9.1.2017
20170107_R330007

Ještě se léčím z toho, že jsem vyslyšel výzvu #Festive500 a co kvůli ní vyváděl. O tom smolím menší článek, který tu vydám zakrátko. Možná bude ve “Stories”, ještě nevím.
No nic – jde o to, že štěrkoletí sezóna je v plným proudu a byly co? Vánoce! Pépeelko do závěje před barák vyhodilo i jeden balíček od PROTOCYCLES, který skrýval pár drobností od Chromagu. Sedla na štěrkolet i MTB a pár gripů. O MTB napíšu třeba na jaře, teď se budu držet štěrkoletu.

Protocycles se nově stal dovozcem komponentů Thomson a malinké ochutnání mi poslali i pro štěrkolet. Proto už nebudu mít pod zadkem “co dům dal”, ale nóbl sedlovku Thomson Elite Seatback a nóbl sedlo Chromag už nebude jen na MTB, ale i na šedivákovi – model Moon DT. Víte – nezrychlí mě to, ale když ono je to prostě fakt hezký!
20170108_R330044

Vélká změna se udála na hejblátkách. Z Kampy jsem nečekaně (velmi děkuji, kamaráde!) přešel na komplet Sram. Mám zmrvenou ruku a levý zápěstí v mrazu trpí více než v létě. Nemusím-li s ním nic dělat, je to pro něj osvobozující. A Sram má 1×11 i hydro. Vlastně jsem po něm dlouho pošilhával, ale že ho budu vozit mě fakt nenapadlo. A tak mám 1×11 s hydraulickýma brzdama, který nevím jestli brzdí víc nebo míň než-li mechanické (vlastně ani nevím, vzhledem ke styčné ploše gum a jejich tlaku, jestli bych chtěl, aby brzdily víc), ale rozhodně umožňují oproti lankům brzdit nesmírně pohodlně, klidně jedním prstem – a to je pecička bombírunk. Kotouče 140mm.
20170108_R330045
20170108_R330042
20170108_R330040

Vše vyvěšené na českém rámu od RB, který není potřeba měnit, protože je to RB. Čerstvě doplněno karbonovou vidlicí Ritchey.
20170108_R330039

Pár lidí se mě ptalo co je ten rám vlastně zač, tak to zodpovím. Jedná se o předchůdce RX. Písmenka RR jsou pouze kamufláží, jde vlastně o RX s trochu jinou trubkospecifikací. Ve firmwérové hatmatilce geeků by se tomu řeklo RX v0.9. Projdou tam 40mm gumy nebo tak něco, mám ho jen pro kotouče a co na něm nemusí být, tam není. A taky to je To, co z RB dělá vyjímku na trhu. Funkční, primitivní, odolnej, strašně výkonej a syrovej.
To je můj štěrkolet v osazení v1.2 ve standardně bojových barvách – jiný sem na západní frontu snad ani nejdou.
Přesah tohoto kola je masivní a nevstahujou se na něj žádný škatulky typu: odsud potud FR, odsud potud Trail, tady Gravel, ale bacha – sem už ne — tady CX a další bla bla bla – díky bohu to ne! Tenhle voják je „vem a jeď“ kategorie.
20170108_R330053

RB RX v0.9 na vidlici Ritchey // hejblátka Sram Rival 1×11 hydro // sezení Thomson+Chromag // kokpit Ritchey.

__________

9.12.2016
IMG_3103
Hektický, hektický, hektický – klišé! Poslední dobou se toho na mě sesunulo dost. Mlelo mě to, až jsem nevěděl kudy kam. Po dvou týdnech jsem se už cejtil jako někdo, kdo nemá čas ani na svůj vlastní život. Natáhnout čapáky, vypnout zvonění telefénu a bouchnout dveřma! Země se bude točit dál, a dvě hoďky mimo hru nepohnou pravděpodobně ani s otvíračku v Penny. Otočit se zády ke všemu a celou váhou s roztaženýma rukama se do toho opřít. Udělat si svůj vlastní plácek, místo, kam ten každodenní hnusostresospěchohnis nepustím.
IMG_3104
Co čert nechtěl, zrovna to vyšlo na takovej ten legrační teplotní paradox, kdy tříhodinovej déšť, který během pár hodin přešel do “jasno / -10°C / hvězdy” se postaral o týden pod ledem. A to myslím, jakože opravdu pod ledem. Všechno bylo zakonzervovaný, až běda. Ježdění v těchto podmínkách nebylo wattovou filharmonií (beztak mám na řidítkách blikačku a ne kalkulačku) a ani prestižácká avg z toho nevypadla. Spíš jsem si bicykl vodil jako odjištěnej granát. Ve finále to byla zábava. Zvrácená, ale když jednou jezdím sám, není potřeba nikomu vysvětlovat vnitřní mechanizmus, proč mě to baví. A co já vim, podle mě by se to mohlo hodit v sezóně na těch oslizlejch šutrech a kořenech, ale důvodem to určitě nebylo. Prostě to tak vyšlo a opět jsem si připomněl, že nevyjet by bylo hloupější než jezdit po ledě.
IMG_3120
IMG_3123

