Knedlík. Klidně si vzpomínky představme jako knedlík. S odstupem času se slijí do jednoho tvaru, který nerozlišuje jestli se jedná o pět dnů nebo patnáct roků. A přesně jako podlouhlý knedlík si ten tvar můžeme představit. Nese spoustu pocitů, ale pramálo detailů. Nebylo lehký donutit se každý den dělat poznámky. Ale tento zmuchlanej notýsek teď dokáže částečně rozmotat detaily pod nánosem času, umožňuje vykreslit příběh a orientovat se ve struktuře celýho toho knedlíku vzpomínek.

Ranní slunce nezadržitelně prořezává krajinu Idaha a probouzí jí do dalšího rána. Semtam kolem s charakteristickým rachotem projede tahač, měnící se postupně v menší a menší tečku, až se vpije zpět do obrazu a zanikne stejně jako vznikla. Ticho ranního odpočívadla narušuje občasné ranní zašramocení, zastřený hlasy, tupé bouchnutí dveří a první brumlající motory tahačů vydávající se na další nekonečnou cestu od rozednění do setmění. Čůrám do uschlý trávy na kraji dálničního odpočívadla. Další tahač s charakteristickým čumákem se dal do pohybu a když mě míjel – zatroubil. Což mi přerušilo čůrání jak když utne a hlavu zarazilo hluboko mezi ramena. Tak tak jsem se nepocikal. Od volantu toho osmnáctikolovýho monstra vykukuje droboulinká hlavinka s trvalou a drobným obličejíčkem dámy. Mrs.Doubtfire! Blesklo mi hlavou. Máváním seschlé ručky gestikulovala, ať padám do budek, že tady se venku nečůrá. No jo vlastně – Emerika. Jenže já jsem čech, kterej nerozumí. Tedy vesměs rozumí, ale je dobrý selektovat, kdy rozumnět a kdy nerozumnět. S odzbrojujícím usměvem jí volnou rukou mávám na pozdrav a pokračuju v tom co mi přerušila zatroubením.
Odšourám se zpět do dodávky, kde Brian s ranním rozcuchem kouká do mapy, aby se ujistil, že nás čekají další hodiny bez zatáčky. Vnitřek auta postupně opouští celonoční naprděnost.
“Asi čtvrt hodiny odsud by mohlo být něco k snědku.” Zamumlá do displeje navigace Brian.
“Snad to nebude další Subway hnus.” kontruju s tím, že tam dojedem a uvidíme, jestli si něco uklohníme v autě nebo se nasnídáme tam. Naštěstí to bylo bistro jak vystřižený z filmu. Koženkový lavice u výlohy s výhledme na parkoviště, pár řidičů v kšiltovkách a paní se žvejkačkou, drdolem a přehnanou rtěnkou stojící nad námi s tužkou, notýskem a konvicí kafe. Abychom neporušili děj této klasické situace, objednáváme si vajíčka se slaninou.

Celé to začalo asi měsíc před odletem. Na Skypu mi zazvonil Brian. Do obrazovky mi cpal cizí počítač s fotkou, kterou jsme ukořistili před pár roky v Kanadě a ptal se jestli vím, co dělá. Samozřejmně nepřiznám, že nevím a odpověděl, že vím, ale nemám tušení. Pokus o blbej vtip vyzněl do prázdna.
“Jsem v Intense a domlouvám náš další výlet – znáš Jenn?”
“Ahoj, Jenn, rád tě poznávám.”
“A tohle je Jeff.”
“Ahoj, Jeffe.”
Seznámení s majitelem Intense a jeho ženou tedy proběhlo hladce.
“Kdy bys mohl odjet?” nenechal mě soustředit na situaci Brian.
“Záleží na Tobě – přizpůsobím se.”
“OK, já to tady dohodnu a sepíšu ti mail s detaily.”
Poté mi ještě udělal bleskovou exkurzi po fabrice a ukončili jsme to na parkovišti před firmou, kde nad kolem s někým hloubal Joe. S ním jsem stihnul prohodit, už jen několik slov, protože je tam prej nesnesitelný vedro a otočil telefon do slunce. Gentlemansky jsem přešel, že tím mířil na počasí, které panovalo v Kraslicích, když tu byl.
“Znáš to, ne.” škodolibě se zazubil do monitotu a položil to.
Natáhl jsem se odsunul záclonu, abych se ujistil, že venku stále mží.
“Zmetek.“ zasmál jsem se do prázdný obrazovky.
O měsíc později jsem si do tašky naházel svých pět švestek a přes Londýn zamířil do LA. Dlouhá cesta začala.

