Voda mi pleská za krk, proteče, kudy najde cestu a bez zádrhelu mizí v odpadu. Tupě tam za ní civím a nevědomky sčítám bolístky, který jsem během posledních tří dnů utržil nebo se porůznu upopředily. Pravý rameno-je rozbitý, už dýl, ale dá se to. Levý rameno je ňáký skříplý a stupňuje se to. Nesáhnu do dresu pro nic, ani si bez pomoci nesvlíknu triko. Ale dá se. Zadek je po páteční špatný volbě kraťasů takříkajíc na sračky, ale dá se. Kolena odřený od chráničů zevnitř. I to se dá. Svalíky-bolí. Nohy, záda, krk, ruce. To není problém.
Co je problém, je představa, že zítra už wsr nebude. Temnozápaďácký loučení se sezónou bylo tuším po čtvrtý a po čtvrtý bombírunk-pecička. Těžký, dlouhý, plný ježdění, bolesti, euforie i smíchu. Hájis to shrnul po svým: „Tak ti povim, že to zase splnilo účel, totálně nás zničit.“ a s opatrným našlapováním odkulhal nedělní tmou domů.
Všechny tyhle bolístky sčítám, kupím, cítím, ale s druhou stranou vah – senzačním zážitkem, to ani nepohnulo.
Díky, vojáci. ~rt

P.S. Vítovo psaní a třista-osumdesát-sedum fotek (!) zde:
http://etbikez.com/2014/11/wsr-2014/