––––––––––

3.10.2016 – Van Tu Frí – klep – klep – zkouška mikrof ónu

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Listí se zbarvilo, tráva zežloutla, jeřabiny dozrály, jeleni řvou jak posedlý a v Penny je na spadnutí vánoční klistýr mozků. Podzim se letos dostavil gentlemansky decentně. Skoro, jako by mu ulítly včely.
Ale…on už tu je. My ještě nevyklízíme pozice z trailů. Jak znám ty uchyláky ze západní fronty, tak ti les kdejaký sněhový přeháňce zadarmo nedávají. Přesto oko pošilhává po štěrkoletu víc a víc. Až jim vlezeme do sedel, neslezeme, dokud se nám neodkrví pindíci. Všechny ty mantinely a pravidla, který štěrkolet vlastně nemá, nás opět namotají a nepustí. Těším se na ty zvláštně poklidný zážitky, při kterých se musím hódně pevně držet, abych samým dojetím nezačal cvakat hipsterský fotky. Stejně tak na ty intenzivní, který k tak “nudnýmu” ježdění bez integrály a porno-motokrosů vůbec nesedí. Poloměry zatáček, co za boha nepasujou na poloměr jízdy a vždy jsem z toho s nohou na zemi, ztuhlým rameno-ksichtem a vytřeštěnýma očima děsně překvapenej. Zvráceně i na ty spálený trubky z neuváženýho nadšení prvních dvou zatáček desetiminutovýho kopce. A jo – i na ten kužel světla.
To zas bude prča…
20160102_Stefan-RX2__VISTA400_16003

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

20160510_P5100098

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

2016-10-02-0001

_________
29.3.2016 – Norek, třetí štěrkolet

20160326_Stefan_Hajis2_APX100_16016

V dnešní době dvacetimegových telefonů (protože čím víc mega, tím víc lepší foto) by se mohlo zdát, že každá tahle zápisníková fotka vzniká zdlouhavě. V porovnání s telefonofocením “tasit-cvaknout-zfiltrovat-vyvěsit” ano. S porovnáním s mým komerčním cvakáním na digitál také. Jenže zdání klame. Musím sice zastavit, sundat batoh, vyštrachat foťák a použít obě ruce pro ostření atd., ale při tom zdržuju spíš svými rozvážně opatrnými pohyby, aby mi někde nelouplo při sesedání, jinak ne. Tady nelaboruju, nekomplikuju, nepře-přemýšluju, nezdržuju, nez-akč-ňu-ju.

20160326_Stefan_Hajis1_APX100_16016

Hájisovi už také přišla krabice se štěrkoletem, takže tu již nebrousí lesy jen dva Heiníci, ale i novotou vonící a dokonce barevný Norek. První výlet vedl na 2.pás železné opony. Jen lehce nakouknout, jaký je tam stav ohledně sněhu a průjezdnosti. Ne, není to od věci, třeba dnes (následujícího dne, když klovu tyto řádky) jsem strávil první hodinu po kotouče ve sněhu-to jen tak na okraj. Další okolností byl fakt, že s námi jel Hájis prvně a není nutné mu to znechucovat tempem ani objemem. Štefüno v jednu chvíli prorazil přední duši a tak zbyl čas i na Hájisovskou obligádní kamelku. Stylově u betonových hranolů, původně střežící bezpečnost naší izolace před špatným kapitalistou. Nyní střežící alespoň zdejší lom, aby tam nikdo necouvl Formanem pro cokoliv na zahrádku.
Dveře se pootevírají.

