Asistovali jsme na dálnici z Plzně do Prahy při mizerný autonehodě než přijela záchranka. To bylo cestou na letiště v Letňanech a já pak zamlkle myslel na to, jak se vše mění v okamžiku, ačkoliv v ten předcházející jde ještě vše, jak má.
Jedeš si po dálnici. Jako už tolikrát.
Posloucháš muziku. Jako tolikrát.
Většina ostražitosti-i když si o tom myslíš cokoliv-vypnuta, protože už jsi to dělal. Tolikrát.
Za to může ta rutina.
Tohle se ti přeci nemůže stát.
Umíš přeci předvídat, reagovat, auto máš v malíku a navíc-navíc víš naprosto přesně co bys udělal.
Ne tohle se mě prostě netýká. To se týká všech těch blbečků kolem mě.
Byl oblečenej, jakoby se chtěl za hodinu vrátit.
To je fuk. Ten chlapík se ráno taky probral do dalšího běžnýho dne… jako já a většina z nás každý den.
Jenže ono se to evidentně děje i jinde než na Nově po půl osmý. Stane se to třeba mně. Třeba tobě. Co víme?
Stošedesát je bezpečná rychlost, zaculíme se každej den na dálnici pohrdavě a chytneme volant jednou rukou, protože dvěma je to trapný a únavný.
Jezdit pomalu neznamená neumět jezdit.
Button taky nejezdí do Kauflandu 370 v hodině, i když to umí.
Brr. No nic…

Pak jsem řídil letadlo. Do Boleslavi. Dějou se zvláštní věci, když se kolem toho motá Ruda Havlík, to vám teda povím…

“Letíš první, jo?” ozvalo se mi vedle hlavy, zatímco jsem se pokoušel vyfotit palubní desku.
“Noo, víte já…”
“Takže tohle je směs paliva, tohle plyn, tohle klapky, tohle vejškoměr ve feetech… všechno je v americkejch jednotkách, metrický už se skoro nepoužívaj…”
“..víte, já…totiž, já to mám fotit…”
“…tohle je kompas, tohle vyvažování…”
“Vyvažování?”
“No vyvažování – tím vyvažuješ letadlo, aby letělo rovně a ty ses s nim nepřetahoval. To vyčerpává. Jo, a poletíš do Boleslavi. To je támdle.” Mávl leteckej instruktor Lukáš rukou kamsi bokem ke stromům vedle letiště, aniž se tam podíval.
Až když jsem si dal sluchátka na uši a Lukáš nás nesrozumitelným tokem informací nahlásil věži, tak mi seplo, že to možná i myslí vážně.
Jsem debil. Celou dobu předletovýho briefingu jsem chápavě pokyvoval hlavou jak v senátu a tvářil se, jakože všechno chápu. Místo toho jsem se soustředil jen na focení, aniž jsem tušil, že se mě to týká. Jsem debil. Debil. Tahle improvizace je jak ve snu. Jednou se mi takovej zdál. Musel jsem přistát. Vzbudil jsem se v tom snu propocenej těsně nad ranvejí, protože umřít můžeme všichni jen jednou.
“Přidej mu.”
“Jedeš do pole, jeď na dráhu, ta je támhle!”
“Cože?! To si snad deláš srandu!” zaprotestoval jsem naposledy Lukášovi.
Já jsem Trnka z Kraslic. Já přeci nemůžu řídit letadlo! Pomyslel jsem si, ale boj s nožníma pedálama mi nedovolil to říct nahlas.
Nevybavil jsem si lautr nic z předletového breefingu. Lautr nic.
Zamáčkl jsem levej pedál a čumák Cessny se začal rovnat do směru startu. Zastavil jsem.
Hlava se přepíná do úspornýho režimu, kterej následuje po zjištění, že není úniku. Oči mi lětěly kabinou a selským rozumem selektovaly nejdůležitější věci, který se daly odvodit z hejblátek a budíků všude kolem.
Pedály dole ovládaj směrovku, když je sešlápnu zeshora jsou to brzdy na kolech, tohle jsou klapky, který zvětšujou vztlak a přibržďujou. To znám. Vidím to pokaždý, když někam letím. Tohle je rychlost, tohle horizont, tohle berany. Od sebe dolů, k sobě nahoru, zatáčet jak s volantem. Hlavně s tím necukat zbrkle, není to pinďour. Pekně pomalu a zlehka, tohle je plyn…
“Tak jo, jdeme na to, nejhorší jsou starty proti slunci. Bude to trochu házet.”
“Počkej, počkej, počkej!”
Zvedl jsem oči a neviděl oslněním ani na budíky.
“Tak vohul to a jeď, ať tu nevystojíme důlek.”
Ještě néé, chtěl jsem vyjeknout. Nebyl jsem připraven.
Jenže, kdy bych byl? Pozdě. Lukáš nekompromisně zamáčknul plyn a mě začaly v rozklepaných prackách házet zběsile berany. Chytl jsem je pevně a zuby nehty se přinutil vnímat očima a prdelním nervem co se děje. Tohle není simulátor.
“Kurva fix, jedu ze směru!”
Křečovitě, ale něžně, jak na klubko dynamitu přišlapuju pravej pedál.
Reaguje to!
“Dopíče…” vydechnul mi ve sluchátkách Rudův hlas. Až teď mi došlo, že je s námi v letadle. Křečovitě se držel sedačky před ním a ta tam byl jeho humor.
“Přitáhni to už!” ozval se vedle Lukáš.
Neměl jsem potuchy, co se stane, ale přitáhl jsem berany k sobě. Jen jsem chtěl, abych neumřel.
Skákání přestalo. Ještě jsem to nevnímal, ale letěl jsem kousek nad zemí. “Přitáhni to, musíš nahoru.” zapraskal mi ve sluchátkách Lukáš.
Eeeee, nasměřoval jsem čumák do nebe a snažil se srovnat s faktem, že to letadlo to udělalo jednoduše proto, protože jsem přitáhl knipl.
Ty vole, padá mi to nalevo, opatrně cukám kniplem doprava. Když jsem se zklidnil, spustil se v hlavě další alarm. Nesmím moc vysoko, kruci! Lítaj tu bojngy na Ruzyň. Oddálil jsem berany a před čumákem se objevila zem, pravý křídlo se propadlo, vyrovnávám jak můžu.
“Jsem vysoko, Lukáši. Vysoko!”
“Nejsi, srovnej to a vyvaž letadlo, ať se s ním nepereš.”
Kurva, jak to myslíš >nepereš<, prolétlo mi hlavou. Já před deseti minutama netušil, že kdy ve svým životě budu řídit letadlo. Já měl fotit Rudu z relativního bezpečí zadních sedaček.
Otočím se, co vlastně dělá Ruda.
Jeho blesk mi pleskl do ksichtu a vlasatá figurka se zakřenila.
Poprvý jsem vyhlédl ven. Kromě růžovýho obdélníku, co mi tam vypálil Rudův blesk, jsem viděl krajinu pod sebou a uvědomil si, že letím, až někde za Prahou.
“Támdle je dálnice, podél tý leť do Boleslavi.”
Já letím! S úžasem jsem se začal rozhlížet a přestal tikat očima splašeně po budíkách. Trošku to začalo padat. Přitáhl jsem.
Tenhle kopec obletím zleva.
Cvak cvak cvak. Ruda fotí všechno dění kolem sebe.
Je to senzační! Ani jednou jedinkrát jsem si nevzpoměl na věci, na který myslím ve velkým letadle furt. Co se rozbije, kam spadnem, proč se to stane, atd. Nic z toho jsem nevnímal. Jen nutil letadlo následovat moje impulzy. Vnímal jsem v zatáčkách sklouznutí ocasu, když jsem kniplu pomohl pedálem... prostě vnímal. Všechno.
Ohromujicí.
“No a takhle se to chová, když ti vysadí motor”, vstoupil mi do tohoto míru flegmaticky Lukáš.
Vytáhl plyn a letoun ztratil tah. Já frekvencí nejrychlejších stěračů v novým Superbu kroutil hlavou na Lukáše, zpět před sebe a naprázdno otvíral pusu jak kapr na suchu. Zřejmě jsem chtěl něco říct.
Musel jsem se tvářit opravdu debilně.
"Eeeeeee", ozvalo se Rudovo zakňourání ve sluchátkách.
"Hledej pole, kam to položíš a nečum na mě!" Nasměřoval mi myšlenky Lukáš.
Šedesát! Šedesát! Rozsvítilo se mi červeně v hlavě, co tam zůstalo z briefingu. Do rychlosti šedesáti uzlů mám čas, abych našel pole kam to případně položím. Začal jsem zmateně hledat mezi budíkama rychloměr a zorientoval se v tom, co ukazuje.
Vosumdesát a klesá.
“Támdle!” píchnul jsem prst před sebe.
“Jo, tam na to pole by to šlo.” kejvnul Lukáš.
Klapky! Spustil se mi v mozkovně další poplach.
“Klapky!” pustil jsem to hned do mikrofonu a vyrovnával letadlo, který s klesající rychlostí citelně znervóznilo.
“No, a takhle bys to položil na to pole.” Řekly mi sluchátka. Lukášovo ruka milosrdně zamáčkla plynový táhlo zpět dopředu a Cessna začala zrychlovat.
Zatáhl jsem knipl a nasměřoval čumák vzhůru. Pak to srovnal, vyvážil letadlo a začal s nepopsatelným pocitem oblétávat města. Jednou zleva, pak zase vpravo. Kochat se očima kolem sebe v letadle, který poslouchá, co si na něj skrz knipl, pedály a jiný udělátka, vymejšlím.

