“Jo, potřetí a co má bejt?!”, zaúpím ve tři ráno, když se držíc za prdel snažím zavčasu doběhnout na záchod. Já nevím, že Kamil má tak lehký spaní a ještě k tomu ty jeho všetečný otázky. Jasně, že se nejdu pomuckovat s gekonama na stropě koupelny, protože mě nebaví spát.
No, a jak tak sedím na prkýnku a ani nemusím tlačit, si říkám, že kolem a kolem jsem tu věc v Ujunggentegu, ze který jsem vyndal vosu, nožičku pavouka a ještě ňákou habraď snad ani jíst nemusel.
Těžko posoudit. Jenže vážně už jsme šilhali hlady a normální obchod tam nebyl. Tudíž cosi zamíchanýho z tý kuchyně hrůzy se jevilo jako záchrana.
Třeba Kamil. Toho hlad vyhnal rybařit. Chytil dvě ryby, který tam obratem nechal místním rybářům za to, že mu dali návnadu na háček a tak se odšoural se sklopenou hlavou na barák, kopajíc bezmyšlenkovitě do šutrů. Ano. Je hodně způsobů jak hladovět.
Když už jsem nevěděl kudy kam, hledal jsem vysvobození ve spánku. Jenže Kamil má arachnofobii a o obou pavoucích, který byli na cimře, bohužel věděl. Oni ani nešli přehlédnout. Jeden z nich je černobéžovej, rychlej a velkej jak dlaň chlupatýho řidiče náklaďáku. No a ten druhej byl lautr stejnej.

A tak si tu trůním na hajzlu přibližně uprostřed našeho tripu po Indonésii, který začal před několika dny na ušmudlaný posteli v Jakartě, na níž jsem seděl, zaraženě sledoval vlastní cukající se prsteníček a přemýšlel, jestli to je nebo není Parkinson.

Nic jinýho jsem ani nemohl. Můj krk byl oteklej a znehybněnej z klimatizace v letadle. První noc probděná na mnichovským letišti, druhá z části na dubajským a z druhé části plus část následujícího dne pokroucenej jak paragraf v letadle, který se nad Bengálským zálivem v turbulencích div nerozpadlo na nejtky.
“Why so serious..” a zcela fenomenální herecký výkon Heatha Ledgera hrajícího Jokera v Temným Rytíři jsem viděl během letu mezi klimbáním i různě dlouhými návaly kómatickýho spánku dva a půlkrát. Zbytek zaplácl Kevin Costner s takovým hovnofilmem, že se snad ani nikde jinde pouštět nedá.

Hned, jak jsme si půjčili auto, jsme také museli přehodnotit mnohé.
Vloni jsem si stěžoval na provoz v Maroku a Casablance zvlášť. Beru zpět. Casablanca byla demonstrace klidu, disciplíny a pořádku. Čeho jsou schopný Indiáni tady, je slovy nevyjádřitelný. V hlavě se mi pouze vybavila věta jednoho indického řidiče z reportáže Dona Belta a Eda Kashiho:
“Při řízení vozidla zde nejde o zručnost.”
“Jde o reflexy.”
Samozřejmě, ještě před vjezdem do města se nám setmělo. Přišli jsme o jakýkoliv vizuální kontakt. A to je teprve v prdeli. Dostali jsme se i do periferních čtvrtí, ze kterých jsem si nekontrolovatelně špinil trenky další dva dny. Snažili jsme se být nenápadní. Snažili jsme se moc. Ale výsledek byl zanedbatelnej. Axl Rose během vystoupení Guns n`Roses býval víc inkognito, než my dva tam.

Řidič náklaďáku na pumpě za Bandungem mi řekl, že je tam mimo víkend dobrá cesta a zabere šest hodin. Kouknu na měřítko mapy, soucitně se zasměju a slušně poděkuju.
“Hele, říkal, že za čtyři hodiny jsme tam”, tlumočím upravenou verzi Kamilovi u auta.
Kamil koukl na mapu, na měřítko. Složil mapu a se se slovy: “Za dvě hodiny si válíme šunky na pláži.”, nastartoval.
Jo, je to asi tak. Tohle nemůže trvat dlouho.

Po sedmi hodinách se soukáme ven z auta v Pelabuhanratu otlačený jako Bruce Willis, kterýho právě 4x přejel 18ti kolovej tahač smykem tam a zpátky. To, co jsme cestou viděli a zažili na silnicích, překonalo veškeré naše očekávání. Dejte Indiánům auta, vyřazený náklaďáky, nesmírný množství skůtrů v různým poločase rozpadu, obsazené jedním až čtyřmi pasažéry a pro přiživení Kamilovo noční můry, nezapomeňme na přeplněný autobusy s defaultně zařazeným pátým rychlostním stupněm. Pak je v euforii, že to umí ovládat, všechny najednou vpusťte na hubené silnice s rozmanitým mnohavrstvým povrchem. Toto vše vměstnejte mezi nekonečnou řadu pouličních stánků a obchodů s hromadou lidí, děcek a zvířat. Znásobte vzniklej chaos 20ti a stěží se přiblížíte armagedonu, kterým jsme projeli. Jak tu lidé proplouvají nekonečnou řadou patových situací se svým kamenným výrazem bez nástinu emocí, je frustrující. Konkrétně průjezd Sukabumi bych zařadil mezi vrcholný okamžitky. No a to, že v tom všem jezdíte nalevo a řadíte levou rukou je přesně ten moment, kdy by začal konečně mrkat i Dr.Hannibal Lecter.

Několik dní na rozkoukání a rozhejbání jsme zde v Pelabuhanratu pobyli. Všechno je tu jiný a hromady vjemů. Vedro příšerný a krém na opalování nikde, protože se nám už nevešel do limitu.
Po pár dnech zde jsme se rozhodli přemístit do Ujunggentengu na jihu ostrova. 70 km nám nemůže zabrat víc jak 4 hodiny. Už máme lépe vytrénovanej odhad. A to jsme stačili cestou sejmout dva lidi na skůtru. Vyndali jsme je z pod auta, oprášili jim záda a pokračovali dál. K baráku, kde přespíme jsme dojeli po pláži, přes potoky a pastviny. To je to místo, kde nekompromisně vyhladovíme, sežerem kdesi cosi a pošle mě to na tohle noční sraní, ze kterýho vám to teď vyprávím. Hezky jsme si to vybrali. Nevšední zážitek byla večerní výprava s místním hlídačem na focení a pozorování želv. První obrys se zjevil tři metry přede mnou po deseti minutách pochodu vytrvalým deštěm, neproniknutelnou tmou mezi oceánem a džunglí. Ta želva mi byla po kolena. Víte, ona je pomalá a relativně neohrabaná, ale otočila hlavu, otevřela tlamu, zasyčela, mě se v návalu paniky rozklepala čelovka na hlavě a nevěděl kudy jí oběhnout, aby mi nevyhryzla achylovku. Sledovali jsme je tam asi dvě hodiny. Jak vylejzají z oceánu, zahrabávají se, kladou vajíčka a zpět se vrací do moře. Nezapomenutelný.