20160326_Stefan_Hajis3_APX100_16016

20160326_Stefan_Hajis4_APX100_16016

20160326_Stefan_Hajis5_APX100_16016

_________
23.3.2016
20160206_Stefan6_TMAX400_16010

20160206_Stefan4_TMAX400_16010

20160206_Stefan2_TMAX400_16010

Konečně jaro! Od začátku zimy se ho nemůžu dočkat. Co od začátku zimy – od prvních náznaků předešlé odcházející sezóny. I přes nepopiratelnou snahu Zimy to cyklistům v posledních rocích ulehčovat, to furt není takňák ono. Jak by řekl Dundee “dá se na tom přežít, ale chutná to jako klíh”.
To navlíkání do x smradlavých vrstev před každou jízdou už je prostě nepříjemný. Jaro začíná prvního března (co si pamatuju od školky, jsou zimní měsíce prosinec-leden-únor) a s tímto dnem by se měly odhodit blatníky i termobundy. Proto tu věším tři snímky ze začátku února. To jsou ty nahoře. Bláto, slunce a 10C.
A dolní tři z předevčíra (vzhledem ke své notorické nechopnosti něco tu publikovat zavčasu, upřesňuji – z 12.března). Ano to jsou ty ve sněhu, mlze a s atmosférou optimální k sebevraždě.

Bez-názvu-1

scan0003

scan0004

__________

1.2.2016

Víte, nepokoušíme se tady o dobývání osmitisícovek, ani se nepřipravujeme na olympiádu, ani se nesnažíme vymyslet kulatou kostku. Stručně, neděláme nic výjimečnýho, jen si jezdíme po práci, z čehož vyplývá, že mnoho vyjížděk je zcela nezaznamenáníhodných.

20160114_RR_PRECISA100push200_16007

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

20160109_Stefan_PRECISA100push200_16007

IMG_20160129_171634313

IMG_20160121_161853

Na jiných se pro změnu vymentosí legrační zápletky:

Nejde to. Snažím se zůstat na kole za každou cenu. V tenhle moment je ale prostupová pomalost zasněženou silnicí o fous pomalejší, než Curiosity na Marsu. Je jasné, že dál jak 50m už neujedu, ale to ego…to ego! Končím, slejzám. V temnotě za mnou se míhá kužel světla. Štefan je na tom lautr stejně – šněruje silnici jak pošuk rychlostí, která tomu fakt nepomáhá. To ego… Obracíme to a vracíme se zpět do údolí. Volíme jinou trasu, kde sníh nepředpokládáme. Cestou nás míjí policejní vůz a z něj vykloněná hlavinka orgána nás upozorňuje, že se jezdí za sebou. Nemám náladu na diskuzi, tak se poslušně zařazuji do proudu slaných cákanců od Štefanova zadního kola.
Brzy zase držíme formaci vedle sebe a v poklidu krafeme. Doufám, že tento prohřešek nebude zbytečně zpětně prošetřován a zaměstnávat jistě už tak pekelně vytíženou PČR.

Nejeli jsme rychle, jen mi cosi ve mě řeklo, že mám ihned vycvaknout, sednout na štangli a opřenej o asfalt brousící nohou dojet do nejbližšího pangejtu, ale v žádným případě (!) se nedotknout brzd. Tak jsem učinil a zapíchl se bez újmy do sněhu vedle silnice.
Mezi tím:
“Jééé Robe co to děl…” – PLESK – KCHCHCHCHCHCHRRRRR – “Eeeh!“
A náš milý, malý Štefan si odbyl svou premiéru a plácnul sebou o zmrzlý asfalt.
“Ty vole, já spadl” odtušil, jako by tomu odmítal uvěřit.

IMG_20160112_191450

Ve svý zlomyslný podstatě to bylo legrační. Málem jsem se zlomil smíchy, zatímco se snažil vymotat z kola.
Mrznoucí vítr udělal ze zaflusanýho asfaltu neviditelnou ledovku.