Je zajímavé, kolik detailů v hlavě zůstane. Kolik míst a okolností dokáže být známých, ačkoliv jste je měsíce nebo roky neviděli. Stejně tak na mě působí Lopesovic domek. Zahrada, garáž a několik míst v Laguna Beach. Změnila se auta, ale to se dalo předpokládat. Stál tu podobný Sprinter ve stejné barvě a vlastně i úpravě, jako naposledy. Ale větší, prostornější, obludnější. Nasteroidovaný BMW nahradil obdobně nasteroidovanej Mercedes AMG a vytuněný Mini nahradil Porsche Cayene. Kola se přesunula z garáže do nový boudy za garáží. Není jich méně, jen jsou jiná. Po letech na Ibisu se Brian upsal Intense. Uvnitř baráku zůstalo vše při starém. Na okázalost si nepotrpí, na normálně hezký, útulný bydlení ano. Největší novinkou je bezesporu Maverick. Malej capart, kterýho je plnej barák. Spokojený dítě, na spokojeným místě, ve spokojený rodině.

Brian nikdy neztrácel čas. Na kole i v běžným dni se pohybuje efektivně. Proto těch sedm týdnů uteklo tak rychle. Než jsem stačil otevřít kufr, byli jsme zpět z fabriky Intense i z prvního výletu na Mammoth.
Intense sídlí cca hodinu a půl o Lopese. Za kopci Ortega Oaks. V Temecule. Právě tyto kopce můžou za to, že se tam relativně přátelský oceánský klima nedostane. V Temecule vládne pouštní výheň. Sežehnutá krajina tak ňák čerpá impulsy k životu z místního jezera. Pro Středoevropana to nic nemění. Vedro a sucho k zalknutí.

Následoval první výjezd a to do zmiňovaného Mammoth mountains. Cesta tam vede skrze poušť, kde se určitě natáčely všechny zapadlý a vyprahlý scény z Hollywoodských filmů. Waynovky, Segalovky, Marsovky, U-Turn, prostě stopro všechno. V těchto hodinách rovný silnice je veškerej zmar, opuštěnost i kýčovitost scén těchto filmů. Takovej kousek od přepychu pobřežních rezidencí, kde barák stojí, co by se zdravým rozumem nikdy stát neměl. Jenže lidi jsou ochotný to zaplatit, takže stát může. Do těchto rezidencí, které jsou díky honbě za výjimečností paradoxně všechny dosti stejný, se zve na snídaně třeba Obama. Za čtvrt miliónu babek. To zajistí prestiž před sousedy. Onu přidanou hodnotu. Takhle se třeba mohou získávat peníze do budoucích kampaní – protože spousty utracených peněz poplatníků za bezpečnost celý snídaně, je pokroucená protiváha honoráři. Jeden by si lehce mohl myslet, že se tím (určitě nechtěně) sají ty peníze vlastně právě z lidí. Onen ventil je pouze moci- nebo prestiže-chtivý zbohatlík. Ovšem, to je čirá spekulace. Pochopitelně. Prostě snídaně s Obamou, nač se v tom pitvat.

A jen pár hodin cesty od těchto životních hodnot, které mají smysl jen pro několik lidí, stojí chatrče v ničem, nekonečný opuštěný vlaky, rezavějící vraky aut, který pamatují svět, který tu už dávno není. Izolované osady s vlastními pravidly a výjevy, který známe právě z těchto filmů. Štáby to sem nemají daleko. Fascinující je, že furt je na co koukat tam, kde není vůbec nic k vidění.
Později se na obzoru pouštní výhně vztyčí zasněžený vrcholky a obraz kýče je dokonán. Hezký.
Z městečka Bishop, který je první větší město po hodinách v poušti, už jen stoupáme. Klima se mění, hory mohutní. Krásné počasí toho dne vystřídal noční vichr s déštěm a zima s větrem dne následujícího. Naštěstí se odpoledne trochu umoudřilo. Řídký vzduch mi ždímal plíce a nedostatek kyslíku decimoval svaly bolestí, ale to se poddalo. Nezmatkovat, zpomalit, nereagovat očima, myslet. Naučit se vycházet s tím, co je. Takže to šlo. Ztuha, ale šlo.

