Já k tomu vážně přišel jako slepej k houslím. Logicky, protože cyklisti by neměli běhat.

Vraťme se zpět do dubna.
Stojím na zahradě a mávám na bagr, kde má všude udělat díru. Až je dodělá, odjede a já se pustím do práce. Tady postavím zeď, tady taky i támhle a na ní plot. Jednoduchý. Jsem rád, že jsem se do toho pustil v dubnu. Budu mít volný léto a to je oč tu běží. Do června, v nejhorším případě, když to jó přeženu do července a je hotovo! Skvěle jsem to rozehrál.

Bagr odjel a díry byly kapánek větší, než jsem si představoval, ale okolnosti a terén nic menšího neumožnily. Vlastně stojím uprostřed Ground Zero. V levý ruce lopata a pravou rukou se drbu za uchem. Výraz mám dost zmatenej. Ruka s lopatkou a spodní ret se klepou.

O pár týdnů později na mě už dávno dolehlo, jak to bude.

Neměl jsem čas na kolo, na sebe, na volno. Vše se scvrkolo do bubliny: práce s foťákem+kompem a do “tý druhý práce” – s lopatou a betonem”.
Rád bych čtenáře upozornil na onu větičku: “neměl jsem čas na kolo”, aby jim neproklouzla.

Pokud ježděním na kole žiju a k tomu mám ještě kutání tajných trailů (který doufán nikdy nenajdou v lese řvoucí rodinky, voháknutý od větnamce ze Sportisima ánébó progresivně komunitní bajkeři, lovící sociální prestiž skrze selfie z míst, kde je kůl…sorry..cool být) – je dost těžký se s tím “nemám na to čas” srovnat. Nemít čas narušuje vnitřní rovnováhu.
Teorie vám řekne, když není čas na kolo, nepůjdeš na kolo. Nebo nepůjdeš kutat. Nebo nepůjdeš cokoliv jinýho. Jenže on to není matematickej vzorec. Když narušíte rovnováhu, někde se to projeví. Jako jebák, kterej nejde vymáčknout. Zatlačíte ho uprostřed čela, vyleze na víčku levýho oka.

Moje Andy běhá. To je skvělý! Taky jsem na základce běhal, ale jako všechno ostatní – nešlo mi to. Jenže najednou jsem byl v situaci, kdy se mi náramně hodilo nevymejšlet kam pojedu, nehledat kolo, ani nevymejšlet, který ze zanedbaných trailů je průjezdný, protože to stojí čas navíc. Kdežto nazout tenisky a běžet, se ukázalo jako perfektní minimalismus.


Tak jsem to zkusil, všechno v těle bylo proti. Počáteční obrana všech svalů, šlach, úponů, kloubů, všeho! Celej já se uvnitř vzpíral cizímu pohybu a dostával jsem za odměnu fyzickou bolest, která byla nejprotivnější kolem druhý ráno, při uhekaný cestě na noční učůrnutí. Známe to. Mezi námi je TOLIK ortopedů-amatérů, kteří mají důvody chtít běhat, ale vědět proč to nedělat. První poučka řiká, že: “mě bolí kolena, jinak bych běhal”. Ta je jako argument téměř nedotknutelná. Ač je mnoho lidí s reálnými problémy v kolenou, zdaleka jich není tolik, kolik o tom mluví. Je to obyčejná obhajoba svýho pohodlí a komfortní zóny. Nápad jít si zaběhat stornuje první poučka, ještě dřív než se na řadu dostanou možnosti jako rozhejbání, technika, výdrž, odhodlání. Myslím, že ani vy byste nechtěli slyšet příběhy mých kolen, kdyby mohly mluvit. Já ty příběhy znám zpaměti.
Kdo chce hledá možnosti, kdo nechce, hledá důvody. I proto, protože při běhání jednoduše furt něco bolí. Jednou kolena, jindy kotníky, pak chodidla, následně holeně a když nic z toho, tak uklouznete a natáhnete si prdelní sval. Tak to prostě je.