Ráno jsme dostali oprávněnej strach, jak se odtud dostat v případě, že potoky bez mostů rozvodní. To bychom tam stejně tak mohli uvíznout na několik dní. Naší zpáteční cestou do Pelabuhanratu bohužele zaplatil další tvor skutečnost, že se Kamil s Robem rozhodli před pár týdny jet na Jávu. Po chlapících na fichtlu včera, to dnes byla slepice. Zrovna se učila lítat, ale tak nešťastně, že jsme zrovna byli u toho a stačili akorát zkřivit ksichty úlekem. Za Toyotou zůstal bohužel jen oblak bílýho peří pozvolna se snášející k rozpálenýmu asfaltu. RIP.

Jsme zpět v Pelabuhanratu z odříznutýho Ujngentenggu, kde byli pavouci velký jak tatranka a želvy po kolena. Nadruhou stranu tam nebylo nic než rybáři a džungle. Ani obchod. Je klidnej večer, začal pravidelný večerní déšť a tak sedíme na verandě, odpočíváme, posloucháme šumění Indickýho oceánu, usrkáváme místní pivko Bintang a kecáme o ženských.
“Do prdele i s potkanama taky už!!!”, prořízne tuhle idilku Kamilovo výkřik, když mu jeden vběhnul pod židli. Standardně řve na tři kroky od nich, ale teď se lekl tak, že chytil křeč do stehna. Lape po dechu, kroutí se v návalu křeče a snaží se vzpamatovat ze šoku, kterej kupodivu protentokrát přežil.
“Kretén jeden! Si otevřu další pivo, na tohle nemám nervy…a kurva nesměj se!!”
Můj nezvládnutelnej záchvat smíchu ho vytáčí víc než samotnej odznívající šok z potkana.
Je fakt, že je to nepříjemný.
Ono jich je tu dost. Přibližně 10ti metrová úzká pěšinka, sevřená živými ploty vedoucí ke dveřím našeho bungalovu byla Kamilem trefně přejmenoval na cestičku smrti. Přesně tam jsou zalezlí.
“Jsem tuhle četl, že v tropických oblastech zůstávají krysy a potkani zdraví.”, podotknu k odcházejícímu Kamilovi.
Vrhne na mě šokovanej pohled “…a to mě má jako uklidnit?!”, zavře dveře a zmizí v baráku.
Tak jsem na verandě osiřel.
Klídek, pivko a šumění oceánu.
Idilka.
“Do prdele, ještěrka!!!”, ozvalo se tlumeně z koupelny.

Sáhnu po toaletním papíru.
Emmm.
Ne, ne, ještě ne.
Určitě to znáte, vypadá to jako “hotovo mami, komín” a vzápětí střeva zase zakručí.
Poposednu si, ať mi neodumřou nohy a zase se opřu o lokty.
Co mě tady ještě asi tak čeká?

Následující projížďka mě vyřadí na dva dny. Prvně ještě nebudu doléčenej a taky se netrefíme a dáme to v dešti. Dlouhý tvrdý stoupání na úvod a pak lepkavou červenou antukou v džungli. Vnikneme tentokrát hloubš než obvykle. Dál by to asi nebylo rozumný. Déšť trochu uklidňuje od hadů a pavouků. Tedy, nevíme o tom nic, ale alespoň pocitově. Strávíme tam několik hodin a když už to bude vypadat, že Kamilovi jeho koule bláta, na který bude sedět, přestane fungovat po všech stránkách, tak se radši rozhodneme vrátit z kopců dolů do vesnice.
Že celá výprava nebude tak bikově pojatá jako loňský trip po Maroku ani jednomu z nás moc nevadí, protože přeci jen zde je na vnímání tolik věcí a ježdění není naše povinnost, ale radost. Stojí to tu za to.

Na závěr pobytu se přesuneme do vnitrozemí ostrova. Přesněji do městečka Cisarua.
Asi 100 km. Nechci se vracet k traumatizujícím zážitkům na silnici. Nudilo by vás to. Stejně nepochopím, jak se dá projíždět 100 km mezi pouličními stánky.
“Cože, 50.000?!”
Zareaguju na klukovo škemrání po tom, co jsem mu vtlačím do ruky 15.000 rupií.
“Mu je dej ne, ať je klid”, vstoupí do toho Kamil.
“Hovno, za stovku je plná nádrž a já mu dám padesátku za deset minut jízdy na fichtlu?!”, rozčílím se na něj a otočím hlavu zpět ke klukovi.
“Ne, kámo, víc nedostaneš.”
Zavřu okno.
Kluk se víceméně před 20minutama vtlačil před nás, když jsme se ho ptali, kudy do města. Bez něj bysme to hledali těžko, fakt, ale blbečka většího než jsem, ze mě dělat nebude.

Já se po ubytování ještě na několik hodin zachuchlám do deky a budu se snažit vyhnat teplotu a sračku, protože představa 15ti hodin v letadle s průjmem mě dovádí k šílenství. Kamil se večer vrátí promoklej na kost, protože ho to prostě v kopcích chytnulo. Druhej den to bude lepší, jdeme ven a pokračujem v prozkoumávání.

Rozdíly v ostražitosti lidí mezi různými místy jsou, ale obecně musím říct, že jsou tu skvělí lidé. Nemají se ani náhodou jako my a přitom jsou skvělí. Hned, jak vylezu v Mnichově z trubky budu nasranej. Proč to takhle nejde i v Evropě?

Taky budeme muset domů. Do Jakarty vrátit auto a nekonečných 11hodin čekat na odlet. I v půjčovně si Kamila budou pamatovat. Říkám, jsou tu skvělí. Program na další 11tihodinový mezipřistání v Dubaji jsme si naplánovali už před odjezdem z domova. Koupili jsme si víza, takže si na pár hodin půjčíme auto a vyrazíme do města.

Dubaj bude jedním slovem nesmírnej. Všechno tam je nesmírný. Ale paradoxně klidný, pozvolný a uvolněný. Žádnej chaos nebo ono hektický pulzování velkoměst. Nenajdete tu mezi miliardou obchodů, kde se pochopitelně neprodávají Levi`s ani Burton, ale Maseratti a Lexus jedinej, kterej by byl řešenej v evropským “piksla stylu”. Víte, jak vypadají všechny ultra hyper mega markety v Evropě, ne? Jak Globus v Plzni. Krabice na poli. To tady nehledejte. Samozřejmě si nenecháme ujít hotel-plachetnici. Myslíte, že se nepřevlíknem na chodníku a nevlezem tu do moře? Chyba, holánci. Sůl na tříslech mě bude škrábat hned, jak vylezu. Takže kraťasy se pak budou sušit z okýnka Lancera. To štípe! Takhle druhou část cesty nedám. Toalety v gigantickým obchodním centru budou zanedlouho svědkem vtipnýho umejvání Robyka v umyvadle.
Druhá jistota bude podívat se na palmu. Ten uměle vybudovanej ostrov ve tvaru palmy. Prokřižujem jí křížem krážem.
Nesmírný. Opět. Nejde mi do hlavy, jak něco takovýho může člověk vytvořit. Mrknem na dostavující se nejvyšší budovu světa, projedem kolem umělé indoor sjezdovky a vrátíme se na letiště. Později, když v noci uvidím na mém monitoru, že zrovna letíme přímo nad Bagdádem, tak si vytáhnu roletku a zkontroluju jestli kolem neletí ňákej SCUD pronásledovanej hejnem Patriotů. Neletí, jen další světla velkoměsta hluboko pod námi. Takže jdu dál poslouchat vztekajícího se tlustýho němce asi o destet řad přede mnou, kterej se hádá s arabem. Je to jak návrat do idiotova.