Jenže každá pohádka jednou končí. Tahle skončila, když mi ve sluchátkách zase zapraskal Lukášův hlas.
“Vidíš letiště?”
Nejen, že jsem ho neviděl, ještě k tomu vůbec nevím, jestli jsem ho vidět chtěl, protože s Lukášovo apatií mám slušnou naději, že mi vyvolá pocit, jak to musím zvládnout sám a místo opravdovýho pilota omdlím já. To je vlastně to, proč jsem tu. Ruda měl zkusit pro reportáž v X-Manu, jestli běžnej člověk dokáže přistát s letadlem, když pilot omdlí. Já to měl nafotit...
“Nevidím”, hlesnul jsem a v hlavě vyvolal podobu letišť v okolí, který nám na breefingu ukazovali. Takový schémata. Má to dvě dráhy do kříže, ale za těchto okolností mi to víc připomínalo schéma procesu ze superpočítače Deep Blue.
“Já… já ho asi vidím…”
Začal jsem opatrně a usilovně přemýšlet, na jakou dráhu a z jakýho směru. Pod jakým úhlem klesat, kdy ubrat plyn, kdy vysunout klapky. Jak z jaký strany a v jakým oblouku naletět na dráhu, aby letadlo zpomalilo. Ne! Zadíval jsem se na všechny ty budíky a moje zpocený ruce svíraly berany. Tohle není dobrý.
“Proletíš nad letištěm a koukneš na stožáru, kam fouká vítr.”
Prd. Prolítl jsem nad letištěm a staral se o to, jak letadlo udržet vyvážený. Na ukazatel větru jsem si ani nevzpomněl. Krom toho si nejsem jist, co by mi to vlastně mělo dát za informaci. Jsem míň než sto metrů nad zemí. Zatraceně nízko na to, abych furt lovil čumák letadla. Závěrečná otočka probíhala kousek od kopce na levém křídle. Hodně malej kousek.
“Hele nejsem moc nízko? Ten převaděč na vrcholu kopce je totiž stejně vysoko.”
“No radši to trochu utáhni...” cítím jak Lukáš zatlačil do beranů.
“Klesej trochu, nemůžeš přistávat věčně.” Budík má být na pětce, kde je ideální klouzavej sklon a já lehce olizoval jedničku a zdálo se mi to ažaž.
“Pětka. To je takový to po čtyřce.” Opakuje Lukáš, když jsem rafičku chrabě přesunul na dvojku. Jednoduše jsem přiblížení prožil velmi intenzivně a pamatuju si z něj jen stromy před drahou, který jsem musel snad škrtnul podvozkem a pak Lukášovo:
“Jsi metr nad zemí polož to už, polož to už...”
Jen jsem mu do těch beranů přicmrndával, ale obava z toho, abych něco nezkonil, byla děsivá.
Cessna začala skákat po dráze.
“Hele neměl bych už brzdit?!”
“Šetři brzdy, ještě to je dlouhý...”
“Dlouhý... je to dlouhý…” mrmlal jsem si pro sebe a hypnotizoval konec dráhy.
Až tak dlouhý mi to zase nepřišlo.

Chvíli jsem fotili na zemi s letadlem a cestou zpět si celou akci zopakoval Ruda. Já dokumenotval. Řeknu vám, že to je úžasný. Vždy jsem rád vyměňoval zážitky za všechny své peníze, protože to je asi jediná smysluplná investice. A tohle byl zážitek, že bych z něj rozsvítil Kraslice i s vánočníma pičovinama na sloupech, jak mě nabyl.

“Ty Robe... vnímals něco?”
Prohodil mezi potahováním z jeho cigára Ruda ve chvilce odpočinku, než jsme nasedli do Passata a odjeli z letiště.
“Jo, asi jo. Prvních pět minut moc né, měl jsem plný oči budíků a zoufale se snažil udržet letadlo stabilní, pak asi jo, jen ti to nedokážu popsat..”
“Ty vole, já ti garantuju, že kdyby kolem mě prolítlo hejno mimozemšťanů, tak by mi to bylo úplně u prdele…” vyfoukl zamyšleně kouř Ruda a dál čuměl do blba.

těbůch,
Rob T.