Z Mammoth jsme zamířili po třistadevadesátpětce kolem Yosemitskýho parku přes Carson city do Rena v Nevadě. Noc a den jsme strávili u Paula Basagoitii (to je divný jméno na skloňování). U Paula byl shodou okolností na návštěvě ještě Filip Flisar. Slovinský skikrosař, který se utkává na svazích s Petrem Krausem. Během dopoledne na místním plácku se skoky slovo dalo slovo a Filip ve vypujčený obstarožní Tundře se přidal k nám přes Truckee do Tahoe. Po hopsání v Truckee se i naše cesty na čas rozdělily. My se vydali na sever jezera Lake Tahoe, Filip na jih, kde na nás počká u kamaráda Trevora. Po dni a půl v Incline village a ohoblování zdejších trailů se přesouváme na jih do South Lake Tahoe za Filipem. Trevor, u kterého už byl nakýblovanej je také profesionální lyžař. Odpolední plán byla loď na Lake Tahoe. Nakoupili jsme piva, něco k snědku a odvázali Trevorův člun. Uplynulo necelých 20 minut a my jsme se začali přibližovat k západnímu břehu, když můj zrak padnul na prapodivný plavidlo. Vypadalo jako plovoucí lešení nebo tak něco. Zvrchu vedla skluzavka a vedle bylo nainstalované skákací prkno. Na horní plošině stály dvě postavy a študovaly jakési kolo. Ano kolo. Stručně – dost divný výjev sám o sobě. Jak jsme se přibližovali, postavy se stávaly zřetelnějšími. Vteřinu za vteřinou ve mně lechtal divný pocit. Když jsem se ujistil, že mě zrak nešálí, začal Brian halekat cosi na jednu z těch postaviček a ta započala halekat zpět. Palmer. Na vrcholu tý divný konstrukce stál Palmer a Zink. Originálnější setkání s ním si prostě nevymyslíte. Na tý pláži jsme se všichni vespolek zůstali – za občasnýho serfování na vlně – povalovat, dokud slunce nezapadlo za horizont. A tak jsem se setkal s Palmerem. To nevymyslíš.

Po návratu od Tahoe jsme se několik následujících dní poflakovali po Laguně a okolí. Jezdili jsme, fotili jsme, atd. Jeden sestupák v parku, který mi ukázal, si pamatuju kdysi dávno z nějákého videa. Požádal mě, jestli bych mu to vyfotil hezky. Že tam odsud má několik snímků, ale žádný nevynikl. Po obhlídce jsem mu oznámil, že tam musíme být před východem slunce. Neprotestoval a druhého dne ráno jsme to cvakli. Líbí se mu, tak snad to tentokrát vyniklo.
Večer měl dost podobný místo o kousek jinde. Park vystřídal beton. Nebyl to větší skok. Ani delší. Ale celkově byl těžší. Příjezdem/přískokem, zatáčkou před tím náskokem, trefovačkou na dopad, zlomem na odjezdu. V reálu mě děsil víc než skok v parku. Nechtěl jsem Briana vidět rozmazanýho po betonu. Aby toho nebylo dost, nešlo to dost dobře vyfotit. Všude se bylo něco rušivýho na pozadí, co bouralo harmonii snímku. Šlo se zaměřit na estetiku, ale mohutnost zcela zanikla. Musel jsem se rozhodnout, bohužel si tentokrát diktovalo podmínky samo místo.

Dny v Laguně utekly, my se ocitnuli opět u Intense v Temecule. Můj úkol byl dokumentovat pro Intense dealer meeting. Po tomto poměrně fádním večeru, jsem přespal u Jeffa Stebera a ráno na mě čekal Luca Cometti. Jeden z jejich závoďáků a před námi bylo jednodenní focení modelu 951 EVO DVO pro nadcházející katalog. Luca je fajn kluk. Den s ním utíkal v poklidu. Vcelku jsme si rozuměli, takže to šlo hezky od ruky a než bych řekl “okurka”, zase jsem stál u Lopesovo dvěří a mával Lucovi na rozloučenou. Ten za pár hodin sedal na letadlo na východní pobřeží, kde ho čekaly další závody.