Hotovo. Teď už určitě. Splachuju, zhasínám a lezu zase do propocený postele. Dospat dnešní noc uprostřed skvělýho tripu po Indonesii, kterej mi zaleze pod kůži.

Co je? Baví vás vůbec ještě ty moje cinty?
Už vám šumí předbuzený boxíky? Ne? Přeju všem krásný den, hehe.
Hey Rob

Safra. Když to takhle půjde dál, tak se v sedmdesáti natáhnu z postele pro zubní protézu na nočním stolku vedle lampičky a křížovek, aby se mi rozklepaná ruka uprostřed pohybu zastavila a mě došlo, že to bylo nejrychlejších sedmdesát let mýho života. Slovo fofr už jentaktak vystihuje, jak rok za rokem letí. “Včera” jsem se v teplákách ještě za panelákem mohl vyčůrat, kde jsem chtěl, aniž si kdokoliv myslel, že jsem úchyl. Na mamku jsem mezi dveřma spěchal, ať mi dá rychle napít, že venku hrajem na schovku, a nebo se vztekal, když mě rodiče hnali od televize do peřin.

Všechno pomalu začíná splývat. Ztrácím orientaci a nedokážu přesně zařazovat události. Bylo to předloni, nebo loni? Když spočítáte roky zpět, plácnu, třeba 2002, zamrazí, kolik jich bylo a přitom se nezdají tak dávno. Zcela upřímně zjišťuju, že z “neaktuálních” událostí dokážu konkrétně a neomylně zařadit do souvislostí a času jen několik výjímečných okamžiků, jako byla třeba vojna.

Tenhle rok je toho zářným příkladem. Ano, i ty předešlé, samozřejmě, ale ty už mi právě splývají. Je konec sezóny. Snažil jsem se ho užít a co nejméně toho zmrvit. Mám špatnou povahu a nedokážu být spokojenej s tím, co dělám. Bojím se ztrácet čas a dělat věci napůl. Tedy ty, na kterých mi záleží. No a tak vlastně nevím, jestli jsem ho promrhal nebo využil. Rád bych to věděl, ale je brzy na to, abych to mohl posoudit.

Třeba podzim byl sprint. Hlídal jsem Mártyho u ohně na vesnický slávě, smotanýho do roztomile veselý opice. O půlnoci se domlouváme, že ráno v pět vyrazíme na několik snímků při rozbřesku. Márty, u ohně v hlubokým záklonu, s kelímkem v ruce a výrazem spokojenýho Švejka po obědě, odsouhlasí cokoliv a bere velice osobně, když si myslím, že to nezvládne. Ráno na mě vyplivl pozdrav spolu se slinama jako Lemmy Kilmister refrén Ace of Spades, vystředil se vůči futrům a napodruhý prošel. Při nástupu do auta připomínal labradora sápajícího se přes metrovou zeď, v autě pak hovnivála na zádech. Já naložil jeho kolo a později na Jeřábím jezeře, se snažil z něj vyhnat tu příšernou kocovinu, která mu jentaktak umožnovala sedět na kole. Natož jezdit.

Taky jsme finišovali na kalendáři Michala Prokopa. Práce, která mě opravdu bavila celou sezónu, škoda, že se nedá jen tak opakovat. Kde jinde zkusíte fotit na dráze, u doktora, na cestách nebo třeba ve strip baru? No tak vidíte, to se prostě musí zažít. Zážitky vytržený z kontextu nemá cenu popisovat, ale tohle stálo za to.

Nebo třeba přelom září-října. V sled událostí vnímaných jako sloupy podél kolejí pohledem z okna Pendolina se proměnila práce na dalším VELO FR. V září se to spustilo, od konce září v Aplách sněží. Tudíž v duchu CIA: možné je úplně všechno, nemožné trvá jen o trochu déle.
Déšť, sníh, zima jako kráva, krásný paprsky babího léta, víc v autě než ve vlastní posteli, nezaplacený složenky a pavučiny v holobytě, rozsekanej objektiv a kolena před generálkou, “Mariborský syndrom” i kopec legrace. To a mnoho jinýho donesla práce na dalším VELO FR magazínu a jeho DVD.
V bezva středisku Wagrain, za příšernýho počasí, odvedl profesorskou a trpělivou práci Kamil, kterej to pak následně odnesl angínou.
Čekání v Leogangu na počasí Strupa, mě, Kamila a Kačku stálo den na MTV. Morbidní, ale Nico Vink nám to vynahradil trpělivostí, odhodláním i pár, dech beroucíma, kouskama na kopci.
Filip Polc byl u zrození “Mariborského syndromu”. Za kamerou i foťákem zhola katastrofální den. O to horší, že Filip jezdil jak vítr. Jeho trpělivost a snaha byla nesmírná. Rozhodně poklona za nasazení i nezištný support při celý slovensko-slovinsko-rakouský anabázi spolu s omluvou za naší mediální neschopnost.
Semmering s Adamem Vágnerem byl 8mi hodinovej záchvat smíchu u béém bééé.ee.ééém full gás vole ježdění, kde tento skvělej den vměstnal Adam do odzbrojující věty: “Stříkej to na mě horký, čaroději..”.
Obě posledně jmenovaná střediska zpříjemnila Nexi. Šikovná fotografka, o který ještě uslyšíte. Chtěla okouknout nějaký fotofígle a tak se na výlet odvážně přidala. Martina se toho nebojí.
Winterberg nám svou zimou zasunul pinďourky hluboko do raketovejch sil, ale Joost Wichmann je komik. Mix Mariborskýho syndromu a třech vysmátých řízků na kopci při práci v nesmyslný zimě.
Cestou do Geisskopfu, jsem musel dát za pravdu Frkymu a Zdeňkovi, kteří mě důrazně varovali nad navigační ne-schopností Michala Márošiho, protože jsme tam jeli přes Rudu, ale do Geisu přijeli od Mnichova. Traťe ho stály znovuodraženou patu, ukopnutej palec, průvan ve střevech po hrachovce a dva brufeny. Skvělej den. Občas jsem měl bránici rozškubanou jak fáborky na špagátu v Himaláji. Perfektní tečka.

No tak vidíte. Ono se řekne tři měsíce. Víc jak devadesát dní! Moc toho v tý hlavě nezůstane, co? Každej den od probuzení do usnutí je plný zážitků. Ale vybavit si je můžete jen povrchně. Spíš jsou to pocity. A tak díky za ty, který zařadíte. Ať jsou zlomový, veselý, smutný nebo se může jednat jen o větu. Třeba tu, kterou mi řekl táta večer, než jsem odjel právě na tu vojnu: “..hele, kdybysme se ráno neviděli, tak ahoj..” a šel si lehnout.

