Tomáš nemohl tušit, jakou výzvu pronáší, když jsme se v říjnu 2021 vraceli ze Slavkáče. Ostatně jsem to netušil ani já. Po dvou dlouhých jízdách v něžně-kouzelně-líbezných podmínkách plných sluníčka, klidných nocí a komfortních teplot, by to – “prej” – chtěl zkusit i když počasí nespolupracuje. “Chtěl bych si něco takového zkusit v mizerným počasí.” V notýsku jsem měl objezd okresu “nasurovo” od kovidového lokdaunu, respektive zamčení okresů někdy v… Číst dále »

Bzučení neviditelné elektriky, pravidelné klapání semaforu, šum plynových topení. Téměř neslyšná kakofonie zvuků paradoxně zvýrazňovala naprosté ranní ticho prázdné křižovatky. Normálně tyhle ruchy nevnímám, protože jsou překryté běžným hlukem, ale když je naprosté ticho, spektrum vnímání se rozšíří a jeho rozlišení přiostří. Klášterní ticho zahnal plechový řev zběsile vytočeného motoru. Otočil jsem se ke zdroji rachotu. K semaforu rychlostí chůze líně kličkovala stará pežotka. Nejistota směru podle všeho vycházela z… Číst dále »

S pevňákem se to má jinak. Předně vás připraví o iluze. Pokud si myslíte, že si pamatujete, jak jste na pevňáku začínali, tak vás zklamu, protože si to nejspíše pamatujete asi tak jako detaily z dětství. Tedy moje generace, která ještě chodila do kina na Vinetoua. Prostá matematika. Já vážněji začal na kole v 6. třídě. Bylo silniční, ale neodpružené. Dobrá – to nebudu počítat. Tak jako tak šlo o… Číst dále »

Tentokrát jsme s Tomem vyjeli díky okolnostem z Varů a proto od Černocha. Na start nám připravil malý ostrý kafe. Pro Toma to byl křest. Jakožto čajopič nebo-li pičaj, si nedůvěřivě prohlížel pidišálek, jehož obsah se při položení na stůl téměř nepohnul. Zdálo se, že si zkoušel vzpomenout, jestli si zabalil toaletní papír a kolik ho bylo. Já pro jistotu rychle očima přehlédl nejbližší okolí, jestli je vše v dosahu… Číst dále »

Nedlouho před naším objezdem Hracholusek jsme vzali rodinky na lodičky a sjeli spolu část Ohře. Večer u ohně na břehu vládla poklidná atmosféra, jež nám umožnila drobný a nenápedný nátlak ve smyslu: od zimy si mluvíme o delších jízdách na kole a nikdy na ně není čas nebo povolení. “Vždyť si jeďte! Jasně! Vyražte, budeme rádi!”, lehkovážně povzbudila v dobrém rozmaru, podpořeném lahví kvalitního ležáku z vyhlášeného žateckého chmele, děvčata…. Číst dále »

“Co myslíš, dalo by se za den ujet 400km?” Tahle otázka padla poměrně brzy po vyjetí do naší 300km jízdy. Dokud se jede ve třech, z kopců dolů k řece, není potřeba přehnaného úsilí, sil je na rozdávání, takže i spousta času probrat politiku, kovid, kola i to, jací jsme byli a jak bylo. Někde mezi touto bezbřehou eufórií, nostalgií a spokojeností se lehce vyřkne otázka na kterou zní odpověď… Číst dále »

Bylo nebylo, ale spíš bylo, v dobách, kdy dvojka s jedničkou ještě tvořily dvanáctku na konci letopočtu, jsme si na konci října s Tomem a Štefanem s odcházející suchou sezónou nakreslili dlouhý okruh. Nešlo o trailové vylomeniny našeho WSR zavíráku a obsahoval onen žádoucí pocit dobrodružství i ztrácení se. Okruh měl přes 70km, vrátili jsme se za tmy a stal se nezapomenutým. Tomáš cestou našel gumovýho pískacího křížence T-Rexe s… Číst dále »

Toho rána jsem vstal z postele a hryzla mě křeč do lejtka. Zaúpěl jsem, prudce se předklonil, abych se oběma rukama chytit za lejtko, praštil se hlavou o dřevěný madlo křesla vedle postele, zaklonil se, chytl se za čelo, zachrčel s vyvalenýma očima do stropu cosi jako “choprele”, ztratil rovnováhu a svalil se naznak zpět na postel, kde se mi pod silou křeče znovu zatmělo před očima. Tolik ke vstávání…. Číst dále »

Táta sice má štěrkolet, ale také zaběhnutou rutinu, vybroušenou 35-ti roky silničařiny. Má rád známé trasy, které už by objel s kápí na hlavě a stran hrubosti neakceptuje o mnoho více, než-li německé ISO štěrkovky. Je ze staré školy. Prošel si chromolybdenem, duralem i karbonem, 18mm, 19mm, 21mm, 23mm i 25mm plášti. Nutno podotknout, že posledně zmíněné, již považoval za skandál. Obdivuhodný je, že se i navzdory pořekadlu o starém… Číst dále »

Doprčic. Začínám se nesnášet, že počasí tohodle jara jakkoliv řeším. Vždycky tu takhle bylo, procházím fotoarchiv a koukám – bylo i hůř. Jenže letos, jak to je bez těch ostrůvků falešnýho sluníčka, tak začínám měknout a brblat na počasí jako všichni kolem mě. Největší nesmysl, co je. Na počasí. Dyť tady beztak chcalo furt. Vybavuju si první letošní štěroletí vyjížďku, kdy únor dal vydechnout a přichystal krásnej den se suchým… Číst dále »