Stopadesátikilová paní výpravčí, s hláskem jako konipásek, mi ukázala, do jakýho autobusu si mám nastrkat bágly. A tak tu funím na nejrušnější ulici v Budějovicích zadkem do silnice a snažím se tam všechno dát. Pochopitelně, to bych nebyl já, aby něco šlo jednoduše. Výluka vlaku přes hranice, protože ČD zvyšují komfort cestování. Jestli se jim to povede, tak to bude dozajista nejdražší přeprava v naší galaxii, vzhledem k tomu, kolik jízdenky stojí teď, za tu špínu bez služeb, protivnýma průvodčíma a slušnou šancí, že vám další spoj ujede.
Ale, abych dokončil myšlenku, proč nejde něco jednoduše. Do autobusu se samozřejmě přede mnou nasoukalo družstvo středoškoláků s tělocvikářem a nesmírnou hromadou bagáže na vodu. Mám pokračovat? Myslím, že to není nutný.
Ve chvíli, kdy Germáno vyndal svojí letitou pláštěnku, tak je to v prdeli. Chčije jako na Pitta s Freemanem v Sedmi. Rozhodně nebude mít smysl v týhle sibérii měnit filmy, tak šetřím každým políčkem, aby to ňák vyšlo do konce. Jsem tu bez akreditace. Jen čekám do pondělka, než začneme dělat na naší práci. Akreditací mi je Nissan klíčenka, na který se mi houpe jízdenka z lanovky. Ve spojení se stativem a fotobáglem to snad projde. Vypadá to jako akreditace. A prochází. Oranžová šňůrka pracuje. Jednou mě málem jeden z organizátorů vychytal, ale tvářil jsem se tak otráveně, že během zdlouhavýho, okatě pracnýho sundavání báglu, nad tím mávl rukou “I believe you…” a zaměřil pozornost na někoho jinýho.
Je ráno po 4X, dřepím u okna, koukám na provazy deště, mrak kousek nad barákem a snažím si to nějak přebrat.
“Jak je venku?” ospale zamrmlá z peřin Strup.
Od včera vše ještě nestihlo ani vyschnout. Nemusím být Klaus, aby mi došlo, že skrz naskrz to bude zase do půl hodiny. Dnes jedou DH.
Jsem tu sám za sebe. Nemusím se tudíž znásilňovat, ani zatěžovat vkusem grafiků, redaktorů, editorů a jiných, kteří rozhodujou o tom, jak by snímky měly vypadat, a jak budou prezentovaný. Nikdo po mě nic nechce, takže beru jen jeden starej foťák a několik rolí BW filmů.
Ten chlap si ze mě snad dělá srandu!? To nemůže myslet vážně. Prolítne mi hlavou, když jeden vysoký Slovák usoudil, že z mýho fleku to vypadá hezky. Přiklátil si to ke mně, změřil si mojeho dědečka na krku. Demonstrativně vzal do ruky svůj aparát, velkej jak tři moje foťáky na sobě a jeden z boku, načež si bez rozpaků stoupnul přede mě, že jsem cejtil jeho zapařenej kyselej smrad, kterej vznikne z kombinace nepranýho, mnohokrát propocenýho oblečení, čerstvýho potu a deště. Všechny scénáře, který jsem si v hlavě promítnul, vedly ke kolizi podobný těm, kde v Disneyovkách buldok s ohromným tělem a drobounkýma nožičkama ležérně drží králíčka v jedný ruce a uvolněně ho druhou fackuje. Já bych byl králíček.
Neprojel kolem mě Kovarik, když jsem se spakoval a odcházel? Projel.
Na vyhlášení jsem se moc nezdržoval a hladovej jak vlk, mokrej a špinavej, kmital na barák, ať se vše rychle začne sušit. Bylo toho dneska dost.
Kačka a Kamil šli pařit do Intense stanu. Dívat se, jak Cedric ojíždí panu z výlohy shopu. Určitě hezkej zážitek, ale já budu rád, když u toho nebudu.
My jsme si se Strupem, Mártym, Martinou a Adamem dali pohodovej večer u TV, pivko, véča, pokec. S Adamem jsme naplánovali budoucnost DH scény u nás a před spaním okomentovali nesmyslný emerický pseudofilmy.
Ti dva se přimotali po půlnoci, Kačka odpadla hned do ticha a Kamil si šel ještě zaštěkat na záchod. Pak si přisunul hrnec k posteli a zelhnul taky.
Další ráno. Protírám si oči. Chčije.
Vše při starým. Počasí na týhle štaci je precizně mířenej low kick.
“Jak je venku?” originálně zamrmlá z peřin Strup.
Takže vysedáváme u počítače zkoumáním počasí po okolí. Saalbach, Leogang, Maribor, Wagrain,..sníh, pod nulou a viditelnost pár metrů při štěstí.
“A co Semmering?” navrhuju.
“Hm, tak v Semmeringu je úplně super počasí..” kontruje ironicky Kamil od počítače
“fakt?”
“jo, jen -2C a 94% vlhkosti….” to ovšem nic nemění na tom, že je tam nejlíp z toho, co jsme našli.
Finální dohoda zní. Proti všem protivenstvím. Jedeme do Wagrainu dnes , další den s Nico Vinkem jinde, což upřesníme a jde se snídat.
Pondělí prožijeme na kopci v příšerným nečase. Úterý v dalším středisku strávíme čekáním na lepší počasí u MTV, což by dostalo do ústavu i odolnější povahy než jsem já. Ve středu si střihneme osmihodinovou session s Nico Vinkem a poté se vypravíme na cestu zpět, aby Kamil stihnul, kvůli dalším závodům, co nejdřív usměrnit angínu, kterou dostal odměnou za jeho obětavost pro foťák i kameru v tomhle strašným počasí.
Jednoduše jsme začali makat na tom, kvůli čemu jsme tam byli, ale to už je zase jinej příběh.
Rob
