Nechci vám zasmradit obejvák upocenou zatuchlinou činkáren. Jen jsem fotil kamaráda. Byl jsem fotit potřetí v bouchárně a poprvý chlapíka. Nerozumím tomuto sportu, ale respektuju. Koneckonců proč ne. Když jsem mu to odesílal, poprosil jsem ho o zveřejnění. Přišlo mi totiž, že tenhle soubor obrázků ukrývá velice primitivní princip. Jestliže něco chceš-musíš pro to něco udělat.
Internetový fotky jdou za váma. To je blbý – živí lenost, protože nikdo nemusí za nima. Vynechám-li aktivní čtenáře, kteří fungují, nechávají se ispirovat, ale fungují průběžně…
Kolik z těch „co by rádi, ale nemaj čas“ lidí si je prohlíží se zadkem parametrově naprosto ideálně poskládaným v anatomickým křesle? Takových těch moderních židlích navržených podle posledních výzkumů, aby se v nich dalo sedět líp-dýl? A kolik z těch zadků je třídenních cvičičů? Zažehnou se v nepravidelných intervalech na tři dny, aby zhasli na tři týdny? Nebo notorických „zítra začnu“ plánovačů? Myslím, že pro tyhle (často) veledůležitý zadky by bylo prospěšnější sedět na bedýnce od zeleniny.
Nepřestanu rejt do zhoubný pohodlnosti. Když už se vám obzor vlastních aktivit zcvrkl do klávesnice a míchání lžičkou v hrníčku vedle ní, tak jste v prdeli a užijte si jí. I kdyby jste mě chtěli uargumetovat ne-časem, ne-můžuností, ne-nevímco nebo nedostatku Najký věcí a app měřidýlek, princip je a zůstane naprosto triviální – musíš se zvednout.