Heyou Rob

Kruciál fagot, to snad ne! Bleskurychle jsem se napřímil a sáhl si mezi stehna a ledviny, jestli tam někde mám ještě zadek. To modrobílý Volvo s návěsem ho minulo a fous.
Stopadesátikilová paní výpravčí, s hláskem jako konipásek, mi ukázala, do jakýho autobusu si mám nastrkat bágly. A tak tu funím na nejrušnější ulici v Budějovicích zadkem do silnice a snažím se tam všechno dát. Pochopitelně, to bych nebyl já, aby něco šlo jednoduše. Výluka vlaku přes hranice, protože ČD zvyšují komfort cestování. Jestli se jim to povede, tak to bude dozajista nejdražší přeprava v naší galaxii, vzhledem k tomu, kolik jízdenky stojí teď, za tu špínu bez služeb, protivnýma průvodčíma a slušnou šancí, že vám další spoj ujede.
Ale, abych dokončil myšlenku, proč nejde něco jednoduše. Do autobusu se samozřejmě přede mnou nasoukalo družstvo středoškoláků s tělocvikářem a nesmírnou hromadou bagáže na vodu. Mám pokračovat? Myslím, že to není nutný.

Ve chvíli, kdy Germáno vyndal svojí letitou pláštěnku, tak je to v prdeli. Chčije jako na Pitta s Freemanem v Sedmi. Rozhodně nebude mít smysl v týhle sibérii měnit filmy, tak šetřím každým políčkem, aby to ňák vyšlo do konce. Jsem tu bez akreditace. Jen čekám do pondělka, než začneme dělat na naší práci. Akreditací mi je Nissan klíčenka, na který se mi houpe jízdenka z lanovky. Ve spojení se stativem a fotobáglem to snad projde. Vypadá to jako akreditace. A prochází. Oranžová šňůrka pracuje. Jednou mě málem jeden z organizátorů vychytal, ale tvářil jsem se tak otráveně, že během zdlouhavýho, okatě pracnýho sundavání báglu, nad tím mávl rukou “I believe you…” a zaměřil pozornost na někoho jinýho.

Je ráno po 4X, dřepím u okna, koukám na provazy deště, mrak kousek nad barákem a snažím si to nějak přebrat.
“Jak je venku?” ospale zamrmlá z peřin Strup.
Od včera vše ještě nestihlo ani vyschnout. Nemusím být Klaus, aby mi došlo, že skrz naskrz to bude zase do půl hodiny. Dnes jedou DH.
Jsem tu sám za sebe. Nemusím se tudíž znásilňovat, ani zatěžovat vkusem grafiků, redaktorů, editorů a jiných, kteří rozhodujou o tom, jak by snímky měly vypadat, a jak budou prezentovaný. Nikdo po mě nic nechce, takže beru jen jeden starej foťák a několik rolí BW filmů.

Ten chlap si ze mě snad dělá srandu!? To nemůže myslet vážně. Prolítne mi hlavou, když jeden vysoký Slovák usoudil, že z mýho fleku to vypadá hezky. Přiklátil si to ke mně, změřil si mojeho dědečka na krku. Demonstrativně vzal do ruky svůj aparát, velkej jak tři moje foťáky na sobě a jeden z boku, načež si bez rozpaků stoupnul přede mě, že jsem cejtil jeho zapařenej kyselej smrad, kterej vznikne z kombinace nepranýho, mnohokrát propocenýho oblečení, čerstvýho potu a deště. Všechny scénáře, který jsem si v hlavě promítnul, vedly ke kolizi podobný těm, kde v Disneyovkách buldok s ohromným tělem a drobounkýma nožičkama ležérně drží králíčka v jedný ruce a uvolněně ho druhou fackuje. Já bych byl králíček.
Neprojel kolem mě Kovarik, když jsem se spakoval a odcházel? Projel.
Na vyhlášení jsem se moc nezdržoval a hladovej jak vlk, mokrej a špinavej, kmital na barák, ať se vše rychle začne sušit. Bylo toho dneska dost.

Kačka a Kamil šli pařit do Intense stanu. Dívat se, jak Cedric ojíždí panu z výlohy shopu. Určitě hezkej zážitek, ale já budu rád, když u toho nebudu.
My jsme si se Strupem, Mártym, Martinou a Adamem dali pohodovej večer u TV, pivko, véča, pokec. S Adamem jsme naplánovali budoucnost DH scény u nás a před spaním okomentovali nesmyslný emerický pseudofilmy.
Ti dva se přimotali po půlnoci, Kačka odpadla hned do ticha a Kamil si šel ještě zaštěkat na záchod. Pak si přisunul hrnec k posteli a zelhnul taky.

Další ráno. Protírám si oči. Chčije.
Vše při starým. Počasí na týhle štaci je precizně mířenej low kick.
“Jak je venku?” originálně zamrmlá z peřin Strup.
Takže vysedáváme u počítače zkoumáním počasí po okolí. Saalbach, Leogang, Maribor, Wagrain,..sníh, pod nulou a viditelnost pár metrů při štěstí.
“A co Semmering?” navrhuju.
“Hm, tak v Semmeringu je úplně super počasí..” kontruje ironicky Kamil od počítače
“fakt?”
“jo, jen -2C a 94% vlhkosti….” to ovšem nic nemění na tom, že je tam nejlíp z toho, co jsme našli.
Finální dohoda zní. Proti všem protivenstvím. Jedeme do Wagrainu dnes , další den s Nico Vinkem jinde, což upřesníme a jde se snídat.

Pondělí prožijeme na kopci v příšerným nečase. Úterý v dalším středisku strávíme čekáním na lepší počasí u MTV, což by dostalo do ústavu i odolnější povahy než jsem já. Ve středu si střihneme osmihodinovou session s Nico Vinkem a poté se vypravíme na cestu zpět, aby Kamil stihnul, kvůli dalším závodům, co nejdřív usměrnit angínu, kterou dostal odměnou za jeho obětavost pro foťák i kameru v tomhle strašným počasí.

Jednoduše jsme začali makat na tom, kvůli čemu jsme tam byli, ale to už je zase jinej příběh.
Rob

Varuju vás, tyhle řádky jsou extra zcestný.

Heleďte se, víc jak měsíc jsme fotily novou kolekci SUP 09. Nebylo to jednoduchý i když je fakt, že se užila hromada srandy.
Jenže.
Psát se o tom dost dobře nedá.
To by taky mohlo vypadat asi takhle:
Telefonování. Auto. Oblíkání. Štelování. Nekonečný opakování. Rozčilování se. Kopání do věcí. Kafe. Ze spaní mě budící mumlání s žádostí o opakovaný projetí. Sebepřesvědčování u snídaně, že musím jíst pomalu při zalejvání desetidekovýho sousta v puse horkým kafem.
Nezkrátil tu někdo dny?

Nikdo nezavolá…..prostě nikdo nezavolá, okusuju si nervózně nehty u okna v místnosti plný kol z nichž polovina je ještě nevyfocených. S časem lidí je to rok od roku horší. Logicky. A když konečně někdo zavolá, tak agentura: “Ahoj, jak to vypadá, jak jsi na tom?”
Vařit z vody. Pokolikátý už?

Druhej pohled je ten, když někomu konečně ukradneš čas a jde se fotit. To pak v paměti uvíznou sem tam kousky věru mistrovský.