Zpět na Mammoth. V tamějších horách za pouští pokračovaly dny Intense. Kromě dokumentace jsem tam dokončil focení akčních snímků na nových modelech pro již zmiňovaný katalog 2015. Chris Kovarik, Claire Buchar, Brian a…, ale o tom za chvíli.
Ráno Chris dokončuje přehazování komponentů Chromag na kolo, které bude pro focení jezdit. Tenhle Australan, pověstný svým silovým stylem jízdy a výrazem chlápka, se kterým není radno si zahrávat, byl překvapením. Pokornej, vtipnej, relativně tichej a trpělivej. Lítal kvůli focení jak vocas a nenadával vůbec na nic. Jeho žena Claire doplňovala naší skupinku o to usměvavý, sympatický a krásně jezdící. Elitní sjezdařka měla pod sebou model Hard Eddie, ale i tak to sedělo. Opět jsem se utvrdil, jak lehký je fotit jezdce, kteří skvěle ovládají kolo. Navíc jsem se několikrát přistihl u spokojenýho mručení nad skutečností, že si tu fotím s Chrisem. Jako jezdec mám občas nutkání vidět souvislosti trochu jinak. Ano, taky jsem Chrisův fanda. Jo a abych nezapomněl – Claire Buchar je Klárka Buchařová, narodila se ve Špindlu a semtam vypustí ještě český slůvko. To jen tak na okraj.

Den se nachýlil, já zaplul na pokoj a před půlnocí s klimbající hlavou dokončil fotky toho dne, když si ke mně přisedl Andrew Herrick. Poprvé jsem se s ním setkal před pár roky na večeři v Laguně. Tehdy byl ještě u Cane Creek. Osvětlil mi, že Shaun Palmer se tam s námi neochomejtá jen ze sentimentu, ale následujícího rána mu předloží k podpisu smlouvu. Uznávám, že si tím získal mou pozornost. Palmer a Intense spolu začínali. O tom, že se Palm zázračně vrátí jako závodník sní hodně fanoušků, ale je to stejný jako ti Elvisové, co věří, že Král žije. Víme, že se nevrátí, protože čas nezastavíš, ale ti, co ho zažili závodit si pamatují, že On je prostě Ten, který v určitém bodě působil na sjezdový mountainbiking jako zjevení. A teď měl plnit roli ambasadora. Ulevilo se mi, že po něm nebudou chtít už závodit. Mít Palma na svý straně je pro firmy určitě sakra dobrá vizitka. A tak mi tam ukazoval nástřel knihy, ve který budou použity fotky a blížil se k poentě. „Potřebuju, abys ho ráno pro nás portrétoval,“ vypadlo z něj nakonec. Přiznám se, že jsem asi ani po dechu nezalapal, ale z ňákýho divnýho důvodu ve mně vevnitř zadrnčela strunka obav. Všichni dobře znají jeho vrtochy, kdy neměl problém mávnutím ruky a otráveným výrazem odehnat kontrakty na padesát tisíc babek jen proto, že mu neudělají signature model. Třeba bot. A tak jsem mu řekl, že jasně, ale nechci na něj být sám. Jeff půjde se mnou.
Tak. A šel jsem si lehnout.

Ranní akce se odehrávala v garážích. Palmer dokonce přišel jen s drobným zpožděním a stoicky vykonal, co po něm bylo žádáno. Snažil jsem se být rychlejší, než obyčejně a šlo to. Cvak-cajk, cvak-cajk. Nechtěl jsem ho v žádným výrazu zdržovat ani o vteřinu déle, než bylo bezpodmínečně nutný. Ač jsem se na začátku obával, po chvíli jsem si uvědomil, jak málo – pokud vůbec – portrétuju někoho, kdo se nepřetvařuje nebo třeba jen nesnáží tvářit jinak. Palmer takový toho rána byl. Stál přede mnou a výraz měl zcela svůj. Ani náznak přetvářky. Neuvěřitelný. A tak se stalo, že se Palmer po rocích vrátil do byznysu a shodou okolností u toho byla i česká stopa. Trnka fotil základní fotky pro prezentaci. Je to legrační. Není to tak dlouho, co letěl na plakátu v mojem pokojíčku. Rozhodně bych to znovu zařadil do škatulky – to nevymyslíš.

