Znáte to – Asfalt mi šu-mí pod koly, kličkuju me-zi vý-moly, … dodávám – semtam syknu bo-lestí, na haksnu musím tro-chu lstí.
Jo jo, je to tu. První pokusy zase sednout na kolo. Stoupnout si nemůžu, zabrat nemůžu, ale sedět a šlapat můžu. Technicky vzato by se dalo konstatovat, že to nestojí za nic, ale chémie v hlavince funguje jinak. Ptáčci štěbetaj, prach práší, štěrk lítá, nádech, výdech. Oči doslova hltají všechno kolem. Pod vrcholem Aschbergu fixujou krajinu pod sebou. Kopce vymodelovaný tak dokonale, že drží oči jak přikovaný. Plíce zkouší udejchat stoupání. Semtam vydají zmatenej SOS signál o pomoc, který se projeví krátkodobým zašilháním a rozhozením obrazu. Nohy prosí, moc prosí, aby se vzadu objevil ještě jeden pastorek navíc. Neobjeví. Kdyby byl, chtěly by další. Takže berou zavděk aspoň funkcí bolet. Aby bolely a nedokázaly opsat primitivní kruh. Tak jednoduchý tvar, že ho asi nikdy nikdo nedokáže nakreslit. Zato kdekdo dokáže na papír nakreslit třeba hranatej aquapark se skluzavkou na Bublavě a orazítkovat to jako projekt. A tak si tak tlačím nohama do čtverce, funím jak sentinel, zkroucenej do jedný ruky a poslouchám hučení v uších, kterým občas pronikne štěbetání jara a světa kolem mě.
Čert vem, že moje babička by mě mohla tlačit i s bandaskou na řidítkách. Čert to vem. Je blahodárný zase jet na kole.
~rt