Křižovatka.
“Robe..”ozval se nejistě stín vedle mě.
“No?“
“Kam tady jedeme?“
“Doleva.“
“Tak to ani hovno…“
A Štefanovo světýlko rychlostí mosteckýho kostela pokračovalo rovně a pak něžně vjelo do závěje.
Chápejte, že jakýkoliv minipohyb v této situaci může zapříčinit takový ten pád, jak Tom nebo Jerry strašně rychle těsně nad zemí roztočí tlapky a tvrdě plesknou o zem. Z ničeho nic všeho moc.
“Tohle bych nikdy nevytočil” donese se mi tmou.
Chápu.
“Svítím?“
Zeptá se mě po dalších sto metrech Štefan, sunoucí se mi po pravici.
V ten moment mi dochází, že se ještě z bácnutí nevzpamatoval. Přehlédnout devítisetwatovou lampu na vlastních řidítkách v naprostý tmě vyžaduje značnou dávku talentu nebo stresu.
“Jo.“
“Bezva, dík.“
Za další chvilku mám dojem, že slyším jakési brblání.
“Jazyk v puse, jazyk v puse, jazyk v puse.“
“Cože?“
“Nic.“
“Co máš s jazykem?!“
“Nic. Jen si připomínám, abych si ho nepřehryzl.“
“Cože?!”
“Teče mi nudle a lechtá mě. Nemám jak se jí zbavit.“
“Štefane, co to meleš?! Jedem dva kilometry v hodině. Zastav a utři si jí.“
“To nejde. Nemůžu zastavit.“
“Už to neklouže!“
“Klouže!“, odbývá mě Štefan a jede tvrdohlavě za dření uvařených destiček pomaloučku tmou. Nemám šanci ho dostat z tranzu.
No prostě to byla legrační čtvrthodinka.

Jiný bácnutí pro změnu potkalo mě, jen z toho – zaplaťpánbů – nemám fotku:

Jsou dva druhy pádů. Klasický bum-bác nebo-li Trnka-kolo-Trnka-kolo, po kterém se většinou s obavou prohlížím, netrčí-li něco někam ven nebo není v divným úhlu. A pak takový ten “jóga“ pád, který se mi přihodil pátého ledna večer. Dlouhý výjezd a chumelenice mění děj v kuželu světla v cosi zběsilého z Hitchcockova archivu. Pro dokreslení obrazu zmíním mé utrápené funění. Nebýt ho, rozléhá se tmou jen šumění lesa jemně bičované sněžením. Můj plán s příjezdem na vrchol byl primitivní – zatočit a bez kvaltu se spustit zpět do údolí přes sedýlko. Jenže pod čerstvým sněhem byl průhledný led. Ačkoliv jsem neměl náladu rozbít si tam hubu, došlo mi, že jiný alternativy nemám. Bleskově jsem vycvakl pravou nohu. Ihned jsem si vzpomněl, že na led vlastně nechci bácnout pravým kolenem, se kterým mám dost starostí poslední dva měsíce tak jako tak. Během toho, co jsem o tom přemýšlel další dvě pikovteřiny a zvažoval, co s tím, se utrhlo i zadní kolo. Sled událostí následujících 6ti tisícin vteřiny byl následovný: pravá ruka pouští berany, obličej se mění v cosi velmi plastického, oční koule se zastavují až na našponovaných nervech, které je váží vzadu do jamky. Impulsivně se pokouším předkopnout onu pravou nohu, což se mi bravurně daří. “Bezva“, bleskla mi hlavou zasloužená pochvala. Jenže led klouže, předkopnutá pata ochotně po něm, a ta posraná noha se začala vzdalovat od těla. Levá ruka již také dopadla na čerstvě odkrytý led současně s pravou a s berany, přehazkou a zbytkem kola. Levá noha naneštěstí zůstala nacvaknuta a já v poloze „překážkář nad překážkou“ natáhl nevídaně vše, co ve mně bylo. Zezačátku to šlo, ale ten šedivej bazmek s přicvaknutou levou nohou brzdil značně ochotněji než hladký zadek s předkopnutou pravou nohou. Takže to začalo být brzy fakt nepříjemný. Nechápu, že jsem se neroztrhl vejpůl.

A ještě několik snímků, ať nekončíme, jak sedláci u Chlumce.

20160108_RR_PRECISA100push200_16007

20160114_cedule_PRECISA100push200_16007

20160114_les3_PRECISA100push200_16007

20160107_StefanRX1_TRIX400_16005

No vida a je to.