Den se střídal s nocí, místo s místem, světla velkoměst s nočním svitem planin, čas běžel a cesty utíkaly. Pomyslná mapa se posouvala pod koly dodávky. Las Vegas, TJ Lavin, Arizona, Utah, Kolorádo. Právě tam na týden přibrzdila tečka znázorňující naší dodávku v dvourozměrném světě cest a míst. Boulder je hezké i rozporuplné město zároveň. Působí uklidňujícím dojmem, ale večerní rojení hipíků (těch špatných hipíků) mu trochu kazilo kredit. Jako ve většině podobných měst těsně pod horami, je i Boulder plné sportujících lidí a celou atmosférou sportu a aktivit skrz naskrz nasáklé. Co se mu nedá upřít – je zapamatovatelné. Jeho rytmus, atmosféra se tak trochu vymyká.
V Boulderu sídlí Pearl Izumi, další ze značek, které spolupracují s Brianem. Před návštěvou jsme se ráno jeli projet na místní traily. Vlastně mě ani nepřekvapilo, kolik lidí tu jezdí, běhá, chodí před prací. Tak trochu plný kopce. Pak sprcha a do práce. Návštěva fabriky byla formou exkurze, takže se dá říct, že k večeři jsem usedal s vypatlanou hlavou. Vyjížďka následující den mě málem smazala úplně. Šedesát mil ve výškách mezi dvěma a třemi tisíci metry, ve spalujícím vedru přivábila myšlenky na spásu ve světle konce tunelu. Jen tak tak, že jsem nezačal tiše vzlykat. Celá tahle epická jízda mě zastihla nepřipravenýho. Jak vodou, tak jídlem, tak báglem i neznalostí poměrů. Následkem je, že od toho dne nemám rád “vyjížďky” v Kolorádu. I přes divukrásný prostředí, majestátný hory, americky se smějící lidi, americky zdravící lidi, pocit toho, že tohle je barák TJ VanGardena, přes cokoliv. Je to tam sice hezký, ale ať se to zdá sebevíc rouhavý, prdim na to. Mě to bolelo jak hovado a moc to neuchlácholil ani následující den v mnohem zábavnějších trailech. I do nich jsem vyjížděl se staženou prdelí, co mě zas čeká. Ale jinak cajk.

Týden v Boulderu se nachýlil. Tečka na mapě musí o kousek dál do Winterparku v Utahu. Stačilo přejet Berthoud pass vysoký 11,800 ft. Ve Winterparku měl zastávku další díl světového poháru endura, EWS. Vcelku obsáhlou reportáž z něj sem napsal a vyfotil pro magazín Velo č.9/2014. Tam je toho o hodně víc o téhle zastávce. Takže na pár dnů trochu toho závodního stresu. Nemám ho rád já ani Brian. Joe už byl zase s námi. Lopes prokázal i bez specifickýho tréninku, kam patří. Nepamatuju si přesně, jak skončil, ale vím, že z třináctého místa ho vytlačil spadlej řetěz v poslední erzetě. Kdo zná poměry v EWS dnešní doby, dokáže ocenit toto umístění.
Joe odjel za rodinou kousek odsud. Něco kolem devatenácti hodin cesty a naše cesty se měly spojit za pár dnů v Bellinghamu, WA.

Nekonečný přesun zůstal vesměs na mně. Briana chytla záda a tak většinu cesty trávil vzadu na posteli. Já se opřel o volant, nastavil tempomat, rozumnou stanici v rádiu a držel směr.
Ačkoliv je cesta vážně monotónní, neustále je co vidět. Barevné, zelené, rozervané Kolorádo přechází do Wyomingu s prériemi a ostrými štíty Tetons na levém horizontu. Pak Utah – vyprahlý, oranžový a plný divnotvarů. V našem případě i divokého počasí – silný vítr, prudké deště. Idaho s takovou plochou obdělávaný půdy, že to nepopíšu. Oregonské lesy, jezera, svou vyprahlostí i nenápadnou výškou planin přechází do zalesněného smrkového Washingtonu s bílými vrcholky hor nad línií lesů. Má to něco do sebe.