Jsem obyčejnej chlapík. Ničím nevyčnívám, leda pupkem. Mám rád kolo, rokenrol, rodinu a tatranky. Nevadí mi díra na fusaklích ani triko naruby. Projíždíme nepopulární štau na německý dálnici cestou z Andory. Nekonečnou cestou, bylo by vhodný podotknout. Židle asi nejlépe vystihuje tvar, který jsem připomínal z profilu ve frontě na hamburgera, při milosrdný zastávce na odpočívadle. Už ta cesta byla opravdu dlouhá.
Probíhá-li dálniční zácpa bez zádrhelů, tak začne zapnutím výstražných blinkrů, abyste nevyrušili pilota naleštěný Audi Q7 za vámi při psaní textovky, až vám projede zadním sklem… Dále už jen popojíždíte. Zpočátku se nemůžete zbavit dojmu, že žonglováním z pruhu do pruhu si pomůžete. Až vás po devátý předjede Opel ve středním pruhu, kterýho jste již devětkrát předjeli ze všech stran, tak toho naivního blbnutí pravděpodobně necháte. Rozvalíte se na sedačce a během vymačkávání spojky a pohybů řadící páky v rozmezí neutrál – jedna chtě-nechtě začnete nahlížet do aut kolem vás. Je to jak dívat se lidem do oken domů. Co kára to vlastní příběh. Černej dvojkovej Golf a v něm dvě holky sotva přes dvacet vystrašeně sledující tu spoušť kolem jejich veterána za 120 Eur. Ohromné SUV s náhonem na všechny čtyři kola a v něm hluboko v sedačce zabořená dámička. Zhrzená životní nudnou hojností, se kterou nedokázala naložit, si krátí popojíždění telefonátem s milencem, který supluje unavenýho manžela s tučným kontem a chabou docházkou z kanceláře domů. Na chvíli jsme zastavili vedle malýho náklaďáku s plzeňskou značkou, ze kterého bezvládně visí ruka s cigaretou. Poposednu si na osezený zadnici a spokojeně se zadívám na LCD vedle jeho palubovky, na kterým běží Simpsonovi. Jo, tenhle díl je dobrej. Chlapík kočírující 18-ti metrový tahač před ním se prozměnu holí. Jsou to vlastní světy. Když jsem těch světů viděl tolik, až jsem otupěl a prázdně se díval ven… Vytrhla mě hezká tmavovláska v Suzuki Swift, která se mihla mezi kamióny o dva pruhy dál. Při zastavení se na mě usmála a zase se rozjela v tempu kolony a zmizela za návěsem mezi námi. Po 300 metrech sjela z dálnice a já mohl leda hledět tím směrem s pocitem křivdy, dokud mi do zornýho pole nevjela ušmudlaná Vectra z pětadevadesátýho a v ní hádající se manželský páreček. Nespravedlnost. Vše je jen na chvíli. Vlastně na okamžik.

Ohraničené časem a místem. Život je jen na určitou dobu a na určitým místě. Pochybuju, že někdy někdo pochopí k čemu život vlastně je, ale jak řekl Werich: ”Když už člověk jednou je, tak by měl koukat, aby byl.”
Takže bych v tom nehledal zbytečně vědu.

Než jsem odjel do Schladmingu potkala mě patálie. Odešel mi počítač. Je to ve svý podstatě nicotná záležitost, která v čase brzy zanikne, ale v tu chvíli to byl průser jak hovado. Fatální. Bez přístupu k fotkám. Jsem na nich existenčně závislej, takže jistě pochopíte, že jsem to nesl velmi, velmi těžce. Šest let se vám v návalu paniky bortí před očima a neexistuje nikdo, komu byste reálně vysvětlili, o jakým průseru to vlastně mluvíte. Všichni to vědí a chápou. Samozřejmě.
Katastrofický scénáře většinou bývají protireakcí. Pak se zklidníte a jak se říká: “Nic se nejí tak horký, jak se to uvaří.”, začnete konečně uvažovat. Improvizujete. Přizpůsobíte se. O necelých 14 dní poté mi díky nedorozumění odřízli internet a já spadnul do škatulky „počkejte si měsíc na vyjádření“. Seděl jsem si tak u stolu a bezprizorně klepal do klávesnice rezervního počítače, protože mi imploze v hlavě zanechala vakuum.
Nahlédnu zpět a zjistím, že už několik dní po spadnutí počítače jsem aktivně fungoval v úsporným režimu a větší problém byl pro mě donutit se opět ignorovat supersystém Windows. Jeho nikdy nekončící okýnka plných stupidních dotazů, oznámení a varování bytostně připomínají neschopnou asistentku, která se zeptá úplně na všechno, čímž vám paradoxně práci spíš přidělává než ulehčuje.
No, vidíte. Najednou jsem se vztekal nad tím, že chci zpět svůj Apple, aby to trochu odsejpalo a né na to, co se posralo před pár dny. Improvizace bez vlastního počítače se tedy stala téměř rutinou. Lidi, jsme tak přizpůsobiví, že se nám o tom ani nezdá!
Takže teď navíc bez internetu. Běžná lidská tendence – litovat se v takový situaci – se samozřejmě nevyhnula ani mně. Vypadat unaveně, málo mluvit a sebedestruktivně nabývat dojmu, že jsme přetěžovaný a překážky, který jsou navíc, mají za úkol mě odrovnat. Já, já, já, jenom já jsem ten největší chudinka a tak podobně. Jen si přečtěte ty statusy na Facebooku. Nejhůř jsou na tom studenti. Mají to totiž ze všech nejtěžší. Odpojte 17-ti letý dívence internet i s Facebookem a hysterie, kterou spustíte, se nepřiblíží té mojí, kterou spustil Týmobajl tím, že mě odcvaknul.
Další fází bude pravděpodobně nasrání a dovolávání se vlastních práv, na který ale, drahý čtenáři, společnosti jako T-Mobile z vysoka serou. První dny jsem telefonoval. Telefonoval jsem mnohokrát denně. Mnohokrát denně jsem do telefonu ječel nadávky, který mě samotnýho děsily a podivoval se, odkud je vlastně znám. Po pár takových dnech toho – samozřejmě – necháte. Chybou třetí strany, ke který jsem přišel jak slepej k houslím, jsem to mohl zabalit nebo prorazit silou. Je tu šest let práce a průsery mají schopnost přicházet už v beztak těžký době. V takových chvílích je dobré si uvědomit, že se to nesere jen vám samotným. Posiluje to. Vemte si takovej Bruce Willis. Ano je to klikař, ale i tak – ve Smrtonostný pasti to měl težší než já teď. Musel chodit po střepech a jinak překonávat různé překážky, navíc jen v tílku. A to byly Vánoce!
Takže jsem si sedl k počítači a začal pracovat. Vymýšlet varianty, telefonovat zákazníkům, stahovat editační programy, najít po městě připojený počítače odkud přes USB můžu semtam odesílat. Cestičky si najdete jako voda. Opět improvizujete a když zjistíte, že se to snad dá, tak začne sílit odhodlání, že ani jeden z těch píčusů v tý růžový superfirmě, ani znudění servisáci počítačů věčně čekajících na náhradní díl přesně 30 dní, ani všichni ti „co pro vás mohu udělat“ operátoři, dobrý leda k sraní lidí a popřání krásnýho dne k tomu, mě do kolen nedostanou.
Mě přidrátovávali nohu zpátky rok. Ležel jsem s potlučenou páteří a nehejbal haksnama. Kolena jsem měl několikrát otočený i vyvrácený dopředu. Byly situace, kdy jsem se na narkózu těšil a zkoušel, do kolika napočítám tentokrát. Jasně, není na co být hrdej, ale krucinál, sbíral jsem se už tolikrát, že se nemíním rozsypat po pár “bu-bu-bu” těch ignorantů v kravatách. Vztek živilo odhodlání, který sílilo den za dnem. Jsem zpět, vy růžový blbečci a jsem silnější!

Před chvílí jsem v těch svých cintech někde zmínil, že vlastní trable nikomu nevysvětlíte. Vždyť se jen zamyslete, o jakých hovnech to tady píšu. Taková prkotina jako odpojenej internet nebo rozbitej počítač a keců kolem toho jak od rozčilenýho Itala. No, a o to jde. Mě už je teď vlastně taky putna, jak jsem se nervoval před týdnem, dvěma. Už se mě to naléhavě nedotýká a tak z pocitů zbudou prázdný slova a uměle udržovaný dojem, že si pamatuju jaký to bylo, když se nedařilo. To jsou vám, moji milí, takový ptákoviny! Všichni jsme sami před sebou banda pokrytců.
Máme tu jednu, bůh ví proč zrovna modrou, kouli a na ní miliardy a miliardy lidí s miliardou podělanejch problému a co já vím jakých nespravedlností. Ohromná část jich je momentálně pro každého „zásadních“ a přesto vám garantuju, že to nezajímá nikoho o barák dál. Koneckonců i v tý dálniční zácpě, kterou se táhnem jak ten smrad a odkud s prázdným zájmem sledujeme všechno kolem sebe, se staráme o to, abychom sami nenabourali. Naše mikrosvěty byly, jsou a budou přehlcené našim vlastním fňukáním nad privátními problémy a pocity křivdy, který jsou tak důležitý, že nikoho kolem nezajímají. No a co?

