Doprčic.
Začínám se nesnášet, že počasí tohodle jara jakkoliv řeším. Vždycky tu takhle bylo, procházím fotoarchiv a koukám – bylo i hůř. Jenže letos, jak to je bez těch ostrůvků falešnýho sluníčka, tak začínám měknout a brblat na počasí jako všichni kolem mě. Největší nesmysl, co je. Na počasí. Dyť tady beztak chcalo furt.

Vybavuju si první letošní štěroletí vyjížďku, kdy únor dal vydechnout a přichystal krásnej den se suchým asfaltem mezi zbytky sněhu. To ještě bylo jako každý rok. Taková milá zpráva o tom, že je jaro za rohem. Nic nenasvědčovalo tomu, že to letos po několika tropických rocích bude podle jinejch pravidel. Byl to krásný den, plný jarního nadrbanonadrženonadšení, které se jako obyčejně postaralo, že prvních 20km jsem jel o smlouvu ve WorldTour a zbylých 20km o rovnováhu vyčerpáním. Suchej asfalt střídal místa v údolích, kde tající sníh silnice měnil v kluziště – tam jsem jel o rovnováhu doslova. MTB pravidlo zdejších mokrých lesů “drž horní stopu” neodiskutovatelně platí i na místních zapomenutých jezeďáckých komunikacích. Ty jsou jedině do hrbu nebo nakloněný k potoku. A tak si v nich často cedím skrz zablokovaný zuby ‚horní stopu tytele, HORNÍ(!)‘ a elegantně sklouzávám do protisměru zmrzlý silničky, doufaje, že naproti nevylítne olítaná dáčie místního lepiče optiky internetu, co jezdí jen na čtyřku, protože to tam zná a dokud nešlápne na prostřední pedál, je to děsnej “ten dobrej” adroš.

Takže první únorová vlašťovka vylítla, jenže o dva měsíce pozdějc se zas tak moc nezměnilo. Stihli jsme jednu jízdu, kdy Tom vyrazil krátký/krátký, ale já si to ještě netroufl. To bylo na apríla, den před tím, než přišla ze severu fronta. Předpokládal jsem, že za tejden odejde.
Neodešla.

Nepředpokládal jsem, že notýsek trasovníček úkolníček Kam Jet, bude v květnu dramaticky proškrtanější, ale ani jsem nepředpokládal, že každá vyjížďka bude vyžadovat tak precizní cílení. Jako by nestačilo, že je potřeba to trefovat například mezi práci, barák a v neposlední řadě je nutno zohlednit i představy našeho náměstka s dudlikem ohledně sebestředně alarmujícím způsobem zneužívaného volného času.

Abych nekecal, vlastně se mi to už jednou poštěstilo vyjet do krásného jara na celý den, ale to jsem jel sám – viz. předešlý blog o tom, kdy jsem spolkl první mouchu.

S každou další jízdou jsme chytřejší a získáváme víc zkušeností, jak ty plány nových cest v notýsku číst a překládat. Už víme, že na 60km je potřeba klidně 7h, bez toho, abychom to někde flákali. Musí to bejt krajina, cos neviděl a terén, cos ještě neprojel. Šestidenní, Romaniacs.
Trasy se zdají, že se začínají samovolně rozdělovat do vrstev.
Dálkový, barevný, turistický. U nich se předpokládá plný rozsah. Od asfaltu po pěší turistiku, zážitkovej vejleti.
Krátký kolem baráku, kdy se v tichosti vypařím, aby si toho nevšim komp nebo někdo doma. Rychlovky hotovky.
A pak ty “středně dlouhý”, jež se začínají jevit jako gró. Kilometry v nich nehrají roli, ale hodiny, síly a kuráž žerou jak o závod. Totálky.

Stačily tři totálky a jsme moudřejší. Ani jednu jsme neplánovali jako velkou jízdu. Jenže první jsme ani neobjeli celou, protože se setmělo, druhou jsme objeli, ale zabralo nám to asi o tři a půl hodiny víc, než jsme kalkulovali. Ani třetí jsme neplánovali jako velkou, ale už jsme si jí nepředstavovali jak hurvínek válku. Alespoň ne tak moc.

Kolem 10.května v předpovědi objevil mikroslot s letním počasím, který vypadal asi takhle: jeden den zima, sníh zboku, déšť s hnusem a beznaděj. Následující den jasno, ale chladno. Den D 25°C, jasno, pučící stromy a léto v plný síle.
To byl náš den! Byl s předstihem zakroužkován “na kolo” a nervózně jsme sledovali, jestli se předpověď nezmění.
Původní plán, že pondělí je komplet naše, se musel zredigovat asi o půlku. Ranní neodkladnosti a odpolední vyzvednutí děcek ze školky nám dosti neomaleně přivřely časový okno. Zvolený okruh byl kompromisní. Ani pro jednoho neměl wau efekt, ale pasoval na to, jak zažít co nejvíc a stihnout vyzvednou caparty ze školek.