Městečko Bellingham je kousek pod kanadskou hranicí. Dokonale ucpaný dálnice kolem Seattlu a Everettu položila otázku, kam se všechny ty auta vejdou. Tohle nedává smysl. Nevejdeme se sem. Dřív nebo později budeme k životu potřebovat tolik věcí, že se sem nevejdeme a zdechneme vlastní blbostí. Vždyť pouhý pohled na aplikace chytrých telefonů, ke kterým se lidi upínají proto, aby sportovali (!) … napovídá, že už teď jsme na tom se selským rozumem fakt bledě.

V Bellinghamu jsem si uvědomil, že jsem zde už kdysi byl. Netušil jsem to, dokud jsem neprojel, kolem bistra, kde jsme večeřeli před čtyřmi lety.
Důvod, proč tu zastavujeme, je shop-ride, který má Brian nasmlouvaný pro místního dealera Intense, bikeshopu Fanatik.

Zdejší traily mě po delší době opět bavily. Nejvíce mi připomínají ty naše krušnohorský. Hustý les, žádný dálnice, příroda, málo zasahovat. Ano, měly větší flou, ale byly fajn! Co zůstalo, je příšerný vedro. Odpolední ježdění i brzy ráno – prašť jako uhoď, furt jsem byl durch. Skupinka kluků, co tu s námi jezdila, byla rozmanitější než obvykle. Atmosféra zdejšího ježdění připomíná Oregon. Vlastně jsou sousedi.

A odsud už jen do Kanady. Po přejetí čáry nás čekala další naprosto apokalyptická zácpa pod Vancouverem. Neuvěřitelný a nepopsatelný, takže nepopisuju. Na letišti jsme vyzvedli Brianovu rodinu a přeposkládaný v dodávkách vyrazili na závěrečnou zastávku. Do Whistleru.

Zde už jsem byl a díky mému psaní vlastně i Vy. Zjednodušeně řečeno je to vesnice s lanovkou a bikeparkem. Z jakéhosi zvláštního důvodu si ho ikonizuje celý bikový svět. Tím důvodem může nebo mohl být optimální mix jezdců, fotografů, kameramanů a lidí schopných to všechno zabalit, vyslat do světa ve správnou chvíli a ve správný náladě trhu. Nebo tak něco. Osobně si zde užívám traily mimo bikepark, protože ten je peklo. S Joem jsme se shodli na tom, že každé kolo z druhé ruky by mělo mít orazítkovaný a notářsky ověřený průvodní certifikát „Nikdy nejezdilo na Whistleru“. Není-li certifikát, kolo je po smrti. Tolik k místnímu bikeparku.

Už při prvním bolestném výjezdu na jeden z trailů jsem zas čuměl, kolik detailů si pamatuju a po různu vybavuju. Jako bych se tu škrábal před měsícem a ne před několika roky. Těžko říct takhle z hlavy, který další moment z Whistleru vypíchnout. Dny si byly náramně podobný. Parádní, ale do řádek by se zase vměstnaly jen pod slova ježdění, focení, plánování a nabírání sil – to poslední bych podtrhl. Zní to fádně a nudně. Jenže není. Jen k tomu není moc co napsat. Dvakrát jsme vyrazili do terénu se Scotem Secco, kameramanem Pinkbiku, točit úryvky do Brianova segmentu snímku Builders. Dvakrát jsme vyrazili s místníma na epický vyjížďky po okolí. Jednou, vlastně jo – jednou, což bylo o posledním dnu mého pobytu tam na té straně světa, jsme porušili pravidla a šli fotit na Top Of The World trail za rozumnýho světla. Což znamená, až když se park zavře a hora osiří. Tím nám bylo dáno moře času na různý povalování se, házení kameny, schovávání se před hlídkujícími hlídkami parku, pochrupávání a jiné podobné činnosti. Když se všechny tyhle kulišárny povedou, tak to je pak jiný focení v jiným světle a dá se říct, jakoby i na jiným trailu. Najednou to má takříkajíc koule.

Ranní loučení po sedmi týdnech bylo smutný. Sice jsem se těšil domů, ale Lopesovic rodina se mi stala mojí americkou rodinou. Starali se o mě jak o vlastního, a já si odvezl spousty krásných vzpomínek! Zapnul jsem pás sedačky Boeingu 747 a měl před sebou stejně dlouhou a otravnou cestu – ale domů!

Velké díky za vše, Lopes family!

~rt