Rob T.

164 km/h je cestovní rychlost pro Fabii HTP, pokud řídíte levým kolenem nebo palcem pravé ruky, díky čemuž se nerušeně můžete dál věnovat byznysu.

98km/h je dostačující rychlost ve Fábii HTP průměrně zalidněnou obcí.

Dvě jsou opěrky hlavy, které nejsou potřeba do rychlosti 168km/h při sezení na zadních sedadlech ve Fabii HTP.

Dva jsou i telefony, které lze bezpečně obsluhovat při cestovní rychlosti Fabie HTP, která umožňuje z vesnice s přehledem vyjet dřív než do ní vjedete.

Čtyři jsou zimní pneumatiky na Fabii HTP, které mají při 28 stupních Celsia vzduchu lepší adhezi i brzdné vlastnosti než-li gumy letní.

Páté jsou ty dveře u Fabie HTP, které neulítnou při otevření obou předních okýnek suplujících absenci klimatizace na dálnici do Brna.

Nulovou informační hodnotu má katalogový údaj o maximální rychlosti Fabie HTP, který naleznete v provozní brožuře uložené v kastlíku před spolujezdcem. Ano, té pozvracené části palubního panelu.

Jeden je vestavěný radiomagnetofon. Stereo. Ten ovšem trochu doplácí na poněkud slabší odhlučnění vozu, které bych nepřirovnal k tichému šelestu na srdci dědečka v penzi, ale spíš zvuku padající stadiónové reprosestavy Marshall, kterou právě proskočil zblblej Iggy Pop uprostřed koncertu.
Pokud navíc “otevřete naplno” výše zmíněnou “klimatizaci”, máte slušnou šanci, že se vám vylije mozek k těm blitkám co už jsou na kastlíku a vestavěný stereomagnetofon vám k tomu hezky zahraje.

Fabia HTP je skvělý vůz a Feek za volantem Fabie HTP je jedinečný učitel brejkdencu nešťastníků na sedadle spolujezdce.

Rob

Týden focení a ježdění v Livignu je za námi a já se pokusím o pár postřehů během podávání kol s vybavením Kamilovi u nakládání dodávky na zpáteční cestu.

Tělesný schránky zmordovaný jak po týdnu ježdění v Livignu. Nejhůř je na tom-jak jinak-Šlacha. Dopoledne mu jedna ze zatáček nevyšla a podle toho, co už hezkou chvíli poslouchám, je to opravdu zlý. Dominik skuhrá a vypráví. Naslouchám a naslouchám. Není pochyb. Ten pád musel být tak strašlivý! Šlacha může být rád, že mu neulítly rovnátka. Aby vyprávění dodal na věrohdnosti, tak s okázalým sykotem nadzvedává triko a ukazuje mi asi 1,5 cm na 1,5 cm drobnou oděrku na boku.
“uuuu” skřivím soucitně obličej.
“Tak vidíš..” hekne Šlacha a začne si lehat na gauč s pohyby důchodce půl dne po totálce kyčelního kloubu.

“Podej mi tamto” a vedle Kamilovo zadku čouhajícího z dodávky, začne čeřit vzduch jeho ruka.
“Co tamto?” zeptám se zadku.
“Tamten járek!” štěkne zadek a ruka se začne nervózně mlít ve vzduchu v marný snaze nahmátnout cosi, co jí ještě ani nepodávám.
Zazmatkoval jsem a dal do ruky první molitan, co se mi válel u nohy.
Ruka zmizela jak s kořistí a Kamilův zadek se začal zase vrtět v rytmu nadávek
při kurtování kol, který nikdy není podle jeho představ.

Focení nebyla taková láce. Poslední den a poslední dvě fotky. Kamil leží na zemi
a vedle něj Šlacha, oba jak v márnici. Takže lampu Šlachovi do ruky a Kamila posadit na kolo, doběhnout ke Šlachovi zase mu nasměrovat ruce kam mají mířit. Palec nahoru Kamilovi rychle, než Šlachovi zase poleví ruce. Cvak, a je to v prdeli. Horečně vymýšlím výraz a nadávku sám na sebe a důležitou průpovídku, která donutí ty dva to všechno opakovat, dokud ten obrázek nedává smysl.
Radši si to pak dělám celý sám, abych je moc nezatěžoval. Takže, když to mám ready, vyrušuju Kamila se Šlachou ze hry, kde se dávají kameny s kytičkama na hlavu a vysvětluju jim, ať jdou jezdit před objektiv. Ne, vůbec nejsem vychovatelka z mateřský školky.

“Plášť!” štěkne na mě zadek z auta.
Cuknu se a snažím zorientovat myšlenky.
Podávám první, co leží na hromadě plášťů.
Mizí v autě a za dvě vteřiny letí ven.
“Ten je na hovno! Jinej.”
Podávám další, co je nahoře,
Rachtání přešlo do strojového tempa, takže jsem tentokrát podal asi správnej.
“Cvak, šleh, plesk, ughrrvghJÁUU…podělanej gumycuk!” zaduněla dodávka.

Rád bych napsal, jak jsem si to taky užíval já. Že jsem nebyl jen v bikeparku. Týden bych tam ani nevydržel. O tom, jak jsem zkusil i traily kolem, který byly jedním slovem kouzelný, ale o mě tu nejde, takže se vrátíme ke krátkým sekvencím, který nás provázely. Některý dny není jak popisovat. Třeba situaci, kdy nás vezmou na sjezdovou trať, kde se jelo mistrovstvý světa 2005 v downhillu a myslí si, jak si to neužíváme. Mě s fotobatohem jak almara na zádech a Kačku, která jezdí na kole dva dny. Ani fotit tam není co, jen držet brzdy a drncat dolů. Tlačit zpět na opakování u focení se rovná nesmyslu. Byl jsem rád, že jsem to měl za sebou a mohl se přesouvat tam, kde mi to jako hobíkovi dává smysl.

“Buřící!!” křikla dodávka.
Heknul jsem.
“Bu-říí-cííí!!!” rezonuje opakovaně dodávka.
“Cože?!” hlesnul jsem.
“Podej mi buřící!”
Rozhlédl jsem se kolem nohou a rychle selektoval věci, který neumím pojmenovat hanácky.
Molitan, pedály, gumycuk, zateplovací hmota PVC trubek, madračka, hardy…, zpět!
Hadry, madračka, za-te-plo-váky PéVéCé tru-bek. Stop!
Jak se kurva může říct hanácky “zateplovák na trubky?!”
Jo kruci, to musí bejt ono a bleskurychle podávám ruce z auta kus šedýho měkkýho.
Ticho.
Ty jo, já to trefil, pousměju se. Nejem až takovej přizdisráč.

