Velo-9_1

Hej hóóu, ahoj vy, co mi sem tam zabloudíte na web, kde není fotogalerie, protože můj webmástr momentálně asi medituje v Tibetu.
Chtěl jsem tu vytroubit do světa, že má fotka byla opět vybrána na tištěný titul VELO magazínu. Z čehož mám velikánskou radost! Co je na papíře, se počítá. Zároveň myslím, že tam najdete šestistránkovou reportáž z Prokopova tažení evropským endurem. Tam jsem si užil dost legrace, když MP bezelstně vyndal kolo na slickách. Ano, to kolo, které vezl pro mě, abych se mohl pohybovat s ním. I zhmotněná podstata Trpělivosti by ho v ten moment zuřivě zaškrtila. Ale tyhle přehmaty k Míšovi už prostě patří. Také tam najdete po delší odmlce „Vlakem za trailem“ – tentokrát z Tábora. No a závěrem jsem sepsal sloupek na závěr. Ve Velu mu říkají „Závěrečník“, já „Konečník“.

Velokonečník ze záchoda.
Povím vám, že na tento sloupek jsem dostal trochu šibeniční termín. Přesněji napsáno, jsem byl na něj dotázán a já s pocitem výzvy rád souhlasil. Tohle je úkol, který bych neměl nezvládnout, blesklo mi hlavou. Ovšem přesuňme se o dva dny dále od souhlasu k psaní. Jen několik hodin před čas, kdy píšu tyto řádky a zároveň stejných pár hodin, před termín odevzdání. Stále jsem neměl v hlavě ani náznak nápadu. Nic. Ani jsem se nesnažil koukat do obrazovky a doufat. V tý hlavě jsem měl tolik myšlenek, ale ani jednu, která by byť vzdáleně připomínala námět na sloupek do Vela. Až na záchodě. Sedím, koukám opřený o kolena na dlaždičky mezi papučema a víc než prací se probírám právě dokončenou vyjížďkou. Rodinný cyklovýlet v krušnohorských kopečkách, který nejsou Alpy, ale zdecimovat dokážou stejně. Tady kilometry naskakují jako litry a čas jakou koruny při tankování na benzince. Když jsme konečně vyjeli na asfaltu před městem, mamka se svým už slabším zrakem mžourala na měřák a jen tak pro sebe si zabrblala-padesát a něco. Nebylo v tom nic víc než-li stoický konstatování. Nadšení ani zmar ani zklamání fanatiků ani dychtivost těch s předsevzetím. Jen suchá informace. Stál jsem pár kroků od ní a říkal si – krucifix, cože?! Mami, v dnešní době se pracuje vsedě, Mekáč se jí, i když není potřeba, jezdí se v pohodlných autech a nakupuje z obýváku. Lidi bez aplikací skoro nesportují, a když, tak si fotí haksny v teniskách na sociální sítě, kde oznamují, že teda jdou na to. Moje holka, ač je v polovině zkušeností, co máš ty, se poslední hodinu vůbec netajila tím, že toho má pokrk. Ty jsi to objela, každou chvíli jsi se smála a tátovi vezla pumpičku i peníze na traťovku. Vyjela jsi krpál z Oloví na Jindřichovice ve třetí hodině. Poškubala si předloktí od ostružin a až když jsem se lekl, že ho máš celý od krve, si ho rychle provinile setřela, aby to prý nebudilo pohoršení. Nebo sjela z Horní Rotavy pod Smolnou tu krátkou, ale strmou stěnu. Všem nám vyježděným a ve věku, kdy jsme na vrcholu fyzických i mentálních sil se to může zdát jako nic, ale ono to není nic. Ani celý okruh, ani ty kopce nahoru a dolů. My trénovaní nejsme měřítko. Projížděli jsme Kraslice a jestli se prý nestavíme na buchtu. To už jsem si jen pokroutil hlavou sám pro sebe. Jaký kontrast mezi omladinou, právě vyrážející na večerní korzování po chodnících tam a zpět, pro které by se taková vyjížďka proměnila v nejčistší formu pekla.
A přitom jsi si jen zamumlala, kolik jsi ujela. Učíš děti, vychovala jsi dva vořežpruty plus ségru a stále máš radost, z každýho dne a výletu.
V prostředí, kdy se každý den prodírám hustým dýmem apatie a prázdnoty z pohodlí a přebytku, mezi pípajícími displeji a bez instinktu doceňovat hodnoty, je lehký takovýhle moment přehlédnout. Nevšimnout si, protože si nevšímáme. Naštěstí jsem si všiml. Kdesi ve mě zablikalo červený světýlko, abych ty slova zasadil do obrazu. Tři slova, který drží pohromadě příběh silnější než dovolená na Floridě.
To je ono. To jsem vám chtěl napsat.
Sahám po toaleťáku a mažu k tužce si to poznamenat, než se mi to zase vykouří z hlavy.
~rt
velo_9_3