Bylo poněkud vedro, mírně řečeno. Po rozpáleným asfaltu žamberský Benziny propleskala kola Prokopova Transporteru T4. Motor zhasl, světla-jako většinou-zůstala svítit a dveře se otevřely. Vypadla jedna noha, chvilku se pohupovala v prázdnu. Pak druhá noha. Opět chvilka ticha.
„Doprdele.“
A celej Prokop se opatrně sesunul ze sedačky. Obezřetně a strnule došel ke mě. Vyhřezlá ploténka ho drží hodně zkrátka.
Tereza Votavová zkompletovala naší fotoskupinku pro následující den. Na náš sraz na Dolní Moravě dorazila nachlazená, prskajíc vytrvale na všechny strany. Přes tyto hendikepy jsme rozkaz Specializedu a wellness hotelu Vista splnili beze zbytku a fotky byly na dropboxu dřív, než jsem dopsal tyto řádky.

Na DéEm bylo odpoledne hotovo a na řadě byl přesun pekelnou výhní do Olomouce za Filipem Matušem. S přicházejícím večerem jsme vyrazili splnit zadání časopisu Velo. Filip si o dva dny dříve na kole zlomil palec pravé nohy, ale „prej to ňák půjde“. Celým fotoježděním se protrpěl bez remcání. Tahle akce si i tak svou daň vybrala. Dlouhý a pekelně horký den celýho Trnku komplet zasekl. Hlad, vyčerpání, žízeň, morálka – všechno mínus. Filipova noha logicky také protestovala a bolest ho takjakotak dohnala. V dodávce jsme – přijatelně řečeno – snědli vše, co jsme našli. Takže plechovku kukuřice Bonduel a věřte, milí čtenáři, že ti dva v zelené dodávce, která uháněla toho večera k Olmiku, prděli 1.ligu! U Filipa doma jsme to ihned zalomili spánkem hlav zakloněných a tlam dokořán otevřených.

Když to shrnu, tak jsem v jednom pekelně horkým dni fotil tři lemry a všechno klaplo. Slušný.
~rt