Abych to ještě víc zašmodrchal (protože jsem roztržitej), vlastně tu byl ještě jeden “začátek” běhání roku 2019. Jen jsem si ho jaksi nevšiml:
Ten je v časový ose tohoto roku téměř bez povšimnutí asi dva měsíce před okamžikem, kdy jsem v dubnu mával rukama na bagr.
Přes zimu jsem byl aktivní jinak, než-li v posledních letech. Nenajížděl jsem km v sajrajtu, netrápil štěrkolet tunami soli. Chodil jsem. Cože?! Ano – chodil. Chodil, hůlkoval, tahal se s báglem a celkově jsem se pokusil experimentovat. Nevadilo mi to, což mě samotného překvapilo.

Jednoho dne jsem komputeroval natolik usilovně, až jsem musel “vystřelit” ven. Bez plánu, bez vědění co chci tam na venku dělat. Měl jsem 30-40min času, ne víc. Najednou koukám a já klusal. Koukl jsem znova a fakt jo. Klusal jsem. Následně častěji a častěji. Bez cíle, bez plánu, jen tak.

Tahle epizodka měla svůj vliv na tom, že když na jaře přijel bagr a odstřihl mě od kola a kutání, jaksi automaticky jsem následoval tenisky na dně hromady v boto-bedně na verandě. Považoval jsem to za nóvum, protože jsem na zimní epizodku zapoměl. Zůstala ve mě nevědomky.

Takže jsme se dostali k tomu, že jsem zjistil, že běhám. Přesněji řečeno – klušu. Když odzněla prvotní vzpoura tělesných bolístek a já měl dojem, že už se to dá přežít, vylezly mi prsty z letitých tenisek.

“Můžu pomoct?” nadhodila holka, když usoudila, že ten pán zkoumající cenovky bot, začíná zmateně pokukovat po dveřích, kterými tak sebejistě před okamžikem vkráčel.

Já byl ten pán a ta holka byla ta holka.

O pár minut později sedím uprostřed hromady rozbalených krabic a zkouším jednu botu za druhou.
“No a nebylo by tu něco smysluplnýho tak do dvou tisíc?”
Slečna na mě vrhla pobavenej pohled a já zatoužil onu blbou otázku nikdy nepoložit.
Prostě jsem jen nevěděl, že běhací tenisky stojej jako tři kubíky betonu C20-25-jemný kamínek.
Musím uznat, že i její argumentace, když jsem začal hledat slevy v drahých botech byla pádná, jasná a srozumitelná. Na jednu nohu mi nazula jednu botu, na druhou druhou a já se proběhl. Věřte, že nechcete běhat v horší botě, i když o trochu levnější (v kontextu tak jako tak vysoké ceny) a vy cítíte ten rozdíl. Nechcete.
Takže jsem stál před krámem s krabicí v igelitce a s propoceným trikem ze šoku, kterým jsem prožil při vymačkávání pinu k platbě za krabici, k níž jsem zadara dostal igelitku.
Tak jo, asi by nebylo chytrý za daných okolností v nich neklusat, že jo?

Ale to nemá vliv na to, že stále je to jen doplňková aktivita. Jen než dostavím zeď nářků před, za a vedle baráku.

Jednou u večeře Andy nadhodila cosi o Horský Výzvě, což jsou běhací závody nahoru dolů, kde dětské tratě začínají na 20km. Andy to má ráda a já jsem rád, že to má ráda. Samože to poběží.
Ovšem představa mě na staru mě rozesmála natolik, že jsem měl po dlouhý době vážně hezkej večer. Jako vtip to bylo znamenitý.

Jenže…

…jenže Andy měla tou dobou jak na potvoru narozky a přeci jí nebudu kupovat ňákej bazmek na baterky. Prošel jsem všechny alternativy a vždy to skončilo u startovnýho na HV. Ach jo. Tak jo. Budu jí oporou.