__________

30.12.2015 – 1.1.2016
20151230_Stefan1_DELTA400@800_16001

Přišla zima. Dva dny před Silvestrem a my remcali, že rtuť spadla k nule. Koleno stále natejká a bolí, takže pokračuje mód “kvrdlání nohama”. Je šedivo a neurčitý plán na okruh s přibližně třemi variantami se po mrazivém sjezdu do údolí přetavuje ve středně dlouhý výlet. Zastávky na Varhanech a v Modřínové aleji hravě zbavily vyjížďku puncu tupého najíždění kilometrů a očima přilepenýma k přední nábě, popřípadě k budíku s hromadou čísel. Po průjezdu Modřínové aleje nás les zavedl ještě k jednomu kříži v lese, který má co do činění s Nostici a jejich bývalým loveckým zámečkem opodál. Následovala krátká cyklokrosová vložka po cestách, které měly ke komfortu lesáckých štěrkovek asi tak daleko jako tankodrom v listopadu k německé dálnici. Vlastně nás to bavilo, ačkoliv jsme vyjeli z lesa každej s jednou promočenou tretrou. V prosinci to nebylo nejchytřejší, ale jsme kluci a kluci si rádi hrají. Hlaďák dnešní toulání utnul. Mezi svátky jsme nenašli žádný otevřený koloniál ani putyku, kde bych vykoupil regál tatranek, a proto jsme se dále drželi tupě hlavní silnice a mlčky se sklopenýma hlavama mířili k domovu.

A je to tady! Poslední vyjížďka roku. Zima jak v morně, což stále považuji za divné. Nenaordinoval jsem si konkrétní okruh, jen jsem chtěl jet sám a brzy, dokud svítilo sluníčko. Už po pár kilometrech jsem vklepával krev do rukoprstů a k promrzlým nohám poznamenám jen, že s nimi stějně nic nenadělám, a proto jsem se rozhodl je ignorovat. Po lesích tu máme roztroušeno tolik pozůstatků dob, který dávno pominuly, a které nám nevtíravě dávají tušit, že hoňky za kariérou ani Porsche, ani ajpod, ani hodinky s ciferníkem jak dekl od kanálu z nikoho neudělá lepší hovno než z chlápka s užmoulanou vlkovkou v monterkách a telefonem na kredit. Zaniklý hřbitov v lese na Hraničný je jedno z těch míst. Kdykoliv se tam zastavím, mám zvláštní pocit. Padesátileté smrky rostoucí z roztroušených hrobů a hrobečků přinese myšlenky, jaký život tu byl dřív. Ten, do kterého patřili ti odpočívající zde. Je tichým svědkem minulosti, přitom má průzračně čisté odpovědi na otázky mířící do budoucnosti.
Okruh jsem odkroužil hodně jednorychlostně, zima mi kousala do rukou, tváří, nohou, ani pindík nebyl ušetřen. Přesmykač se zatuhlým lankem přesmykoval jen za pomoci decentních kopanců mé nohy. Přesto nejlépe investované dvě hodiny předsilvestrovského dne. Nashle v příštím roce.

20151231_RR1_Hra_DELTA400@800_16001

20151231_RR2_Hra_DELTA400@800_16001

20151231_RR4_Liboc_DELTA400@800_16001

Předsevzetí! Fandím a gratuluji každému, kdo něco změní k lepšímu. Ale nechápu, proč se na tom všichni domluví zrovna na jeden den v roce? Proč ne jakýkoliv úterý, třeba v září? Jsme divný, tak to je. To je k neuvěření kolik lidí na jeden jediný den v roce dojde na Fišerák. Přijel PH, že se projedeme, jenže začátek v mých opuštěných kopcích tentokrát připomínal Václavák. To mé fóbii z lidí nepomohlo. A navíc po včerejší zcela apokalyptické konzumaci chlebíčků s česnekovou pomazánkou mi to do kopce vůbec nechutnalo. A aby těch “navíc” nebylo málo, tak NAVÍC s “netrénujícím“ PH, který – bastard – na tom neustále sedí jak rozjímající babička v parku na lavičce a mě nutí přemýšlet, jestli mám rád vůni spálených trubek. Kopec jak debil, já koukám na klidné pohyby těla přede mnou a řikám si, že dnes by to šlo. Někoho zabít. Přeci jen to je menší prohřešek, než šlohnout mega spořce. Místo toho držim hubu a krok, spíše tempo. Drobný defektíček PH-emu připomenul, že Schwalbe musí zůstat v cyklo-gumárenství a nesmí se pouštět – jak jsem již kdesi zmínil – do šprcek. Praskl, prorazil, vypustil, nevydržel. Paradoxně někdy v lednu vám byl hezkej optimistickej report na Pinkbiku z fabriky Schwalbe. Byl tak německy dokonalej a dokreslenej tím populárním stylem vyšoupátkovaných fotek. No nádhera. Málem jsem se u toho potrhal smíchy. Ale zpět do sedla. Vše zlé s výjezdem nahoru pominulo a my vjeli do pohádkových kulis, které panovaly těsně nad inverzí. To je taková nádhera, že nevíte, jestli se smát nebo tiše natahovat a klepat čelistí dojetím. Vytěsním-li úvodní trápení na první sedýlko, jednalo se o nádhernou jízdu v nádherných kulisách. Dole to tak nevypadalo, ale je jasný, že i do hnusu je potřeba vyjet, protože on za mě s tou prdelí nikdo nepohne, nezasednu-li někomu ovladač k TV.