Tuhle jsme projížděli cestou z focení kolem patologickýho ústavu:
“Hele tady se dá dělat brigáda..” pohodí Saki hlavou k budově.
Nevěřícně se na něj podívám, co tím myslí.
“No. Pětibábu za tělo..”
Pevněji sevřu volant “jak jako pětikilo za tělo?”
“No, jakože ho umeješ a tak..”
“To je tvrdá brigáda, zlatej supermarket, ne?”
“Jo. Asi jo. Když to na něj přijde, je to o nervy..” zakousne se do tatranky Saki.
Máme červenou. Koukám na Sakiho, kterej si mě ani za mák nevšímá a veškerej svůj vnitřní vesmír momentálně věnuje tatrance.” Co jako na něj má přijít?”
“No třeba náká křeč,ne..”
Aha, začíná mi svítat. Zasměju se “Jakože se cukne, nebo tě z ničeho nic obejme?”
“Spíš, že se z toho tvýho ničeho nic posere..” ukousne si další sousto Saki.
Koukám na něj.
“Máš zelenou. Jeď Robe.”
“Aha..”

Jindy jsme se ve spěchu sápali na kopec se všema těma cajkama a Slávek mi sdělil:
“Tady jsem běžel letos triatlon a zjistil jsem, že je lepší, když je ti už vysílením na blití, tak někoho spíš předbíhat, než když je ti vysílením na blití a někdo předbíhá tebe…”

Někdy samozřejmě jde o techniku. Když se nedaří a polevuje ostražitost, lehám si kam nemám a blesky dávám kam se nedávají.
Saki při x-tým pokusu o zatáčku zařval “hel is nýýýr..eh..kurva, kořen!!” a o pár centimetrů minul stativ s lampou, drahou jak dva top modely kola, ve kterým se zrovna zamotanej válí na zemi.
Tentokrát to vyšlo. Uf.

Onehdy jsme fotili sprej, no, koukněte jak může vypadat foťák, když už se konečně dolopotíte k výsledku, radši na přiložený fotce vedle článku. To vydá za víc než hromada slov, kterýma bych se vám to pokusil přiblížit.
Ve finále vám stejně řeknou, že by bylo lepší, kdyby jel zprava doleva než zleva doprava. Hehe, a tak je to se vším.

Em. O čem, že jsem to chtěl psát? O focení SUPu?
No.
Na to vám můžu říct jen tolik, že jsem letos poznal chlapíka, kterej při rozjezdu na skok mumlá “prostup mnoůůů”. No a Lukáš by řekl: “..se obávám, že jsem sešel z cesty.”

Já vás varoval.
Rob T.

Je asi 10 stupňů Celsia, vytrvale mží a my jedeme s Mártym na FMX. To je na hlavu postavený. Pro jistotu píšu Pilníkovi textovku, že vyrážíme a tiše doufám v odpověď, kdyby bylo něco v nepořádku, aby nás zavčasu odvolal. Čerčany nejsou za rohem.
Nic nepřišlo.
“Je ti jasný, že tohle nepřejde..” opáčí spíš řečnicky Márty.
Myslím, že mojí odpověď znal ještě než to řekl.

O několik hodin později se v milosrdným stínu občerstvovacího stanu na mě zazubí chlapík vedle mě: “Musíš tady..” a spokojeně si točí pivko.
Vzpurně znovu zalomcuju pákou od malinovky, která došla, a když to rozesměje i druhýho pána, co tam peče maso, tak si aspoň otevřu teplýho RedBulla a jdu zpět do tý výhně. Není nad kyselinu v žaludku.
Takže.
Jestli Pilník po roce beze stopy zmizí, je jasný s kým uzavřel pakt, protože mu počasí vyšlo skvěle. Neuvěřitelný.

Jeho tréninkovej areálek připomínal metro pod Václavákem ve špičce. Kam ty lidi nacpe příště netuším. Že by se rýsoval další paktíček?
Letos se závodilo. Nebyla to jen show, ale zasedla porota, která známkovala už tak dost dobře neoznámkovatelný kousky. Jestliže tam tři jezdci šoupnou čtyři motanice v podobě cliff flipu, super flipu, tsunami flipu a full can flipu, tam bych nechtěl rozhodovat za ně. Kór, když během toho, co ještě ocucávájí zamyšleně konce tužek, jim nad hlavou zahřmí KuXův 4takt při strašným whipu. Hroznej příběh. Jdu se radši podívat, jestli už doplnili pípu malinovkou. Jo, a vyhrál Libor před Pilníkem.

Skvělý na tomhle odpoledni, rok co rok, bývá, že to Pilník dělá i pro děti, který tam najdou požehneně atrakcí a různých soutěží. Petr, krom lítání ve vzduchu, lítá i po zemi a na vše dohlíží. Občas se s ním potkávám v takový frekvenci, že to vypadá na haluz. Doufám, že je doopravdy jen jeden Petr Pilát a nesupluje ho někdo, jak ty dva teplouše Milli Vanilli.

Co dalšího mě zaujalo? Poklonkování silným. Osobně jsem od kluků z Plzně dovezl 4 igelitky oblečení Humdrum na ceny. Při vyjmenovávání sponzorů akce se samozřejmě neopomělo na ruka ruku myje spojení Nike-RedBull-Nokia-GSMA-DC. To je v pořádku, je mi jasný, že do toho narvali dost peněz, ale když jsem nezaslechl ani mezi ostatníma žádnou zmínku o Humdrumerech, tak už jsem se jen pousmál tomuhle hloupýmu pochlebování. Pevně věřím, že z toho spíkrům káply ňáký ty tenisky. Ať slouží, hehe.
Aspoň zbude pro HDM víc místa v undergroundu.

No a o týden později jsem vyšvihl kousek jak za mlada. Sólo bez rádia, turba, klimatizace. 850km plus tři hodiny focení Kuchtova FMX jamu na Krajcáku. Pro změnu prach, vedro.

Že jsem si myslel, jak mě ve FMX už těžko něco překvapí (?).
30. srpna 2008 po 15h jsem uznal svůj omyl. KuX tam umístil 30m rampu. Slovo “děsný” je pro tuhle bestii lichotka. Obě dvě standardní rampy v konfrontaci působily jako krátký superkickery. Familierně to pojmenovali Bajkonur a rozjezd tahali na poctivou tři. Ve vzduchu strávili dlouho, že bych si během toho vyměnil trenky a ty jetý úhledně sroloval do ruličky. Ono se řekne FMX. Překotně rychlej progres tohohle sportu vás otupí. Přestanete být ve střehu a zůstávat zdravě šokovaný z toho, co ti chlápci předvádí. Ubývá překvapení, ubývá vzrušení. Běžte se podívat, jak se nalítává třicítka a vrátí se obdiv i respekt před odvahou týhle party.
No jednoduše jsem neměl chvilku bez stresu. Upřímně jsem se bál. Rozdíl mezi skokem a letem je tak velkej a malej zároveň. Pekelnej nápad, podívaná, výkony.