Po dvou hodinách počátečního nadšenýho kličkování lesem a rozjařenýho plejtvání sílama, jsme se dostali na první vrcholky kopců. Oba durch a oválený. X míst bylo nutné protlačit hlubokým sněhem, X krát jsme si odšlápli v louži do půlky holení nebo projížděli 10min potokem, co měla být (a asi někde pod hladinou i byla) cesta. Na třetí hodině jsme se ocitli v místech, kde jsme nikdy nebyli a hodinky mě hnaly do pěšiny, co vypadala, že by se hodila na hůlkování. Neuhejbáme.

Zanedlouho městečko a jediná pumpa, která byla současně i strategickým bodem. Tam jsme museli uhnout, doplnit zásoby buržoázní energie.
Byla depresivně vybrakovaná. Na otázku jestli nemají tohleto, odpověděla o ruku opřená hlava neurčitého věku a pohlaví, že jen co tam je.
Aha.
Polorozpadlá čtyřkolka u vchodu mohla být nápovědou, že to tady bude ostrý.
Bereme co je.
Hned následující výjezd je bolestnej, danej přestávkou na pumpě i tím, že jsem asi během čmárání do mapy nevěnoval pozornost vrstevnicím.
“Doprdele! Kdyby nebylo aspoň to POSRANÝ vedro!” vykřikl Tom a slovo POSRANÝ doslova zařval. Jaká ironie. Vedro!
“To mě poser – neslezu!”, vydechl záhy, ale že bych v tom cítil sebejistotu, to jsem necítil.
Neslezl ani on ani já. Ale bylo to o fous.

Pod vrcholem jsme už jsme začali být dobrý. Což stačilo, abychom se rozčílili nad další skvostnou stavbičkou měšťana v horách. S ostrými rysy, fanatastickým tvarem, pečlivě vybranou barvou, ušlechtilými materiály. Ten kdo tyhle baráky, co vypadaj jak Muskův cybertruck v lese schvaluje, musí fetovat nebo ty naše kopce nenávidět. Opodál stojící sudeťáckej barák, u kterýho si chlápek ve svetru sekal dřevo ani nemohl bejt větším kontrastem týhle dezajnový zrůdě s eMkovým X bajeryš motorwerke u plotu.
Trocha TNT by těm našim kopcům dost ulevila, zdá se.
Když už jsme byli v tom rozrušení, vzpoměli jsme si na čerstvě zvěsti, že Klínovecký zvěrstvo “skywalk” prošlo. Doprdele, cože?! Lešení na Klínovci pro lidi, co na to koukat nemusí?! Tleskám! Řekl bych, že jestli je to pravda, tak jsme se už vážně pomátli a je to vodítkem, jak to dopadne na pláních opodál s nápadem satelitní osady plnou dřevo-kamenno-srubo-roubenko krabiček. Sladký slova o životě v klidu hor, něžně vepsanná do webů, bannerů a billboardů, nakreslených ťuňťama prestižních agentur, co zvládají nanejvíš sledovat trendy, z nichž ti nejnadanější chtějí ve městě žít a na horách mít duši. Proč se rozčilujeme nad tím, že nic než peníze nemá šanci? Nad domy pro lidi, co chtějí v kopcích žít bez zimy, ošklivých dnů, větru a bez nečasu? Kteří si neumí sednout a cítit vděk za to co vidí a slyší? Jejich nejhlubčí prožitek spočívá ve vyfocení si výhledu na ajfona.
A pak přemýšlení, jak to krásný místo vytěžit.
Neuvěřitelně dojí!
Chce se mi blejt. Možná proto se rozčilujeme. Protože to blití alespoň mě bolí.

“Budeme to muset zkrátit”, přetrhnul jsem nit společný developerský nenávisti.
“Proč?”
“Nestihnem vyzvednout děcka.”
“Tyve, to už jedeme tak dlouho?!”
Lovíme mobily a voláme s omluvama, že to nezvládneme.
Nečekali jsme, že to zase zabere tolik času.
Prošlo to, plány Bé jsou spuštěny, ale i tak se rozhodujeme pro návrat po standardkách, což by nám aspoň hodinu mělo ubrat.

Koneckonců jsme ho i přes zkratku na konci projezdili komplet a večer ještě stihli udělat s capartama oheň. Jeden jarní den. Většina května zase asi bude dost hnusná a studená, takže by nebylo od věci si to v hlavě zase přepnout a nebejt holšiška. Přijmout to, zvyknout si, posunout si komfortku. Tak, jak to tu bylo vždycky.
Tom to shrnul v jedné textovce, kde jsme se navzájem informovali, že pojedeme zase ve sračkách vcelku jasně:
“Jo, počasí co koukám, má být čím dál tím stejný. Asi to nezměníme. Beztak je buď vedro a zasraný slunce nebo fouká a leje. Takže jedem.”