20160101_PH1_DELTA400@800_16001

20160101_PH3_DELTA400@800_16001

20160101_PH4_VISTA400_16003

20160101_PH10_VISTA400_16003

20160101_PH11_VISTA400_16003

__________

26.-28.12.2015
20151226_rybnik3_GC400_16002

V sobotu vyrážím sám směrem, který již znám z loňska. Počasí předvádí holý nesmysl. Rukavice jsem si nandal až v půli okruhu spíš aby se mi nepotil pupek, kde jsem si je pod dresem vyhříval na horší časy, než proto, že by mě zebaly pacinky. Z hraničního sedýlka po DDRáckým štěrkovým horizontu domů. Na vrcholu přejíždím na Naší stranu. Smutně zjišťuji, že už to není líbezná pěšinka, kde se v minulosti dala ojedinělě vypustit Asta nebo Brita na přeběhlíka, který si spletl DDR s NSR, ale hnusná strojem vyrvaná široká rovná mezinárodní, lesácká, rozmrdaná cesta. Rozměrově a tvarově pintlich přesně némecky znormovaný hnus, velebnosti! V posledním sjezdu se málem vyndavám. Bryskně se rozvzpomínávám, jak tyto rychlosti štěrkolet na štěrku vynáší. Trnka pasažérem, zuby nehty se držíc beranů. TAM, kde se neovlivnitelnost okolností převaluje mezi hopem nebo tropem, bývá divný ticho. Řekl bych.

20151226_RR2_GC400_16002

20151226_rybnik2_GC400_16002

I v neděli počasí dál drží laťku neuvěřitelně vysoko, takže neváhám a jezdím. Koleno asi bude kaput nebo-li takříkajíc „ve sračkách“ ještě ňákou dobu, proto si nikterak nevyskakuji. Zkusil jsem prošťouchnout cestu pod Špičákem trochu z jiného směru a funguje. Sice směrově nedává smysl a nevím, proč by se měla jezdit, ale je dobré míti přehled, žeáno. Z hraničního sedla jsem prvně jel českou cestou za továrnou a překvapilo mě, kterak fajn je. Nevýhoda německé strany je jejich sterilita. Les mají pravoúhle rozřezaný, takže fahruju v nekonečně přímých úsecích, což je někdy vskutku otravné. I když vlastně … stále ještě můžu jezdit mezi kokoty v pasátech na silnici, takže beru zpět – i ty pravoúhlé štěrky jsou dobré štěrky. Hraniční štěrk se klikatí podél hranice a je o trochu zábavnější, než-li ty hloubš v bundes-vnitrozemí. Naše štěrkovky jsou rozmrdanější a klikatější. Víc to drncá, jsou hrubší a divočejsší s mnoha zatáčkami a povalujícími se kameny velikosti mexického dolaru. Ve výsledku zábavnější.