Kuchta letošní jam pojal jinak než v minulých ročnících. Opět, jako u Pilníka, zasedla porota, nebyla noční show a celkově to proběhlo komorněji. Žádný prázdý místo. Bez prodlev. Furt rokenrol. Chtěl jsem být v klidu. I jsem si vzal víc foťáků, jak si tam zalezu trochu pod povrch věci a jezdců. Místo toho jsem připomínal igeliťák ve vzduchu, do kterýho pokaždý těsně nad zemí opět foukne vítr. Vyhrál Pilník před Liborem.
Vlastně.
Liborovi se skoro pokaždý povede něco echt. Stejně jako nekonečně protahuje triky, tak je precizní a nekompromisní i v rotacích. Mrkněte do galerie na jeho underflipa. Tohle není žádný nakloněný salto převlečený za underflipa, že ne? Tohle je underflip.

Na to monstrum se rozjel i mladej Čert Záruba. Zaklapal jsem zubama, ale nebylo proč. Evidentně ví, co dělá a protahuje jak o život. Byla by chyba myslet si, že má jako nováček respekt.
Malej humdrumer Máťa na obou akcích 12m z plechový rampy? V osmi letech? No, kde to jsme?
K videní toho bylo opravdu hodně, ale Moukinovo 11ti letej bratr Filip Podmol v Čerčanech. Ehm. Na BMX exhibici jen tak tak dosáhl na šlapky, ale když tam začal motat flipy a trojky, tak jsem se musel štípnout. To mi věřte. Sem tam se jednoduše dějou věci jak na You Tube.

“KuXi, já asi pojedu domu..mám dost práce,víš.” prohodím, když z něj spadne stres z akce, chytne mě kolem ramen a možná chtěl nastínit, jak se odplazím nad ránem poblitej až na zádech a s vytetovanou míchačkou na beton-dvourychlostní-na břiše. Znám ty MX kalby..to bývá smutnej příběh.
Nevěřícně ustoupí, kouká na mě a .”..tak si jeď, když chceš..”
Tentokrát jsem nepolapen :-).

Každopádně, tyhle akce nakopali všem prdele jako kytary Visacího Zámku ve skladbě Temelín. Nikdo se s ničim nesral.
Proč taky.

Yo, Rob

V každým okamžiku něco končí a zároveň něco začíná. Není možný, aby to bylo jinak. Odchází noc, přichází den. Tam kde končí voda, začíná břeh, ale ten chlápek se ne a ne pohnout. Pozorně sleduju jak oddechuje a přemýšlím jak mu asi je. Zbědovanej je dost. Kůže barvy opečenýho špekáčku. Delírium. Večer odstartoval oslavou začínajícího Bike festu a skončí vzbuzením pod dohledem obsluhy. Až se tak stane, bude muset vysvětlit, proč si nad ránem vlezl pro jídlo na Větrák po zavíračce. Ještě, že ho chytli. V tomhle stavu by si leda usmažil hlavu v mikrovlnce. Možná je to jeden z případů, kdy vyjímka potvrzuje pravidlo. Jistě. Nám MRSN camp končí a hromadě lidí Bike fest začíná. Měl začít i jemu, ale bůh ví, jestli začátkem i neskončil, protože z tohohle se vyspat do konce Bike festu..nevím, nevím.

Měl bych vysvětlit lidem jak na focení bikingu, ale jak to vysvětlit? Zatím netuším. Není to nic exaktního. Ani si nepřipadám jako povolanej.
Při vysvětlování funkcí foťáků spěchám a snažím se kempery neuvádět do rozpaků, tím, že jim vysvětluju, co všichni notoricky znají. Jednoduše, žádný začátek lehký není. V terénu se zahřívám a večer u počítače už jsem jako pes a sestřeluju jim jeden snímek za druhým. Ve středu, už nebude co. To je jedna ze skutečností, která mě potěšila, Ten rozdíl. Po několika dnech by kempeři už zadavateli odevzdali práci bez zásadních připomínek. No a to je impuls zkusit jim předat ještě trochu víc. Ale tak jednoduchý to není. Ovládat foťák umí všichni a učených pouček znají 6x víc než já. Zasvěcený zkratky ani nepočítám. Ty jsem v životě neslyšel. Tak se zaměřuju na základy komponování. Práci s lampou a několik fíglů, který mě napadají. Stejně potom koukám, jak vydrží na jednou místě sedět, ležet, a čupět u průjezdu třeba 30 jezdců. Některý návyky z nich evidentně půjde sundat těžko.

Když už jsem tady, míním večer, po kaučování, zapracovat i na svým vlastním ježdění. Znáte to, když něco máte naučený, vyhovuje vám to a nikdy vás nenapadlo něco změnit? A ono je to blbě. Vím o sobě jak tragicky marnej jsem na jakýkoliv 4X dráze. Beznadějně. Nesjedu jí. Neprohoupu. Nezatočím. Rozbiju se. Filip mi trpělivě, snad podvacátý, vysvětluje, jak se v tom zhoupnout. V jednoduchým místě, který by normálně nestálo za přibrždění, se snaží sedříd ze mě špatný prohoupnutí. Lokty. Kolena. Projel bych to stokrát, ale udělat to tak, aby neměl výhrady je pro mě téměř Rubikova kostka. Krom toho mi dovolil jen tři šlápnutí. Prevít. Zkouším to vochcat jak to jde, pozdržováním šlápnutí, převodem. Nejde to. Asi to fakt budu muset zvládnou tělem. Pokaždý, když už mám dojem, že si ze mě dělá srandu, tak se sebere a udělá to tak samozřejmě, jako se vy otočíte na chodníku, jestli za vámi někdo nejde, potom, co si potichu pšouchnete.
Opakování je matka moudrosti. Když už je mi jasný, že to nezvládnu, tak to tam padne. Nadšeně se otáčím na Filipa. V dalším okamžiku plivu prach. Přelítl jsem řidítka, díky zarostlý díře vedle dráhy. Vám to říkám. Jsem na dráze marnej. Za pár dní se přesvědčím, že i v lese dokážu zaperlit.

Je před čtvrtou hodinou ráno. Při třetím zazvonění telefon vypínám. Při šestým zabouchání na okno si hážu polštář přes hlavu a dělám, že nic neslyším. Filip s Lukášem se zoufale snaží dostat na pokoj chvíli před svítáním. Vzhledem k tomu, že netuším zamčený vstupní dveře, jejich vyvádění ignoruju jako sajgon vožrálů před hospodou. Kubajsz vyměknul a nakonec jim okno otevřel.
Damjana donesli holky a půl hodiny později. To se dělo plus mínus každý den, takže Filip s Damjanem se na snídani dostali možná 3x? Já se hlídal. Kocovinu nesnáším a tak uvodní a závěrečná party stačila. Ani jednu jsem fatálně neprohrál, i když jsem prošoupal na první málem chrániče od skluzavek po zemi a o závěrečný, která se proměnila ve smršť bych se nerozepisoval :-).