Na podvečerní session jsem si neodpustil opět fotku, z těch, který Kamil miluje. Ta dva roky stará z Maroka je stále přede mnou. Mám jí rád, ale Kamil jí nemůže vystát. Prvně. Je na ní asi milimetrovej a ještě k tomu musel překonat skalní údolí s několikanásobným brodem. Tak tady to bylo podobný. Je milimetrovej a jede tam do dlouhýho kopce. Tušil jsem, že nebude nadšenej. Trochu škodolibě, ale tušil. Když mě se ta cesta tak líbila…, díky za trpělivost, chlape! A za nervy! Při vzpomínce, jak jsi uvažoval nad situací mít kraví hovno v kufru na tretrách, abys jedno nevyšápl asi za minutu. Jak na potvoru, co? No jo, tak teď už to víš.
I přesto věřím, že se ti to i následující den, kdy jsem tě opět vykopal z bikeparku na okolní traily pro pár snímků, líbilo. Přes všechno to focení a zastavování, že se ti vrátilo nadšení, když sis mě pak vodil vracečkama dolů do údolí a mstil všechny fotokřivdy na mojí jezdecký nemohoucnosti, kterou neomluví ani ta skříň co si vozím na zádech. Ve srovnání s Tebou je to.. jaks mi to začal říkat od Maroka(?)..hřebík. Jsem fotograf a tak je fajn, že to s tebou zhrkám, no ne? Myslím, že sis to užil a klidně bys zase se mnou jel ten trail i dýl, kdyby to šlo. Mě se to líbilo!

Poslední večer. Bylo to tu trochu kontroverzní, pokud mám psát jen o práci, protože nelze stíhat všechno a mě stálo dost vnitřních sil oželet některý místa a snímky, který bych rád udělal v určitou dobu. V bikeparku toho moc nevyfotím. Já ne. Tam je to inspirující jako Gondíkovic receptář. Blesk, zatáčka, skok. Ale trip to byl skvělej. Perfektně jsem si zajezdil a užil příjemný chvíle. Díky! Bavilo mě to!

Buch.
Kamil třískl dveřma hned jak narval do dodávky půl penzionu, ve kterým jsme bydleli. Já si dal sluchátka a Dire Straits mě pomalu uspali na zadní sedačce cestou z Livigna.

Brou. Rob

Dívám se na Alpy pod sebou v zapadajícím slunci a zvolna se do mě pouští klimbání. 
“A co tak děláš?” překvapí mě Němec vedle mě, hned jak dodrobil a domlaskal večeři.
“Jak jako co dělám?” odvrátím neochotně pozornost od okýnka se sluncem zalitým horizontem k jeho kulaťoučkýmu obličeji s drobkama na bradě.
Kejvne k fotobáglu a helmu co mám pod sedačkou přede mnou.
“Jsem fotograf. Fotím.”
“Já taky!” pookřeje.
Poslední třičtvrtě hodina se změnila v nekonečný monolog-přednášku chlapíka, kterej si doma fotí rybičky a kytičky o tom jak se má fotit, jak je Canon lepší než cokoliv jinýho, protože má stabilizovaný objektivy a že na dobrou fotku stačí milion pixelů. 
Uvítal bych cokoliv co by zvrátilo jeho nadšení v udělování mi lekce ve focení. Třeba, kdyby se nevysunul podvozek. Dost možná. 
Letadlo dorolovalo po frankfurtským letišti, Němec zamrmlal “nice to spoke with you” a já osiřel s pocitem naprostý vylízanosti.
 
Vracím se z Fulcrum Red Challenge, testování zapletených kol Fulcrum pro příští sezónu. Několik posledních dní jsem tedy strávil bikováním v italských Dolomitech. Italský výrobce výpletů nám připravil senzační bikování. Na výběr XC speciály i FR/DH speciály. Garmina na řidítka, oblečení i tickety na lanovky do parku. Věřte, že jsem neměl valnou chuť jít si opět hrát do bikeparku jako už tolikrát. XC možnosti a vybavení mi zaimponovalo jako červená vlaječka na bejka v koridě. Přednastavení trasování v Garminu netušený možnosti. Ty se postaraly o to, že jsem z celých těch dní dal pouze dvě jízdy na hlubokých zdvizích v bikeparku a vyrazil opět na XC. 
 
Mám bolestně získaný respekt k dolomitskému kamení, které je jaksi nekompromisnější než jinde. Zřejmě se jedná pouze o můj pocit, ale vím o čem mluvím. Před pár lety v Cortina d`Ampezzo jsem nejen bydlel několik dní při ježdění na pokoji s Thomasem Vanderhamem, ale také v místním špitálu. Noha už se do kupy nikdy nedala. Je to tvrdá bílá láva ostrá jak skalpel. Zde ve Val Gardeně se ve skupinách s námi proháněl Nathan Rankin a Shaun O`Connor z Iron Horse/Playbike teamu. Teda. Vypadají jako lovci image, ale fyzičku mají ukrutnou. Chvílema jsem měl ve výjezdech starosti, aby mě neodpojili. Ohromná zkušenost ovšem byla možnost zabikovat si tu s italskou legendou Gilberto Simonim. Gibo dokázal několikrát vyhrát Giro di Italia. Sympaťák! Jasně, nikdo se s nim nechce měřit v terénu směrem nahoru, ale ve sjezdech jsem si věřil. Kriste na nebesích jak ten mě usadil! To nikdy nikomu neřeknu. Povrch zpevněnej. Gibo mizí do údolí s rozhodností střemhlavýho letu orla pro oběť. Já po dvou zatáčkách ze kterých si vybavuju pouze na jeho vyhazování kolen před nalehávání dobrovolně div nezastavuju, abych se vydejchal z toho rychlostního stresu. Giro asi nevyhrává jen ten co se nejrychleji vyškrábe na štíty hor. Příšerný. Příšernější než příšerný. 
 
Večer jsem usmaženej a nepoužitelnej. Ležím na hotelovým pokoji. Tu věc metr a čtvrt pod hlavou mám rozsezenou na kaši a tázavě se dívám na nohy, který z toho bezmocně čouhají. Měli by mě donést do koupelny. Kéž by. Pak už jen `jazyk-slina-ruka na zemi` až do rána. Ono, když jedete přes hodinu a půl na nejmenší převodník než se vyškrábete na passo tak přehodnotíte mnohé. Já začal s tím, že jsem přijmul fakt o samotné existenci takových kopců. 
 
Garmin mi byl tolikrát nejlepším kamarádem! Cesty do něj byly nahraný včetně nejtenčích singletracků a seníků. Brzy jsem zapomněl na úvodní extempóre, kdy jsme s ním dopoledne všichni `začali`a po prvních pár kilometrech schlíple čekali v lese dezorientovaný jak mouchy ve sklenici od okurek na průvodce až nás vysvobodí. Tam nám došlo, že tu šipečku na řidítkách musíme následovat bez tolerance. 
 
Dolomity jsou tak úžasný! Bych je nejradši přisunul o kousek blíž k Česku. Jsem si to užil, že to tady do tý klávesnice těma dvěma prstama ani nedokážu vyťukat. 
 