20151227_RR3_GC400_16002

20151228_Stefan6_GC400_16002

Pondělní ráno je další rozkošné ránko. I když zima začíná trochu prudit, dá se nad mělkým závojem oparu tušit modro. Ledový vzduch v údolí dnes předpokládá o to teplejší na vrcholcích. Špičák se dá objet mnoha způsoby, vyselektuji-li ty vhodné čistě pro silniční kolo a ty, které jsou cajk jen na MTB, zbudou přibližně tři další, které kousne štěrkolet. Nejméně projetá z tohoto směru je západní cesta, ale to je střecha pouze pro chlapce s koulema. Kroutili jsme se tam se Štefýnem jak dva tydýti, ale neslezli jsme. Nahoře na nás opravdu čekalo o poznání teplejší počasí. I tak by se mělo zanést do kronik, že na konci prosince se proháníme za sucha po horních pláních. Do ajnkaslbuntes jsme vjeli zadní cestou za továrnou, kterou jsem teprve včera prvně projel v opačném směru. Stále nemáme chuť ani sílu ani zdraví se otravovat ostrým tempem. Na okraj poznamenávám, že mi praskl, šajz, drát.

__________
24.12.2015

Štědrej den. 10C, slunce, vánek, pohoda. Vánoce, který byste Ladovi nevysvětlili. Je to tak. Globální oteplování, doba ledová, Klausonázory, Zemanonázory, palmovej olej, telefony v zástrčkách, k ovzduší šetrný Pasáti,… je toho tolik, kvůli čemu „není sníh“ o vánocích! Obávám se, že Dinosauři (a to byli o dost větší než my) šmahem vyhynuli a moc se v tom nebabrali. A že My jsme věru větší, ale pitomečci, o tom doufám nikdo nepochybuje. Takže nám nezbejvá, než se v tom babrat a krom třídění plastů a hejtování palmáče vlastně nic nedělat. Je to zprasený. A co jsme čekali? Oproti blbejm dinosaurům si za to můžeme kurevsky víc sami. A budem nahrazeni. I ti, co si myslí, že jsou nenahraditelní. Ano, ano.
Prostě není sníh o vánocích. Matese to štve, Trnku těší, protože může v prosinci šudlat štěrky. Aby nám vyhládlo, než do sebe večer nacpeme Všechno To Dobrý, vyrazili jsme se Štefýnem na krátkou projížďku. A byl to hezky strávený čas. Ono, když vám nemrznou pacičky, to je vám panečku poježděníčko.

20151224_Stefan-RX2_XTRA800_16002

20151224_Stefan-RX3_XTRA800_16002

20151224_Stefan-RX5_XTRA800_16002

_________

23.12.2015

20151223_Stefan-RX_GC400_16002

Štefan dostavěl štěrkolet. Možná ho dostavěl o ňáký ten den dříve, ale dnes ho prvně vyvenčil. Ani ho nestavěl dlouho na to, že komponenty z větší části řešil “co dům dal”. Půl roku? Tak něco. No, ale teď už je s ním a přišel čas i ho venčit. A já konečně nebudu zdejší štěrky brázdit sám. První vyjetí znamenalo i první snímky mazla. No co řikáte? Krása oproti těm karbonovým pokrouceninám bez charizmatu, který teď hýbou kolařským mikrosvětem. No bodejď.

20151223_Stefan4_DELTA3200

20151223_Stefan5_DELTA3200

Hejkej dal?í rok. A d?lejte si to po sv?m. RT

20151223_Stefan9_DELTA3200

20151223_Stefan11_DELTA3200

__________
1.10.2015

Je podzim a já si říkám, že jsem vloni chtěl udělat ucelený štěrkoletí příběh. Dřív, než všechny firmy vyženou „gravel“ kola do nabídky a budou doslova ječet, že to musíte ty i ty a i ty mít. No, nepovedlo se. Celou sezónu jsem štěrkoval sám. Na jaře se tu na švih otočil Pólí a na podzim Blue, který pobyl tři dny zrovna, když se lámalo počasí, a přesto jsme objeli všechno, co šlo, od zapadlých silniček po regulérní lesy. Řeknu vám, zcela odlišný víkend, než na jaký za mnou jezdí kamarádi. Bez MTB, bez trailů. Těchto několik snímků jak s Pólím, tak s Blůákem dělí skoro celá sezóna. To je v praxi raz, dva, tři, čtyry, pět, šest, sedum měsíců.

20150227_2270423

20150227_2270429

20150227_2270435

20150227_2270465

20150227_2270475

20150227_2270493

20150227_2270508

20150227_2270519

20150926_9260465

20150926_9260476

20150926_9260490

20150926_9260496

20150926_9260503

20150926_9260508

20150926_9260517

20150927_9270603

20150927_9270664

20150927_9270671