Odpočítávají deset vteřin do startu, stojím uprostřed davu, kterej si proklepává stehna, zmateně se rozhlížím po kolemstartujících, kteří se culej jako by šlo o lampionovej průvod a evidentně netuší, co Je – Nás čeká a že tu všichni nevyhnutelně chcípnem.
Andy se směje a mně zčistajasna dochází, že můj plán být jí tu oporou se jaksi otočil.

Tři – dva – jedna………a zbyla mi vteřina, ve který jsem už jen stihnul zavřít oči, nasát nosem a vydechnout pusou.

Můj plán byl jasnej. Přežít seběh do Jáchymova a zkusit vyběhnout na Klínovec. Pak už se na Božák dopotacím. Je legrační, kolik detailů se nedá předvídat. Třeba paní co se furt motala v naší skupince běžela s kamelbakem. Fajn. Hadička na pití je dobrá hadička, jenže ona celou cestu šplouchala a já z toho děsně potřeboval čůrat! Kor v 6km seběhu, kdy se tak jako tak natřásám s veškerou vlastní morbidní vyžraností. No hned za bezdomovcema v Jáchymově jsem skočil do křoví a se zakloněnou hlavou děkoval bohu, že paní už běží přede mnou, za mnou nebo kde chce, ale mimo doslech. Zkrátíme to. Na Klínovec jsem vyběhl a z Klínovce do Božáku jsem se domotal. Přežil jsem. Nebylo to špatný. Skvělá zkušenost o tom žádná, ale na ničeho podobnýho už se nikdy nezúčastním.

Jenže…

…jenže koncem července stojím na startu toho samýho lampioňáku, znovu jakožto parťák do nepohody. Rozdíl je ten, že jsem na Šumavě. Start místo Božáku v Rudě a v cestě místo Klínovce Pancíř.

Naši hlídaj malou, Andy se zase směje a já jsem opět .. už ne ve zmatku, ale odhodlanej. Nikoliv všechny překvapit a tajně vyhrát , ale zmáčknout sám sebe. Když už to stojí, kolik to stojí plus všechny cesty a výdaje kolem, řekl jsem si, že by bylo škoda to zase odklusat na přežití v komfortní zóně a vlastně si z toho udělat tak trochu drahej výklus ve froně funících lidí.
To byl můj posun.

Na Pancíř jsem se vydrápal, seběh z Pancíře peklo, kterým prostě seběhy po sjezdovce jsou. Pod sjezdovkama mě doběhla ňáká holka:
“Ahoj, je tohle dvacítka nebo čtyřicítka? Tam byly šipky na obě strany.”, mávla rukou za sebe.
Kontroluju pro jistotu mapu na hodinkách.
“Dvacítka, tohle je to nejkratší, co tu maj. Tam dozadu byla čtyřicítka a to nechceš.” Snažím se o vtip.
Holka se pousmála.
“No já běžím něco takovýho poprvý, většinou běhám půlmaratony a tak.”
Aha, blesklo mi hlavou. Další oběť těch píčovin ve městech, kde všichni vystartujou a odpoledne se zabalený do alobalu potácí metrem domů.
Spletl sjem se.
“Jo, já už to běžel a je to docela dobrý, člověk se musí kousnou, to víš.” odpovídám mentorsky a furt netuším, jak příšerně jsem se spletl.
“OK, tak jo. Pousmála se na mě. Já koukám, že to tady moc o běhání není. Tak já zase běžím, ať to jde! Ahoj!” Zasmála se s utekla. (Dopředu).
Krve by se ve mě nedořezal. Z 12km do cíle se najednou stalo 120. Co tu dělám? Plácám teniskama za cenu tří kubíků betonu o zem. Ježiši.