Chčije ze mě krev. Osahávám si lícní kost a zuby jak moc je to všechno zbouraný. Za pár minut to přichází k sobě a začíná palčivá bolest. První šutr mi rozhodil stopu, druhej sežral kolo a třetí následně hlavu. Rána jak od demoliční koule. Malá helma zůstala ušetřená. Vše mířilo na levou stranu obličeje. Snažím se za pomoci Filipa vysápat na cestu v dosahu horský služby a fantastickej freeridovej trip z Kralickýho Sněžníku pro mě končí po několika hodinách.
Obvaz mi motají kolem očí a ve mě se pere záchvat klaustrofobie se snahou uklidnit se. Pod horama přesednu z Defendera do sanity, která se mnou jede jak s játrem k transplantaci. Při jednom předjíždění pod horizontem se v duchu pokřižuju a odevzdaně zavřu oči. A je to tady. Div se nezabiju na kole a oni mě pak dorazí v sanitě. Tohle se může stát jenom mě.
Pro tentokrát to klaplo a “ve zdraví” jsem se dostal až na chirurgii, kde mi zrengenujou celou hlavu, páteř a ruku. Nic naštěstí neprasklo, tak se jde jen šít a stylově omotat ruka.
Čekám, že následující dny nebudou procházka růžovou zahradou, ale zavřený oko je naprd. Necítit spánkovou kost, tvář, nos a zuby taky. Furt koukám jestli nebryndám.
To ještě není nic proti ranním bolestem asi tak za týden v holobytě. K čemu mi je, že “co bolí, to se hojí”, když se každý ráno bolestí kroutím jak přišlápnutá užovka.

Tak snad to kemperům za foťákem něco přineslo. Cokoliv, na co si budou moci v budoucnu vzpomenout a postavit na tom třeba bezva nápad a vytvořit perfektní snímek. Že až chytnou klíště do prdele, přiměje je to přestat se válet a začít na tom kopci fungovat. Jsou dny, kdy budete po akci ve stejným stavu, jak bubeník po vystoupení Slayera. Kdy přestanete dumat nad chytrejma poučkama. Kdy zapomenete všechny vychytralý zkratky ze sofistikovaných internetových fór. Kdy přestanete řešit, jestli někdo vedle vás má lepší model foťáku. Kdy zapomenete na všechno kolem sebe a budete se soustředit jen na to, jak se dopracovat k fotce, kterou chcete. Je v tom trocha fanatizmu. Pokaždý, když přijde dojem skvělý fotky, je to na chvíli, aby to odznělo a zjistili jste, že to vůbec ještě není ono. Já to tak mám už několik let. Né a né se dopracovat k tomu, aby to vypadalo tak, jak chci. Doufám, že to tak ještě bude dlouho, protože nevím, co by začalo, kdyby tahle smyčka skončila.

Hey oh, Rob

Měl jsem naplánováno si postěžovat, že na mě nečekal nikdo z cedulkou, ale Michal mi vzal vítr z plachet, protože hned jak jsem vylezl z letadla opravdu s cedulkou stál a cucal u toho kalíšek kafe. Nicméně mě trochu vydusit nechal. Schovanej se náramně bavil, jak hledám, na jakým terminálu jsem to vlastně vylezl.
Abych nezapomněl. Jsem v Amsterdamu.

V noci jsem upadl do komatickýho spánku, který brzo skončil, protože mám hlavu pořád ještě slušně potlučenou z Dolní Moravy. Oko už je otevřený a lebeční kost začínám cítit. S ní i zuby, ale krucinál, je to kurva bolest. Doma jsem se zdržel několik hodin a hned mazal pryč. Dusných 35 stupňů se postaralo, že cestuju spařenej jak metalovej fanoušek s řepou na koncertě Anthraxu. Neměl jsem náladu stěhovat foťáky do menšího báglu, tak to riskuju a velkej bágl, do kterýho přibaluju ještě Márošákovu kameru mi nakonec berou nahoru. Cajk. Nikdo s ním nebude mrskat o letištní beton. Protentokrát.

MP bestiálně dře při dráhovým tréninku. Neměnil bych. Já mám dvě hodiny na to, abych nachytal vypovídající a přitom “jiný” fotky. Zároveň i natočil něco pro Novu, k sestřihání šotu o MP před olympiádou. To jsem zvědavej. Už vidím ty kecy u střihacího pultu. No jo no. Jsem fotograf, né kameraman.

“Nespím já, nespí nikdo..”
…prohodí pobaveně Michal a odflusne si z okýnka na dálnici. Já pohodlně rozvalenej za ním si následně spršku setřu z obličeje. Poposednu si a klimbám dál. Stejně jsem tak zapařenej, že bych stěží zaregistroval, kdyby se na mě vyblila kráva.

Totiž….ukusuju z desetihodinový cesty domů. Aspoň, že není zase 35 stupnů, ale přijatelných 34. Takže se nedivte, že jsem se protentokrát nerozepsal. Je totiž načase spolknout další milosrdnej brufínek. Notebook mi vaří na kulkách, což taky není úplně příjemný. Za několik hodin budu ještě na Aralu hledat mušle na dámských záchodech a následně hluboko v noci volat záchranku k beznadějně spícímu chlapíkovi na rychlostní silnici mezi Plzní a Varama.
Asi jsem už jetej, takže..
..shutdown.

Rob

Venku je pěkně hnusně. Focení 09 kolekce Craftu je téměř za námi. Přemýšlím, jestli o tom něco napsat nebo nenapsat. Není co napsat. A chronologicky seřadit dny, kde popíšu činnost, je horší než vyplňovat daňový přiznání. Na druhou stranu jsem na tom dělal s holkama, které dřely. S holkama, které to se mnou táhnou už pěkně dlouho. S holkama, které si zaslouží poděkování. No a já mám svůj web, kde nemám žádnou návštěvní knihu, kam by někdo psal, že si myslí, jak je to ubohý a tím je přiměl ke sklopení očí. Takže vlastně proč ne.

Abych je představil. Zuzka, Kačka, Jiřka.

Jiřka je mezi námi čerstvě. Fotit s námi začala letos a dělá si se mnou nejvíc co chce. Vůbec nevypadá na to, jak je drsná. Nesmím dělat chyby, protože “nechtěl by`ses, doprdele, radši už soustředit?” při osmém opakování mě fakt poslouchat nebaví. Krom toho o to víc toho zvořu následně. Ironie jí cizí není a já jí ještě neznám tak dobře, abych jí odpálkoval stejně drsně jako Kačku se Zuzkou.

Kačku k focení přemluvila před pár lety Zuzka, když jsme potřebovali druhou holku do Madridu. Vždycky jí říkám, ať se netlemí na foťák jako kůň, protože pak jako kůň vypadá. Jenže ona se směje jako kůň skoro pořád. Tím nechci říct, že vypadá jako kůň :-). Vžije se asi do každýho úkolu. Potřebuju fotit trekking, za pár dní fotkám věřím. Na kole jezdila jak trouba. Letos? Vyfotím co potřebuju a výsledek je suveréní. Na lyžích, snowboardu..no comment. Transformace běhání od žalostnýho výsledku po skvělej výsledek jí trvala rekordně krátce.

Zuzka fotí ze všech nejdýl. Na kole jezdí jako o život, ať to fotím nebo nefotím. Je věčně oškubaná, takže nejen, že těm snímkům věříte, ale víte, že kolem žije. Je tu od začátku a veškerý akce dělá s klidem Yula Brynnera v Sedmi statečných. Výsledky stojí za to. Dobře se na to kouká a nenechá si nic líbit. Je ochotná jít i do velkých akcí a když to neklapne nefňuká jako dítě. Sakra dobrá kombinace.