Hey, Rob

Hrkám si to krásných 98km/h po D1 a tuším, že by se to nemuselo tentokrát vyšpatnit až tak zle. Po několika týdnech cvakání opět nějaké focení podle mě. Těším se.
Nepříjemný zvuk mě donutil ubrat z této obdivuhodné rychlosti a vybičovat všechny smysly do střehu. Dojem přešel v jistotu. Ten zvuk je tu navíc.
Skvělý. Vždy, když mám půjčený auto, tak musím smuně uznat, že Murphy měl pravdu.
Zastavuju na nejbližší pumpě. Ani nevím proč. Do motoru dokážu leda koukat a jsem rád, že najdu, kde se kapota otvírá. Auta jsem vždy jen využíval. Nehrabu se do nich a nezajímají mě víc, než jestli se do nich vejde kolo, fotobagáž a možnost přespání. Jestli mají plastový obyčejný nárazníky, abych si mohl odtlačit ňoumy co mi zablokují při parkování výjezd a jestli mají držák na kelímek vedle volantu. Ten tohle auto nemá, ale něco mi napovídá, že je to momentálně sekundární problém.
Típnul jsem motor, a než se zamyslel, co dál, tak vedle mě zaparkoval jiný vůz, ze kterýho se čoudilo. Vlastně ani auto nebylo vidět. Z dýmu vylezl podsaditý chlapík a se zatvrzelým výrazem telefonoval. Tomu už je to jasný. Tady končí.
“KristeJEŽIŠI !!”
Vyjeklo ze mě fistulí a nadskočil jsem nad sedačku, když jsem se otočil.
Za okýnkem nehybně stál Ukrajinec a upřeně se na mě díval.
“Nemaš startovací kabely?” pronesl.
“Ne!” odštěkl jsem.
Otočil se a zelezl do auta, který by stejně nevydrželo do setmění. To je vidět. Zabouchl dveře a z auta se ozval tlumený výkřik “dóópííčééé..”.
Já snad zaparkoval do zlýho snu.

Před nedávnem se mi ozval Kuchta, že by rád nafotil quaterpipe. Poslal mi náhled jak to vypadá a co na tom dělá. Krom toho s Petrem strašně rád fotím. Za ty roky víc a víc. Pokaždý zařídí, že u něj trávím fajnový chvíle na hony vzdálený humbuku z arén a ostatních FMX shows.
Odepisuju, že při rozbřesku.
Za pár dní se ozval znovu.
Následující dva dny sedíme na Medardovi a zkoukáme počasí ze všech stran.
Rozhodnuto. Vyrážím. V pět ráno fotíme.
Není cesty zpět, přikrej si to před rosou, píšu KuXovi textovku.
Ty vole.., cinklo mi zpět.

Těším se. Jedna překážka, jedna věc, žádný rampy. Žádný nervy. Má tam na trénink mladýho divočáka Ponyse s přítelkou milenkou..emm..Miluškou…jakože Milenkou. S velkým.
M.
Taky jsme se domluvili, že na chvíli dorazí Kamil Tatarkovič. Prostě se to vylaďuje do příjemný sešlosti na kopci.

Po dalších 20ti kilometrech v dobrým rozmaru, že zvuk navíc je podle všeho neškodnej jedu 55km/h v zuženým úseku, kde je šedesátka. DAF nalepenej nervozně na mým nárazníku se může ublikat a já mám aspoň jednou radost, jak si ho vodím.
Dokud mi neupadl vejfuk.
Rychlost šla na třicet, rachot mi rozsekal i pochod myšlenek, kolona začala troubit a to vám řeknu, ty tíráci mají zvuk zaoceánskýho tankeru. Cítím se jak Mr.Bean přistiženej při levotě. I chytám stejnej stresovej tik, jako on, když už neví kudy kam.
Končí zůžení a já očekávám následky. Asi se budu muset zodpovídat. Každej se dřív nebo později bude muset zodpovídat z leváren, který, kdy udělal, protože na každou svini se někde hřeje voda, ale já? Já nechtěl! Kecám. Co naplat.
Účet prosím..

Kamión s rozsvícenou celou rampou, za ohlušujícího řevu klaksonu mě v hrozným kalupu míjí o 5,5 cm od zrcátka a s obdivuhodným přehledem to strhne 6 cm přede mě. Nechápu jak ví, kde mu končí návěs, ale jsem rád, že to řídí profíci. V jinýmu případě bych si příště radši projistotu zklopil zrcátko. Trochu mi to rozhoupalo Seata. A máme tu další, který jsem si povodil. Rukama ukázkově svíram volant na za pět jedna a přihrbeně čumím striktně před sebe. Jedu 30km/h po dálnici. Periferně cítím jak si mě z jiných aut prohlížejí. Občas vytuším pohyb. Konečně to je za mnou. Zastavuju za krajnicí na blinkrech a jdu očíhnout škodu.
Upadl.
Ke Kuchtovo rampám přijíždím po půlnoci s vymlácenou palicí a tikajícíma očima od rachotu.

Povětšinou si jezdíte k mechanikovi někde po okolí. Ne tak já. Já mám shodou okolností mechanika 400km od baráku a není to ledajakej mechanik. Je to KuXovo mechanik Zdenál. Ne nechlubím se ani nevtírám, jen se to tak stalo. Vždy, když jsem si půjčil auto a nejel za Petrem HDM dodávkou nebo autobusem tak mi něco odešlo. Rutina, dá se říct, ale sranda to je až od momentu, kdy se směje i Zdenál.

Ráno vstanu otevřu oko a vedle stojí KuXovo auto, škubnul jsme sebou a začal se vyprošťovat z rakety do který jsem se večer ukázkově zapnul. K vzteku. Se běžně do spacáku moc nezapínám. Z venku to byl jen rozhoupanej Seat a tlumený nadávání. Vypotácim se ven v trekkovejch botech, trenclích, trikem Motley Crue naruby a vlasama jak Mary z “Něco na té Mary je”, když ten hňup hledal kam to hodil a ona si to spletla s tužidlem…však víte. Asi příšernej pohled. Proti mě vytuněnej KuX připravenej na focení.
“Dva měsíce tu nepršelo..” oznámil hned po uvítání.
Ajo, ono prší. Tohle nevypadá na čistý rozbřesk.
“Upadl mi vejfuk.” odpovídám Petrovi.
Dialog na úrovni.
Déšť mě sere, s ním jsem na Moravě nepočítal.
No co, následuje plán B a to je čekání, dnes si dáme večerní session a ráno vstaneme znovu.

“Ty vole, jak to děláš, tady dva měsíce nepršelo.” ozvou se Zdenálovo nohy z podauta mezi blikáním svářečky.
“Vždycky, když dojedeš fotit tak je hnusně, nebo fouká vítr.”
“Já ti ani nevím.” odpovím nohám.
Vlezu do auta a tam textovka: `Nejsi náhodou na východě?`
Co s tím všichni máte?! Kvůli tomu, že jsem z Krušek, kde nám furt prší a hlídáme vám prdele, aby sajrajt z Atlantiku nelezl moc rychle na území ještě neznamená, že si déšť s sebou tahám.

Jenže všechno zlý je k něčemu dobrý. Pršelo půl dne a večer se vyčasilo. Na Krajcáku se neprášilo a vzduch byl pročištěnej a čirej. Světlo večer nebylo v pudinku, ale čistý. Vzhledem k tomu, že to klapne i ráno, mám teď jeden trik na quateru 12 hodin od sebe.
Ráno to taky nebude jak jsme si to naivně nakreslili. Tak už to bývá, ale zase mlha, prosvícená světlem má něco do sebe možná víc než ostrý světlo na horizontu. Narychlo upravuju úhly vzhledem k podmínkám a vzniká fajnová veselá fotka one handera na quateru.

