Přišel domů, naučeným grifem poslepu rozsvítil světlo. Stál mezi dveřma a pohledem zbůhdarma projel místnost. Prošel kolem křesla s pohozenýma hadrama do kuchyně a postavil si na kafe. Měl prachmizernou náladu a tma venku mu nepřidávala.

“Den v prdeli…” zamumlal si pro sebe. Když šel do práce, byla stejná tma a už ráno mu bylo jasný, že se dnes za světla domů nedostane. Býval nadějný sportovec. Vlastně ne, býval sportovec jako každý, kdo zažil dětsví před fejsbukem. Nadšený a šlo mu to. Dokonce jeden čas závodil na kole. Průměrně, ale vzpomínal na to rád. Jak běžel čas, dostal se až do stavu, kdy na kolo měl méně a méně času. Uvědomoval si, že to tak není. Že problém je v něm, nikoliv v času, ale přijal tuto kamufláž stejně samozřejmě, jako jí ještě před pár lety odmítal. Dostal se už tak daleko, že nedokázal rozeznat, jestli je to pravda nebo není. Uvědomil si, že jí spíše uvěřil. Dál stál u okna, sledoval nekonečnýho hada světel na silnici táhnoucího se od nevidim do nevidim a zmocňoval se ho pocit zvláštního zmaru.

Voda se začala vařit.
Odtrhl oči od hada světel, popošel ke sporáku a vypnul ho. Vzal hrnek Nescafé a nalil si do něj kafe Lavazza. Chvilku se přehraboval ve špinavým nádobí, než našel lžičku, kterou měl rád a omyl si jí.
Pocit zmaru se mu vzpříčil nad žaludkem a najednou měl dojem, jakoby se nemohl ani nadechnout.
Nechal kafe kafem, udělal několik rychlých kroků do další místnosti, rozsvítil světlo a otevřel skříň. Rychle našel, co hledal. Dres, cyklistický kalhoty, bundu, helmu i světlo. Dlouho ho nenabíjel, ale indikátor ukazoval 70% kapacity baterie. Chvíli to zvažoval, ale rozhodl se mu věřit. Z háku u stropu sundal kolo, přichytil reflektor i baterku na řidítka a otočil se k odchodu. Vzal tretry, zabouchl za sebou dveře, zhasl a kafe osiřelo. Vypadl rychle. Hodně rychle. Dřív, než jeho druhé já uvnitř začalo protestovat a vymýšlet zástupný a jiný pročtonejde argumenty.

Brzy nechal všechny zvuky a světla města za sebou. Vjel do kopců a tma za ním potichu zavřela dveře. Starosti, stres, všechny provozní problémy zůstaly přede dveřmi jak špinavý boty.

Kde vládne tma, je krajina kapánek jiná. I když známá, je jiná. Šlapal do pedálů a rozhlížel se po náznacích okolí. Fascinovalo ho to. Někde uvnitř lechtal ten pocit radosti, vzrušení. Dojem vzpoury mu dával křídla.
“Taková kravina,” zamumlal si. A poprvý od oběda se usmál. Vlastně si uvědomil, že se už dýl přiblble usmívá. Nemohl se nabažit tý obyčejnosti. Toho, jak ticho, tma, samota, vzduch nabíjí. Jak vlastně může “nic” nabíjet?

Přijel za hodinu. Zplavenej, jak dveře od chlíva. Odemkl ty samý dveře, ale vešel jinej chlapík. Cejtil se skvěle. Studený kafe vylil do dřezu, zatáhl žaluzie, pět minut se sprchoval a pak se natáhl do postele.

Blbou náladu, ani starosti si tam s sebou nevzal. Nepřekonaly zeď, kterou mezi ně a něj postavila hodinka v kopcích. Myšlenky mu dál vířily tam někde venku.
“Jasně,” pousmál se. Vždyť je to tak lehký. Natáhl se po vypínači a zhasl světlo.

~rt