Nejlepší na nich je jak jsou normální. Stále jsou to ti spratci. Stále inspirujou. Jasně. Kačka nevydrží řádit na AC/DC tak dlouho jako já, i přes můj požehnanej věk, Zuzka nesjede na kole co já…nebo aspoň né pokaždý a Jiřka nedokáže nasrat lidi svejma hláškama víc než já, ale jde jim to. Snažej se holšišky, snažej.

(to aby jim ta chvála nestoupla do hlavy..)

Holky. Díky. Je skvělý pracovat s váma. Užívám si to na tripech i mimo ně. Máme hromadu zážitků, nejsou všechny jenom růžový, ale věřím, že většina z nich nám všem stojí za to. Nikdo nám je nevezme, neokoukají se a nezajdou jako drahej dárek. Díky vám.

No řekněte lidi..nemám kliku? Mám.
Rob

Od chvíle, kdy jsem se otočil poprvý, jsem ztracenej. Mozek produkuje ty nejhrůznější hororový scénáře ve zběsilým tempu utrženýho těžebního vozejku Indyho Jonese. Ty někdo zaznamenat, tak sošku Oskara navlíknou do Humdrum trika, nastřelí strniště, a přejmenujou na Roba.
Je tma jak v pytli. Srdce mám až v krku, stoupám do poctivýho kopce uzemím nikoho kolem opuštěných dolů na rudu a komplexu s ruinama baráků. Vše chytře situovaný v lese. Lampy tu nejsou. Přijde mi, že to kolo dělá strašnej rambajs. No jednoduše jsem osranej až za ušima. Je několik minut po čtvt na čtyři ráno a já se sápu z Kraslic za Mártym na Bublavu.

Včera nás totiž napadlo zahrát si na dobrodruhy a jít si odpočinout filmováním a focením přírody z posedu. Přesněji zvěře. To přece nemůže být těžký.

A kvůli tomuhle jsem zamáčkl budík ve tři ráno, abych div nenačůral vedle záchodu jak jsem měl zavoskovaný oči. Mozek tápe co jsem to večer vlastně chtěl a kvůli čemu vstávám. Jak na potvoru se mi ještě zdálo nevím co, ale ve snu jsem začal slastně usínat asi půl minuty před zazvoněním budíku. Je mi, jako by mě zadupalo stádo splašených pštrosů.

My prostě čas od času takový nápady máme. Kdesi v nás jsou dobrodruzi. Jenže naivita v našem podání je často neuvěřitelná. Asi to sami znáte. To si uvaříte fazole od Hamé na Coleman vařiči v lese minutu od nejbližší silnice a hned se cítíte jak Krokodýl Dundee. No a tom mluvím.

“Tady si vem čelovku a bundu” uvítal mě Márty. Sáhnu si ve tmě na předloktí a fakt, že mám jen triko s krátkým rukávem. Zima jak v morně a strach z nočního průjezdu dolama mi evidentně zablokoval informaci, že jsem si zapoměl mikinu.
“Díky”.
Jsme vybavený a mysleli jsme na všechno. Bágl s jedním foťákem, několika rolema filmů, bez blesku. Prostě odlehčená survival výbava. Jsem na sebe hrdej, jak jsem to podchytil. Horší je, že moje durch skejtový tenisky v tý mokrý trávě kloužou jak mejdlo na lině a je mi zima na nohy. V báglu mám minimalistickou výbavu i piškoty, ale fusakle ne. Chtělo to lepší boty.
Asi budu mít varhánky.

Nakonec jsme našli posed, kterej se nám hodil, vydrápali se na něj a začali čekat. Furt tma. Musíme bejt potichounku, ať nic nevyplašíme.

Přesně vám asi nevysvětlím, jak se čas vleče, když se snažíte být absolutně zticha a každou minutou očekáváte dvanácteráka se stádem laní za křovím. Jenže tak to nechodí. Ona ta zvěř prostě nezačne courat jen proto, že už jste se uvelebili a čekáte.

Prvních deset minut jde, pak se začnete ošívat.
Dalších deset minut, oči ochabujou, uši taky, mozkem se honí znuděný kraviny.
Následujících deset minut a hra na dobrodruhy nás postupně přestává bavit.
Začínáme dalších deset minut..

“Ty sis` prd !”
“Neprd..”
“Prd…dyť to cejtim!”
“Sakra Robe neprdl..”
“Murtěji doprdele já to nebyl a nikdo jinej tu není..prd sis`.”

Pár vteřin hrobovýho ticha..

“Neprd..”
“A ještě k tomu ti hrozně smrdí z dršky. Takhle se prozradíme…vlastně jsme tu zbytečně, protože fouká k lesu a ty ses právě div neposral a táhne ti z huby..”
“Hele začínáš mě štvát Robe!“
“Ty mě taky..”

Je jasný, že jsme vydrželi trpělivě čekat tak něco přes půl hodiny než jsme se přistihnuli jak na sebe tlumeně prskáme. Určitě to bylo slyšet až do Německa.

Ventil upuštěn a my čekáme dál.
Minuty se zase vlečou.
Svítá.
Začínám mít hlad. Zašmátrám v báglu a zašustím sáčkem od piškot.

“Co to je?!!” sykne Márty
nejsem si jistej jestli v jeho tónu cejtím podráždění, úžas nebo mix obojího.
“Piškoty”
“Ty máš piškoty?!”
“Jo..” začínám tušit kam míří..
“My čekáme na zvířata a TY TADY MÁŠ piškoty?!”
Nenajdu argument ani kdybych chtěl, to jsem podělal..
“Hm..” hlesnu.
“…jseš chytrej..” nechává poentu masochisticky viset ve vzduchu Márty.
Si připadám jak blbec.

Za další půl hodinu už zvesela krafeme, probíráme ženský, kola a pramálo myslíme na to, proč tu vlastně jsme.
To je zvláštní, jak veškerá morálka povolí.
Smějeme se, mluvíme nahlas, bezstarostně šustíme piškotama ze sáčku mezi náma, hecujem se, kdo doflusne dál a tak podobně..

Až do chvíle, kdy jsme přistiženi nepřipravení….

“Bacha vole! Vole čum! Čum!” plive kolem sebe Márty nedokousaný piškoty a sápe se k vypnutý kameře, div neurve s ohlušujícím praskáním posed ze stromu.
Už to vidím taky!
“Co to je !!??” křičim na Mártyho “Co to je?! Srnka?” Natahuju se bezmocně pro foťák pověšenej na nejvzdálenější větvi.
“Jezevec vole..”
“To je jezevec??…Páni!!! Jezevec!”
Švenkuju s teleobjektivem po celý louce a né a né ho najít. Když ho dostanu do hledáčku, tak mizí za stromem..
“Máš něco?” ptám se zklamaně Mártyho.
“Jo asi jo….” kontroluje zakousnutej netrpělivě do spodního rtu na LCD kamery.
“ !!! Je tam uáááááááá….” hulákáme na sebe na posedu jako bysme vyfotili sněžnýho levharta.
“Jezevec Márty…je-ze-vec…chápeš to!”
Mám velkou radost.

Takže slejzáme z kopce promrzlí, s durch botama, ospalí a máme radost z toho, že Márty má na kameře sunoucí se šmouhu a já si aspoň vyfotil Bublavu při východu slunce…

Tak teda asi tak, no. Rob