KuX tam má ten quater dva roky. Je na druhou stranu než dělá whipy. Je za ty roky lítání a motokrosování zramovanej dost a nejen jeho krční páteř je sešroubovaná, ale krom jinýho, ani levej kotník nepatří k jeho oporám. Ten, kterým by si z největší pravděpodobností odšlápnul, kdyby něco neklapnulo. Dva roky trvalo než ho začal lítat. Jeho nadšení pro FMX je obdivuhodný. Můžem jen smeknout a hledět. Všem tu ukázal FMX cestu a stále aktivně lítá a posouvá možnosti o kousek dál. Když už logicky nemůže hrotit triky, jak mladí divočáci, postaví na Krajcáku Bajkonur, jindy quater. Petrovo pojetí FMX je rozmanitější a kreativnější. Privátní focení s ním je vždy zážitek. Stačí mu nadšení z jedný povedený fotky za den nebo tři a v tom to má stejný jak já, takže se dobře doplňujeme.

Často fotím jen do bezvědomí vyladěný akce a obdivuhodný výkony. Je to jak cirkus. Skvělý, ale méně je občas více. Více, pokud pod tím cítím podstatu věci, nadšení a jakousi symbiózu s tím co a proč to dělá. Když já vím, jak by to mělo vypadat a vím přesně, proč to tak chci, ačkoliv to není vrcholný trik nebo ultimativní překážka, tak jsem nadšenej. Tehdy fotíme podstatu, nikoli formu. Podaří se to málokdy a většinou jen s pár lidma, o kterých vím, že tím zcela upřímně žijou a mě si pustili blíž k sobě. U kterých cítíte, že jejich život je ježdění. Ať vyjedou jednou týdně nebo na tom sedí od rána do večera. Paradoxně, někdy první varianta bývá ta pravděpodobnější.
Opravdu mě veškerej ten `motocross, dávání, zasílání, huštění, pila-pila-pila, držení, ostření, porno, masakry` a jiný kraviny nechávají klidným. Až tito oni dospějou a zjistí, že není potřeba to tak vyřvávat po okolí, tak jich stejně u ježdění už moc nezbude a ten zbytek už bude víc jezdit a míň kecat.

ride more, talk less
Rob T.

Sedět mezi Londýnem a San Franciscem u okýnka je trest. Na hajzl nemůžete, bo všechny prudíte. Ňákou dobu to jde, ale už nad Grónskem mě to přestalo bavit a začal jsem se ošívat. Když v San Franciscu konečně po jedenácti hodinách skončil filmovej festival a otevřeli dveře z brčka, bylo akorát na čase.

Sea Otter jsem chtěl dlouho zažít na vlastní kůži a tak jsme se tam vypravili s Michalem Prokopem.  Naše cesta měla ještě jeden cíl. Ambiciózní. Musím říct, že když mě ta myšlenka napadla, nebylo těžký odhadnout, kolik lidí se mi vysměje. Díky Zdeňkovi Pólovi se ovšem podařila zrealizovat do teď už zdárného konce. Na diktafonu mám dialog mezi Brianem Lopesem a Michalem Prokopem a k tomu nafocený fotky ušitý přesně k jejich rozhovoru. Kdybych chtěl letět na Měsíc v puntíkatejch trenýrkách, asi by to zařídili taky. Michal celou tuto ‘akci v akci` dotáhl k dokonalosti a nezbylo než o pár dní později při stmívání sedět u Sheep Hills na mostě, kinklat nohama v prázdnu, čumět na světla L.A. a dumat nad tím, co všechno se dá během jednoho výletu.

Skrze všechny zácpy a ostatní zlo velkoměsta si to San Franciscem nejdříve hrkáme ke Golden Gate Bridge. Takže nemíříme okamžitě na jih do Monterey asi hodinu od Frisca čumět jak bulíci na trať a závodiště. Je fajn se taky rozhlédnout kolem sebe. Jsme jen lidi. Nikoho přeci nebaví být na tolika místech a vlastně nikde. 
Takhle je to lepší.
“Alcatraz!” škubnul jsem sebou a třísknul se kolenem o palubovku.
“Alcatraz, vole!!” vyjeknul znovu Michal.
“Kde?” třu si bolavý koleno.
“Tamlepičo.” mává mi rukou před obličejem.
“Ajo.”
“Mi neřikej, že tamotaď je těžký zdrhnout..”
“Řiká se, že jo.”
“Blbost.. se na to podivej..”
Po pár minutách plánování jak zdrhnout z Alcatrazu stojíme u mostu. 
Samozřejmě se musíme navzájem vyfotit, jakože tu jen tak zrovna náhodou stojíme. Víte, co myslím.
Fotit se s mostem.
Někdo postaví velkej most, natře ho skoro celej na červeno a druhej, aby u toho postavil hajzlíky pro ty kvanta lidí, co se s tím červeným mostem chtějí vyfotit.

“Mě tak hřejou ruce..” hlesnul Michal do ticha hotelovýho pokoje v Monterey o několik dní později.
Nezmůžu se na nic jinýho než bolestivý heknutí. Kůži na obličeji mám o tři čísla menší, rozpálenou jak plotýnku. Ruce, který na tom momentálně nejsou o nic líp mě zrovna příliš nezajímají. Oba jsme spálený až běda. Smutný příběh, co vám budu vyprávět.
Sea Otter po několika letech potkalo spalující vedro a Michal to, že má krém na opalování bohužel zjistí až zítra při odjezdu do LA. 

Hotelovou snídani jsem bral od první návštěvy u paní recepční jako osobní výzvu.
Zase na mě kouká. Zase nepříjemně. Nemůže nás být moc, co překousnem její pohled a jdeme si z ušmudlaný konvice nalejt kafe a vzít ňáký koblihy k snídani. Možná jsem dokonce jedinej, co je ochotnej tuhle ranní proceduru po cinknutí zvonečku nad dveřma absolvovat. Možná zkouší jestli vyměknu. To je ono! Zastavím se jí na očích, otočím se a beru si provokativně další koblihu. Vanilkovou.
Není nad malý ranní vítězství.

Otter je přesně takový, jak se o něm píše. Velký. Zázemí vně autookruhu Laguna Seca a všude strašlivě moc lidí, závodníků, návštěvníků. Silniční cyklistika na okruhu se může zdát lehká, ale je tam jedno stoupání, který bych při četnosti průjezdů a exkluzivním vedru absolvovat nechtěl. XC, Short Track, Dual Stunt, DH a hlavně místní, roky neměnný, dual. Všechny tyhle akce se úspěšně postaraly o to, že jsme se na hotel vraceli zaprášený a hlavně seškvařený jak zapomenutý karbanátky.
“Proč máš tu mikinu v tomhle vedru?” zeptal se mě Dewan z Chumba bikes. S vypjetím jsem nepatrně povytáhl rukáv. Zkřivil obličej, bolestně syknul a začal něco lovit v trucku. 
Hodil po mě pikslu čehosi “tohle je dobrý, když si vožereš držku v poušti a usneš na slunci..”
“Díky.”
Večer jsme to na sebe s  Michalem napatlali tak vehementně, až jsme při mluvení mlaskali jak Vetřelec, když otvírá hubu.
 