Asi 5km před cílem nám traséři připravili takou drobnou idiotinu v podobě přeběhu louky do kopce. Vyběhl jsem z lesa, zaostřil přes louku a zaklel si pro sebe něco hodně, hodně sprostýho.
Cupital jsem a najednou mi secvaklo, že ty figurky mátožnejch atletů přede mnou jsou v klidu a maj to zadara. Já taky. Na volnoběh klapeme, abysme to doklapali v umístění, který jsme si rozdělili cestou.

Jen že ješ tě nejs me v cí li. Odrecitoval jsem si mezi nárazy plácajících nohou sám pro sebe.

Rozhodl jsem se jim, do toho pořádku hodit vidle a zrychlil jsem. Zklopil hlavu a míjel jednu figurku za druhou. Nekoukal nalevo napravo, ale vnímal jejich nasraný výdechy.

Nešlo VŮBEC O NIC, jen o princip. Tohle je závod a tak to je. Cejtil jsem, jak postupně zrychlovali a nikdo nechtěl přenechat svý (do teď) XX-tý jistý místo tomu debilovi, co byl ještě před chvilkou tou figurkou v bezpečný vzdálenosti za nima.
Na konci louky nebylo nic jak bylo na začátku louky. Posbíral jsem je všechny. Zbývaly 4km se seběhem a já byl limitu. Co teď. CO TEĎ?! Přeci jim neřeknu, že to byla jen sranda a nepůjdu se vyblejt do malin!
1/ až do cíle se neotočím.
2/ jestli si někdo bude chtít vzít svý 36. nebo kolikátý místo zpět bude ho to muset bolet víc a dýl něž mě a já jsem v tomhle parchant.
3/ nikomu z nich nedám ani krok ani metr ani nádech zadarmo. Hovno! Hovno! Ani Hovno!
Mlátil jsem v záklonu nohama rychleji než Buddy Rich mlátil do bubnů, viděl nejhustší mlhu přes metr vody a krok z kopce protahoval, až jsem si říkal jestli to běhání vlastně není nebezpečnej sport, páč jestli někde došlápnu blbě, zlámu si 18 kostí v těle, počínaje nohama a příšerně odřu bradu.
Funění a bouchání tenisek za mnou! Vylítl jsem z lesa na asfalt u pumpy v Rudě a jen tak tak se tam nerozplácl, jak jsem nestíhal dohnat vlastní kroky, rukama jsem točil rychleji než kancelářskej větrák. Při pohledu z pumpy to muselo vypadat impozantně!
Furt slyším, že jsou za mnou. Prostě ne! Nechám tu všechno. Chceš moje místo? Dej víc – NAZDAR!

/tunel/

Už mě nikdo nepředběhl. Za cílem šňěřuju celý cílový prostranství v nepravidelným směru i zrychlování, jak se snažím dohánět podlamující se nohy. Hudbu i spíkr řvou něco z plechovýho potrubí a vše se divně slejvá. Registruju, jak dobíhaj ti atleti, kterým jsem do toho hodil vidle a propichují mě pohledy. Dělá mi to STRAŠNĚ dobře. Byli jsme buhví kolikátý a snad půl dne za vítězem. Nejvyšší tepovku tohodle roku
jsem měl tady asi kilák před cílem, když jsem se málem rozplácl u pumpy a pak se snažil ještě natáhnout krok. Boží! A zhroutil jsem se do nafukovacího čehosi za cílem.

Na tento víkend jsem si s sebou vzal slavnostně kolo, protože už jsem zase trochu koketoval s tím se rozjezdit a mít opět všechno tak, jak má bejt. Druhej den se svezu na kole na Špičáku a všechno v mým světě znovu začne být “bude dobrý”.

Následujícího dne jsem si na Špičáku na kole odřel koleno, čímž jsem musel to “všechno bude zase v pořádku” odsunout na neurčito.
Tak to chodí, přátelé :).

~rt