvou důvodů nenapsal myslím ani ťuk. Předloni jsem několik řádek a filmofotek na blogu vyvěsil. Tak zase letos. Ono beztak i předloni je “jako včera”.
Jsou to super návštěvy. O blbejch bych nepsal.

Úvod bychom měli.

Je dobré mít někoho, s kým si na sebe uděláte i skrze dálku čas na vejlet. Pokecáte o starejch dobrejch časech, kolech, trendech, fotkách, ženskejch, starejch dobrejch jezdcích, připomenete si, u čeho jsme si tak tak necíkli do gatí smíchy a kdy nám zatrnulo a kolem a tak.

Pojítko bylo a stále je kolo. Menu 2017 bylo následující: 2x denně kolo a zbytek vyplnit rybníkem, vysedáváním, hospodou. Stále čekám, kdy to Filipovi přestane na tom kole jít, ale ten prevít ne a ne znešikovnět! Do kopce naříká jednou víc, jindy míň, ale dejme tomu stále standardně. Mira mu opečovává kolo a asi i bude. Což Filipovi nepomáhá. Zacvaká-li někomu šaltr, normální člověk se podívá, co se děje a sjedná nápravu. Filip ne. Ten šlape dál a zařve: “Miro!”. My před ježděním prsty zkusíme tlak v gumách. Filip sedne na kolo a zeptá se: “Miro?”
Takže tohle se taky nemění. Dundee měl Donga, Filip má Miru.

Mám rád, když se čas od času sejdou dny, kdy všechno a všichni do sebe zapadnou a nic nikde nedře. Tomu se řiká ten – pecička bombírunk!

A zčistajasna je neděle, my ježdění přestřelili, nožičky bolely jako prase a my se sami sobě divili – kdobytobylšek?
Čau.
~rt

Všechny fotky na hromadě z tohoto podniku ke zhlédnutí ZDE.