“Ta se nepočítá..” ohradil jsem se. 
“Jak to, že ne?!” zaprotestoval Michal.
“Takto..”
Z Monterey do Los Angeles je to asi sedm hodin po rovný dálnici, takže jsme počítali všechny zatáčky s poloměrem menším než 8000km. Ňák jsme se zabavit museli.
Vedro k zalknutí a všichni jedou stejně rychle. Spíš stejně pomalu. 
V LA jsme minuli downtown. To je pár paneláků a dál to valili směr Murietta. Tam bydlí náš následující hostitel Dale Holmes. Jak tak jedeme, postupně s různou úspěšností usínám. Přijde na to, jak rychle to zaregistruje Michal. Podle toho tolik naspím. Ve chvíli, kdy zjistí, nebo si jen myslí, že za brejlema klimbám, hystericky zařve bez varování: “NESER!!” s razancí koncertní sestavy Marshall. 
Pár okamžiků než se mi vrátí srdce z fatální arytmie do se životem sloučitelnou arytmií pak poposedávám a zjišťuju, jestli a jak moc jsem si navlhčil trenky. Zavrčim něco nepříjemnýho, narovnám brejle co mi díky tomu pokaždý spadly z očí někam na úroveň pusy nebo rovnou ulítly kamsi ke stěračům na palubovku. Než jsme dorazili do Murietty, byl jsem nakrásně vystínovanej s očima jak MickeyMouse. 

Dale je týpek. Seká věty, že si musím vystačit s `oukej, ourýly a nouvéj`, to poslední navíc doplňuju šokovaným výrazem s pootevřenou pusou a teatrálním pozvednutím obočím. Stejně mu nerozumím. V následujících dnech si napodobováním `Dale slangu` zpestříme nejednu chvíli. Zní to všechno, jak když dlouze protáhnete hrdelní “HHHHHHHH…..” a někdo vás u toho tříská židlí do zad. V baráku s námi bydlí jeho ovečka Maris Strombergs, který vyhrál BMX na Olympiádě v Pekingu. MP ho pro zjednodušení překřtil na Ivan Drago. 
Dale si s Michalem chce povídat, jenže není čas. Musím jim siestičku přerušit. Za Muriettou jsou dirty. Poničený dirty, jak zjišťujeme po příjezdu. Michal se ňákým zázrakem dokáže rozjet aspoň na ten největší a tak ho tu honím dokud není ve stavu vyčerpaných koní z Asterixe co zrovna přiběhli s poslem do Říma.

Pokud si chrabě naplánujete 4X focení, LA downtown + Hollywood check, den zakončit podvečerní session na legendárních Sheep Hills a venku je stabilních 90°F, tak očekávejte vyčerpávající maratón.
Tak se i stalo. Proto Michal následující den bude bezmocně ležet ráno na posteli s polštářem na hlavě, do kterýho bude huhlat, že dnes na všechno sere. Ovšem to předbíhám.

Fontana a 4X dráha. Polední vedro mi snad roztaví podrážky. Peklo nemůže být daleko. Je mi jasný, že jakýkoliv opakování pro navlečenýho Michala bude krutý. Radši jsem tam teda lítal jak pošuk, aby se moc nemusel hejbat nebo si nemyslel, že je v tom sám. Asi dvě hodiny tvrdý práce v podmínkách, kde by měly problém i cajky, co mají letět na Mars, zakončujeme bagetárnou a tupým tichem z teplotního šoku. 
Asi jsem tam jak ten pošuk lítat neměl. 

 
Večer a Sheep Hills. Legendární místo. Celý bikový svět ho zná. Dirty. A ono je to, jak řekl MP, takovej mrdplácek. Je. Ale koho to zajímá? Každý místo má svou duši, historii a atmosféru. Tady jsi na Sheep Hills, tak neremcej. Co`s čekal? Šimáno na pěti kolech? 
Přesně. Sheep Hills mají v sobě něco magickýho. Už jen tím, že jsem tam, dupu a práší se mi od bot. Byl jsem tu. Kouknul jsem se. Nadejchal prach. Cvaknul fotku. Sheep Hills jsou a zůstanou Sheep Hills. Jsem rád, že mě Michal na ten mrdplácek vzal a mohl jsem tam strávit pár chvil svýho času.
To Michal tam pokračoval ve splňování mých požadavků. Opět jsme těsně nestihli světlo, ale je to profík každým coulem a protrápil se na těchto rádiusech pro fotky s 26” kolem. Prvně nejde všechno a zadruhý je to vyčerpávající. Bylo mi jasný, co by se dělo, kdyby tu měl svoje 20” dirtový kolo, který visí vedle jeho silničky v Daleho garáži. 
Po setmění se šouráme k autu přes most u Sheeps a svým způsobem je to zvláštní chvíle v tom prohřátým večerním vzduchu. S přistávajícími letadly na LAX airport, světly LA v dálce.  Nevím čím, ale zvláštní pocit. Povznášející? Nevím.

“Ne m bej” ozývá se přidušeně z podpolštáře, ze kterýho bezmocně čouhají ruce. 
“No tak, v klidu, dnes to musíme dát.” houknu přes místnost k polštáři.
Polštář vydá zvuk. 
Beru to jako souhlas.
Později mi polštář dělá vajíčka.
Míchaný.

“Máme tu různý druhy hadů… jedovatý i nejedovatý.. takový ty.. chřestýše. Tak musíš dávat bacha, kam šlapeš, je celkem vedro.” 
Říká mi Brian Lopes, zatímco mi vydupává místečko, odkud jsem si usmyslel, že budu fotit, ale sám tam tvrdohlavě odmítám jít.
Nechci detailně rozepisovat, co se dělo. Den jsme strávili s Brianem Lopesem. Doma mě napadlo udělat mezi nima rozhovor – dialog a přímo k povídání ušitou foto session. Zdeněk Pól se dal před naším odletem do práce a Michal to dotáhl, jak jsem psal v úvodu, k dokonalosti. MP s Brianem mají mezi s sebou skvělej vztah, plnej vzájemnýho respektu. Michalovi bylo jasný, že tentokrát budu potřebovat vést za ručičku. Zvládl to v roli režiséra, aktéra i reportéra zcela suveréně. U Briana doma, na obědě, na pump tracku i na dirtech. Brian je neuvěřitelně pozornej. Najednou trávíš den s legendou a připomínat to můžu leda tak sám sobě. Z Briana jsem to necítil ani pikosekundu. Jeho ježdění je přesně ten signature Lopes smooth style. Musím fotit, musím se soustředit, ale většinou se přistihuju, že stojím a nevěřím vlastním očím s jakým přehledem jezdí. Lehce ztratíte kuráž za těchto okolností.
Michal to vystihnul, když jsme tak stáli vedle sebe a sledovali ho.  
„.. Robe.. koukej na něj. 38 let. Neuvěřitelný.“
Týpek v triku jménem Blick, co se tam později ochomejtal, nás pozval na návštěvu do Oakley. Týpek v triku, co se tam ochomejtal, je šéf sport marketingu v Oakley a provede nás jejich vesmírnou budovou, ukáže Engine Room, o kterým ví jen málo lidí ve firmě a ve finále nastartuje tank před budouvou a sveze nás tam po okolí. V LA. V tanku. V českým `bevku` s českou vlajkou. Michal s Brianem připomínali pištící děcka, Blick jenom hulákal nadšením a já se jebnul o 50ti kilovej poklop.

LAX airport v Los Angeles. Před hodinou jsme se rozloučili s Michalem, kterej tu ještě zůstává. Čumím nepřítomně na letištní plochu a snažím se urovnat si myšlenky. Jak je ten život důmyslně propletenej. Jak si všichni myslí, že s ním vyjebou. Leda hovno. Vždycky se to vyšpatní samo. Je jak Sportka. Remcáte, když berete jen pátou, místo abyste byli rádi, že vás během toho remcání nesmete kára na přechodu. Spoustu zážitků z tohoto tripu si budu muset nechat ňákou chvíli uležet a vstřebat než je prostě přijmu. Hey, Michale. Nemám, co říct. Díky. 
Rob T.